V branži ho provází pověst nevyzpytatelného solitéra, jenž nadává vlastním zaměstnavatelům a editory budí nad ránem. Také při rozhovoru s redaktorem Aktuálně.cz, který v jeho blízkosti uplynulý týden strávil při třech příležitostech dohromady šest hodin, je chvílemi nerudný, přehlíživý nebo sprostý. Ani na debatách Festivalu spisovatelů Praha, jehož byl hostem, neudělal na všechny nejlepší dojem. Ale Hersh, jedenaosmdesátiletý symbol americké investigativní žurnalistiky, by jako první namítl, že na dojmech nesejde. "Na to vám můžu sdělit jen svůj názor, nikoliv fakta," odmítne třeba jeden dotaz.
V jeho případě jsou fakta taková, že v investigativní žurnalistice uspěl jako málokdo. Jeho zásluhy jsou srovnatelné s Bobem Woodwardem, jenž v 70. letech minulého století s kolegou Carlem Bernsteinem rozkryl aféru Watergate. Akorát že Hersh nikdy neměl "svého Bernsteina", spolupracovníka do tandemu. Hersh je sólista, židovský kluk z obyčejné chicagské rodiny, který nedostudoval práva a k novinařině se přichomýtl. Začínal jako policejní reportér, až koncem 60. let jako první popsal masakr spáchaný americkou armádou na civilistech ve vietnamském My Lai, za což obdržel Pulitzerovu cenu. Od té doby otevřel mnoho kauz, v novém tisíciletí třeba mučení vězňů v bagdádské věznici Abú Ghrajb.
Dnes Hersh zpochybňuje a k zodpovědnosti žene už několikátou generaci amerických korporací, tajných služeb či prezidentů. Jeho základní východisko je stále stejné: novinář nemá věřit nic nikomu. "Když vám matka tvrdí, že vás miluje, raději si to ověřte," radí v nadsázce.
Návštěvy syrského prezidenta
Kdo ale Hershe čte, ví, že poslední roky je kolem něj rušno. Jeho nedávné články líčily jiné než oficiální verze toho, jak byl dopaden terorista Usáma bin Ládin, nebo okolnosti útoku chemickými zbraněmi v Sýrii. Po desítkách let s novinářem rozvázal spolupráci nejprve časopis New Yorker, následně i London Review of Books, kam přešel. Poprvé jeho zdroje zpochybnili kolegové z oboru. A někteří dokonce doyena americké žurnalistiky nařkli ze šíření ruské či syrské propagandy.
"Přičítám to vyhrocené době, protože já dělám stále totéž. Respektuji fakta. Naše vláda nám už za studené války tvrdila, že když něco říkají Rusové nebo Vietnamci, musí to být automaticky lež. Toto tvrzení mě naučilo hluboké skepsi. Nikdy to není černobílé," reaguje Hersh, podle nějž novinář nemůže brát ohled na to, jestli se jeho články zrovna shodují s americkým nebo ruským pohledem. "Nikdy se nesmíte chtít nikomu zavděčit. Ze zásady nechodím do Bílého domu, neudržuji styky s americkými politiky," říká.
O to bylo překvapivější, když v letos vydané životopisné knize Reporter popsal, jak v novém tisíciletí několikrát navštívil syrského prezidenta Bašára Asada. Hersh knihu publikoval v době, kdy už syrská občanská válka trvala sedmým rokem a za Asadovým režimem zůstávaly statisíce mrtvých. Přesto novinář, jenž třeba někdejšího amerického viceprezidenta Dicka Cheneyho označuje za "islamofašistu", vylíčil syrského diktátora smířlivě.
"Co čekáte, že vám řeknu?" rozhazuje rukama na dotaz, proč nebyl kritičtější. "Že je Asad fajn chlap? Ani náhodou. Samozřejmě je to despota. Ne tak strašný jako jeho otec, ale stejně obávaný, tyranský. Navštívil jsem ho šestkrát sedmkrát, naposledy v roce 2009. Po začátku občanské války už jsem se do Damašku nevracel," vypráví Hersh, v jehož očích Asad není "výrazně lepší ani horší" než jiní vládci na Blízkém východě, třeba představitelé Saúdské Arábie. "K Asadovi od začátku občanské války neexistovala přijatelná alternativa. On tu válku vyhraje, upevní moc. A do Sýrie se začnou vracet miliony uprchlíků z Evropy. Možná je pro vás nepříjemné si to připustit, ale ještě mu budete vděční," říká bez obalu Hersh.
Sice souhlasí, že Asad je masový vrah, ovšem hned připomíná, kolik civilistů zabili Američané ve druhé světové válce nebo ve Vietnamu. "Srovnávám fakta, ne to, kdo mi momentálně politicky konvenuje," vysvětluje svůj pohled na věc.
Znamená to, že až syrská občanská válka skončí, pojede za Asadem znovu? "Myslíte, že mi na něm záleží? Asad není můj kamarád," zdůrazňuje Hersh. "Začal jsem za ním jezdit před šestnácti lety, kdy toužil patřit k Západu, a například tehdy předal spoustu informací americkým tajným službám. Když ho pak prezident Bush zahrnul do takzvané osy zla, cítil se zrazený. Nevím, proč se chtěl sejít se mnou. Možná z mých článků pochopil, že všem měřím stejně, že se mi může svěřit."
Hersh popírá, že by syrského prezidenta nebo lidi z jeho okolí využil coby zdroje pro své články o nedávných chemických útocích v Sýrii, v nichž zpochybnil vinu Asadova režimu. Přesto tazatele napadne, jestli Hersh, vždy podezírající americkou vládu ze lži, náhodou nezapomněl, že také syrští představitelé mají svou agendu a cíle. "Dělám novinařinu půlstoletí, umím rozlišovat mezi dojmy a fakty. Každá válka je příšerná. V každé válce se zabíjí. Každý režim páchá zvěrstva," odpovídá Hersh.
Za tím, co napsal o syrském konfliktu, si nadále stojí, přestože jeho texty důkladně rozporovali uznávaní investigativní novináři jako Dan Kaszeta či Eliot Higgins ze serveru Bellingcat. Ten na rozdíl od Hershe, důvěřujícího vlastním zdrojům, pracuje také se satelitními snímky nebo videi ze sociálních sítí. "Já svým zdrojům věřím," trvá na svém neoblomný Hersh.
Zdroje z golfu a nekrologů
Věrohodnost jeho zdrojů přišla na přetřes už před třemi roky, kdy Hersh napsal o dopadení Usámy bin Ládina. Oproti oficiální verzi tvrdil, že terorista byl od roku 2006 držen v domácím vězení pákistánskou tajnou službou, že Američané se o tom dozvěděli na základě anonymního udání, nikoliv sledováním bin Ládinových kurýrů, a že Pákistán věděl o operaci amerických jednotek, které teroristu nakonec zabily.
Článek s těmito tvrzeními Hersh jako vždy nabídl časopisu New Yorker, avšak tamní editor ho odmítl otisknout jako nedostatečně vyzdrojovaný. Text nakonec vyšel ve čtrnáctideníku London Review of Books, na webu si ho přečetly dva miliony lidí a Hersh byl za něj kritizován. Třeba za to, že zásadní tvrzení opřel o jediný hlas, citovaný pětapadesátkrát. I kolegové se tehdy veřejně ptali, zda Hershovy zdroje po půlstoletí přece jenom nejsou ze hry. A jestli novinář jejich výroky podrobuje stejné kritické analýze jako vyjádření oficiálních míst. "Nemyslím si, že se něco změnilo. Používám pořád stejné lidi. V tomto případě šlo konkrétně o zdroj, který po dobu dvou dekád opakovaně obstál při ověřování faktů v New Yorkeru," reaguje Hersh.
O svých zdrojích se zprvu bavit nechce, po chvíli ale přece jenom něco vypráví. Třeba o chirurgovi, který roky působil u amerických jednotek v Afghánistánu, než službu opustil. Hersh se s ním scházel při partičkách golfu.
"Lidé, co nastupují k tajným službám nebo armádě, přísahají věrnost americké ústavě. Ne prezidentovi, ani nadřízeným," vysvětluje Hersh, proslulý právě schopností vytipovat a "rozmluvit" insidery, kteří si z různých důvodů připadají odstrčení. "Když jim někdo brání v kariérním postupu, když mají pocit, že jejich nadřízení lžou, že se dějí nepravosti. To vše jsou faktory," zmiňuje Hersh.
Na dotaz, kolik takových lidí je, připomíná aféru kolem Edwarda Snowdena. Ten coby pracovník americké Národní agentury pro bezpečnost zveřejnil informace, že agentura protiprávně shromažďuje údaje a sleduje uživatele na internetu. "Pro agenturu včetně externistů pracovalo zhruba šedesát tisíc lidí. Předpokládejme, že desetina z nich věděla o porušování zákona. Ale jen jeden promluvil. A trvalo mu to deset let. Taková je realita. Proto mě netrápí, že když napíšu o lžích americké vlády, spousta lidí mě kritizuje. Jsou mezi nimi i ti, kteří věděli, ale mlčeli," říká Hersh.
Síť kontaktů si buduje od 60. let, kdy v oboru začínal. Prý mu tehdy pomáhalo, že pročítal armádní listy a hledal zmínky o generálech odcházejících do výslužby. "Spousta za nich mi později sloužila jako zdroje," zmiňuje. Jindy zase v novinách narazil na nekrolog vysokého důstojníka CIA. "Zapsal jsem si jméno jeho vdovy a telefonní číslo a po půl roce jsem zavolal. Ukázalo se, že důstojník na armádu zanevřel, a jeho rodina mi ochotně předala dvě krabice dokumentů, které měl ve sklepě."
Média podceňují Trumpa
Americký novinář do české metropole přijel poněkolikáté, prvně tu byl roku 1991. "Od té doby vím, jaký máte vztah k Rusům. Můžete vzít jed, že v téhle zemi o Rusku neřeknu kladného slova," avizuje už dopředu. A také to dodrží.
Když ale přijde řeč na Ameriku, Hersh projevuje frustraci z toho, nakolik je tamní nálada protiruská. "Co se týče vyšetřování ruského vlivu na americké prezidentské volby z roku 2016, mé zdroje tvrdí, že vměšování nebylo tak masivní, aby rozhodlo o vítězi. Podle mě speciální vyšetřovatel Robert Mueller nevyrukuje s natolik závažnými informacemi, aby to stačilo na odvolání Donalda Trumpa. Mohu se mýlit. Ale zatím jsem neviděl dost faktů," říká Hersh, jenž za dostatečný důkaz nepovažuje ani to, že USA již ve věci obvinily 13 ruských občanů, 12 příslušníků ruských tajných služeb, čtyři osoby v jednu chvíli spojené s Trumpovou volební kampaní, tři ruské firmy a další dva lidi.
Vůči současnému prezidentovi je Hersh kritický, jako byl k jeho předchůdcům, republikánům i demokratům. "Nejvíc mi na Trumpovi vadí, jak podněcuje násilí," zmiňuje novinář, podle nějž ale bez viny nejsou ani média, která o Trumpovi dennodenně píší. Včetně New York Times či New Yorkeru, kde sám desítky let pracoval. "Ano, oplácí mu, že Trump proti nim bojuje. Ale zároveň tím vstupují na jeho hřiště, neustále se honí za jeho tweety, místo aby psali o dění ve vládě, že z Ameriky se stala plutokracie. Obecně novináři Trumpa podceňují, zapomínají, že v prezidentské kampani sestřelil patnáct republikánských protikandidátů, a ještě zničil dvě mocné dynastie, Bushovy a Clintonovy," připomíná Hersh.
Sám prý tuší, co se v Bílém domě děje, psát o tom ale nehodlá. "V amerických médiích je to teď zafixované, Trump je špatný, demokrati hodní a Hillary Clintonová prohrála, protože Rusové zfixlovali volby. Skutečnost je složitější. Ale chybí racionálně uvažující média," lituje Hersh, podle nějž je rozdělená také americká veřejnost. A tak zjednodušeně řečeno Trumpovi odpůrci nekriticky přijímají vše, co napíší listy jako New York Times nebo Washington Post, zatímco Trumpovi příznivci věří jen televizi Fox News. "Vše, co řekne jedna strana, ta druhá zpochybní. Je to patová situace," krčí rameny Hersh.
Ten sice občas stále hovoří v hlavních amerických médiích, několikrát už ale poskytl rozhovor také dezinformační televizní stanici RT financované Kremlem, a jednou dokonce ultrapravicovému webu Infowars. To zpětně označuje za chybu, prý kývl na interview, aniž by si dopředu zjistil kontext. Ale v případě RT si Hersh buď neuvědomuje, že jeho postoje Rusko zneužívá v informační válce, nebo je mu to prostě jedno.
"Já jsem si to hlavně rozházel u liberálních médií," odvádí novinář řeč zpět na USA, "když jsem napsal o dopadení bin Ládina, o tom, že Obama lhal. Pro spoustu lidí jsem skončil," tvrdí Hersh, který se jinak sám označuje za liberálního demokrata a kdysi, roku 1968, dokonce pracoval jako mluvčí tehdejšího demokratického kandidáta na prezidenta Eugenea McCarthyho. "Liberální média se k Obamovi příliš přimkla. Já je chápu, mluvil vzletně o ideálech, byl inteligentním společníkem. Novináři, včetně mých nadřízených, se od něj nechávali zvát na večeře v úzkém kruhu. A bohužel pak k němu neuměli být stejně kritičtí jako k jeho předchůdcům," konstatuje.
Nelze nevidět jistou symboliku v tom, že Seymour Hersh své první články o masakru ve vietnamském My Lai kdysi publikoval v malé protiválečné agentuře, neboť velká média ho odmítla tisknout. Teď se v jednaosmdesáti letech ocitl v podobné situaci. "Netrápí mě to vůbec. Trpělivě počkám, až mi historie dá za pravdu," tvrdí přesvědčeně.
