Recenze: "Vesničan" Hájíček vzpomíná i na bílá místa paměti

Anna Stejskalová
14. 11. 2014 22:30
Byť jde o texty vzdálené od sebe takřka dvacet let, jejich společné vyznění pozoruhodně ladí. Jiří Hájíček maluje venkov poněkud melancholický, znavený, vybledlý jak na sluncem vyšisované fotce.
Jiří Hájíček.
Jiří Hájíček. | Foto: Profimedia

Recenze - „… aby se ocenil poctivý samožitný, domácí chléb, k tomu je potřeba velmi mnoho věcí: 1. Musíme se narodit v chlévě, anebo blízko chléva; 2. téměř od mateřského prsu musíme svým nosem vědět, co je to Butterblume, co mateřídouška, co lidský pot, co periodní krev žen, které nemají kdy, aby ‚braly‘ sedací lázeň, a co je to kravěnec.“ Jakub Deml v Zapomenutém světle z roku 1934 tvoří obraz venkova a jeho obyvatel skrze trojí podmínku, jeho požadavky jdou až na dřeň lidské, duchovní i tělesné zkušenosti. Jeho nesmiřitelnost může vytanout na mysli nad výborem povídek Jiřího Hájíčka Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku.

Foto: VKČ

Byť jde o texty vzdálené od sebe takřka dvacet let (první pocházejí z výboru Snídaně na refýži z roku 1998, psány kolem roku 1995, Lvíčata, Driving Home for Christmas a Vesnickej román vycházejí poprvé letos), jejich společné vyznění pozoruhodně ladí. Hájíček namísto Demlovy rozhorlenosti maluje venkov poněkud melancholický, znavený, vybledlý jak na sluncem vyšisované fotce.

Vesnici, byť často konkretizovanou, charakterizuje jistá zamrzlost v čase, stereotyp, z něhož se v podstatě nelze vymanit. A nezáleží na tom, zda jde o osmdesátá, nebo devadesátá léta, lidé se zdají být podobně bezmocní v době totalitní i demokratické.

Osobní dějiny – zrady, příkoří, odchody lásek, ale i slavná fotbalová či automobilová vítězství – se zachytávají o mezníky velkých dějin (např. znárodňování, havárie Černobylu, územní změny) a pro postavy mají v zásadě tutéž, ne-li větší váhu.

Léčivá moc vyprávění

Kvality Hájíčkovy prózy neleží v kumulaci detailů, vyprávění je nejsilnější ve vnímání atmosférických změn. Lyrická optika se mísí s tvrdostí, nebo spíš prostě jen s obyčejností, pohled na vesnici není ani v nejmenším idealizovaný: „Okna hospody byla otevřená na náves, a když na chvíli přestala hrát dechovka, jako by letní soumrak zvenku šuměl v rozevlátých zažloutlých záclonách. Do dýmu cigaret v hospodském sálku se mísil štiplavý kouř zvenčí, věděli jsme, že to jde směrem od kostela, hrobař pálil staré věnce a uschlé kytice i se stuhami.“

Jiří Hájíček.
Jiří Hájíček. | Foto: Profimedia

Důležitým motivem souboru je pak samotná řeč, vyprávění příběhů. Slouží jako způsob, jak si ulevit od přítomnosti (jako v případě povídky Baladička, v níž je hlavní linie vyprávění rámcována povídáním pro nemluvného řidiče jatečního vozu) nebo minulosti (jako v Popelu nejlepšího záložníka, zde si protagonisté navzájem osvětlují, proč se sobě odcizili). Příběh ale může i sbližovat, a naopak vyvolat společně sdílenou minulost, vrátit se do mládí, k „pomyšlení, že všechno to nejkrásnější teprve bude“ (Příběh milovnice koňakových špiček). A vposledku i zkrátka jako lék na břichabol nenasytné modelky (Noc s manekýnou).

Bílá místa

Mnohdy se vypráví o tom, co mohlo být, ale nikdy se nestalo. Minulé příběhy se jeví jako modality, nevyužité šance, a to jak ztracené lásky (Baladička, Metání trav), ale i nezdařená manželství (Baywatch) a zhrzená kamarádství (Bubny a dýmovnice).

Na příkladu těchto tří povídek lze demonstrovat i fakt, že Hájíček dokáže stejně plasticky vystihnout jazyk a uvažování starších i mladých, žen i mužů, a dokonce i dětí. Ich-forma i er-forma slouží k vyjádření především emocí, hnutí mysli, citlivému pozorovatelství lidského chování. Není ani tolik podstatné, co lidé říkají, ale jak – jak se usmívají, dívají, zachvějí nebo odmlčí.

Na prostoru jediné povídky (např. v textech Koně se mají pohřbívat nebo Driving Home for Christmas, které jsou spřízněné motivem rodinné sešlosti) dokáže vypravěč načrtnout vztahové peripetie ani ne tak slovy, jako spíš vystižením charakteristických rysů jednotlivých postav.

Mnohé je v Hájíčkových povídkách nedořečeno, někdy je rozuzlení pointou, ale často text v sobě nese bílá místa, která nikdo nemá potřebu zaplnit. Povídky ze stejných souborů takto fungují v intertextuálních vztazích – nezávisle na sobě tematizují různé fáze jistých vtahů, událostí či životů – a poskytují alespoň částečné vodítko k interpretaci.

Nicméně fikční svět je rozmlžený záměrně, nedostatek informací vzbuzuje tajemství i dojem, že něco z minulosti i přítomnosti je navždy ztraceno, že nikdy nemůžeme doslova pochopit, co přesně se kolem nás děje.

Tento motiv rozvíjí i významově zatížená povídka poslední s názvem Venkovskej román. V parafrázi románu Karoliny Světlé se zde na pár stránkách zhurta odvypráví v er-formě rodokmen jedné rodiny, se všemi příkořími, úmrtími i smutky, známe všechny aktéry rodinných dějin, ale o jejich pocitech, tak pozorně zachycovaných dříve, nevíme téměř nic.

V kontrastu s předchozími texty tak jasně vyvstává nedostatečnost pouhého kronikářského přístupu a zároveň potřeba všímat si drobností, neboť právě ty dávají Hájíčkovým povídkám jejich kouzlo.

Jiří Hájíček: Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku. Host Brno, 2014. 364 stran.

 

Právě se děje

Další zprávy