reklama
 
 

Kiran Desai: Mít v románu dvě postavy? Indové by se ptali, kam zmizeli rodiče

27. 10. 2018 12:16
„Vytvořila jsem přes osm tisíc stran a nakonec použiji nějakých osm set,“ říká indická spisovatelka Kiran Desai, která už přes deset let pracuje na nové próze.

Třebaže je jako laureátka anglické Man Bookerovy ceny celebritou, indická literátka Kiran Desai působí vstřícně, příjemně a skromně. Začátkem měsíce přicestovala do Česka na pozvání Festivalu spisovatelů Praha, kde četla ze svých knih a diskutovala s americkým kolegou Colsonem Whiteheadem nebo českou autorkou Ivou Pekárkovou. "Praha mě uchvátila. Všechny ty nádherné domy, skvostná architektura a tolik různých stylů. Jsem unešená," líčí své dojmy v rozhovoru pro Aktuálně.cz a dodává, že když v české metropoli žilo tolik spisovatelů a také o ní psalo, bude si to vše muset přečíst.

Aktuálně.cz: Žijete mezi Indií a Amerikou, ale na zimu se přesouváte do Mexika. Proč?

S každým dalším místem získávám novou perspektivu. Mexiko pro mě bylo a stále je velký objev, srdeční záležitost, vlastně takový můj třetí domov, kam se často vracím. Možná ten pocit souvisí s tím, že se nejedná o západní zemi v pravém slova smyslu. V Indii vyrůstáte s tím, že jste nějak napojena na Británii nebo Ameriku. Máte za to, že pokud se chcete dostat do světa, potřebujete k tomu západní země a jejich letiště. Všechny mé cesty do Mexika a do Indie jsou příjemnou změnou, protože tento směr nemusím držet. Je také zajímavé navštěvovat země s koloniální minulostí, je jedno, jestli Mexiko s jeho španělskou historií, nebo Indii s britskou nadvládou. Byla jsem svědkem legračních diskusí na téma, kdo byl jako koloniální mocnost horší, jestli Belgičané, Francouzi, nebo Angličané.

Nedávno zesnulý spisovatel V. S. Naipaul, kterého si jako autora vážím, byl velký cestovatel, byť na rozdíl ode mě disciplinovaný, protože své cesty literárně zpracovával. Hlavně však byl jedním z prvních autorů, kteří dokázali vidět tuto spojitost v zemích, jež navštěvovali, spojitost mezi Indií a kupříkladu Latinskou Amerikou.

V rozhovorech říkáte, že literatura pro vás v dospívání představovala spojení se světem. Když jste pak navštívila Anglii nebo USA, byly jiné, než jak jste si je představovala z četby?

Hodně mě to vyvedlo z míry. Vyrostla jsem mezi regály matčiny knihovny, která byla plná britské i jiné literatury. Dodnes si všechny ty knihy vybavuji, i jejich konkrétní místo, sebrané spisy Virginie Woolfové, celý Charles Dickens, korespondence členů Bloomsbury Group. Já si tak nějak automaticky dala britskou literaturu na piedestal, což je logické, vezmeme-li v potaz historii. Když jsem přijela do Anglie, úplně mě tam šokoval rasismus. Očekávala jsem, že se Britové budou cítit trochu vinni za to, co nám udělali, že nás budou brát jako někoho, s kým mají společnou minulost. Jenže povědomí o koloniální době je v Británii minimální, ve školách se o tom vůbec neučí. Vím to, protože jsem v Británii ještě dělala zkoušky na střední škole a v osnovách toto historické období chybí. Když v Británii přijdete do hospody, okamžitě zjistíte, jak strašně se mýlíte. Že pro vás je to vše důležité, ale oni to berou jako dávnou minulost. Zase tak dávná ale není, mí rodiče se narodili ještě v koloniální Britské Indii a já přišla na svět nějakých 24 let po vyhlášení nezávislosti.

Jakým jazykem jste doma mluvili?

Mluvili jsme sice i hindštinou, ale četlo a psalo se u nás anglicky, to souviselo s matčiným původem, kde je Barbados, Bangladéš, ale také Německo. Otec byl zase ze západního pobřeží, takže aby s matkou nemuseli mluvit bengálsky, gudžarátštinou nebo německy, zvolili angličtinu. Otec navíc pracoval pro britskou pobočku firmy Shell, dědeček byl soudcem u britských soudů v Indii.

Indie je složitá a rozmanitá, vždy narazíte na někoho, kdo si pro sebe bude nárokovat svět, o němž píšete.

Cítíte rozpolcenost, kdy a jak fungovat v jakém jazyce?

Je to tak, a v Indii se odjakživa jedná o politické téma. Autoři, kteří píší anglicky, jsou kritizováni. Ta volba totiž znamená, že píší i pro svět venku a to podle kritiky negativně ovlivňuje "autenticitu" díla. Interpretuje se to tak, že když hovoříte nebo píšete v angličtině, nemůžete být objektivní. O to víc vás potom všichni sledují a samozřejmě kritizují za to, jak je zpodobňujete. Má to pochopitelně výhody, třeba finanční, oslovujete větší publikum. Já bych v hindštině psát nedokázala, do takové míry ji neovládám. Když budete psát v místním jazyce, stejně si musíte v duchu vše překládat. Můžete klidně napsat román v hindštině, ale výsledek nebude dokonalý. Budete v něm třeba mít postavu bengálského sluhy, a už musíte řešit, jak by mluvila. Také je nutné počítat s rozdíly v projevu lidí různých kast či tříd. Pak si v hlavě neustále převádíte všechny rytmy, melodie, způsob komunikace. Indie je složitá a rozmanitá, vždy narazíte na někoho, kdo si pro sebe bude nárokovat svět, o němž píšete.

Nejde to vyřešit tím, že se do anglického textu vkládají výrazy z místních jazyků, názvy jídel, oslovení či úryvky z poezie a písní?

To dělá hodně autorů včetně mě. Jsou i nakladatelé, kteří na tom výslovně trvají. Ke konci knihy se pak vytváří rejstřík užitých výrazů, aby tomu čtenáři rozuměli, což je trochu dvousečné.

Často píšete o minulosti, postavy vašeho nejslavnějšího románu Dědictví ztráty lpí na tradici. Pokud je člověk zahleděn do minulosti, neznemožňuje mu to žít v přítomnosti?

Souvisí to s postavením imigranta, váš život je pak trochu muzeum. Můžete to vidět u imigrantských komunit. Žijí ve světě, který už dávno neexistuje. V newyorské čtvrti Jackson Heights, kde bydlím, to kolem sebe vidím dennodenně. Co se týče tradice ve spojitosti se psaním, hodně jsem s tím bojovala. Přála bych si, abych dovedla psát jinak. Příliš mě ovlivňuje rytmus indického způsobu psaní, jeho melodie, indická literární tradice a vypravěčství. Tato tradice vám určuje, jak psát. Někdy bych to chtěla umět zachytit jinak. Když třeba čtu japonské autory, hrozně jim závídím, jak se vyjadřují. Umějí vytvořit melodrama, které není ani v nejmenším melodramatické. V Indii je melodramatické vše. Chtěla bych umět napsat něco komornějšího, sevřenějšího, třeba jen s jednou dvěma postavami. Takové romány ráda čtu. A závidím jejich autorům, že do svého vyprávění nemuseli zahrnout rodiče. Když to čte Ind, klade si otázku: kde jsou rodiče? Je to jen jedna postava, ale kam se poděli matky, otcové, prarodiče? V Indii by vám řekli, že vynechat je nedává smysl, že musíte dát prostor také hlasům předků. Teď pracuji na svém příštím románu, už jsem ho několikrát předělávala a je čím dál tradičnější. Víc a víc směřuje k typickému indickému románu bez ohledu na to, že se odehrává na mnoha místech světa.

Na románu pracujete přes deset let, v rozhovorech si děláte legraci z toho, jak píšete pomalu, že vás to natolik polhtí, až si nestíháte všímat změn v okolí. Jak moc se za tu dobu změnil svět?

Strašně! Můj předešlý román Dědictví ztráty vyšel v roce 2006. Od té doby vypuklo tolik válečných konfliktů, řešilo se tolik krizí. Tehdy se ještě nemluvilo o migrační krizi. Když si dnes zapnu zprávy a rozhlédnu se kolem, těžko se pak vracím k práci. Ve srovnání se všemi vážnými věcmi kolem mi psaní připadá jako malicherná zábava. Přesto je ten zvyk pořád silný. Psaní je pro mě skutečnější než okolní svět. Pracuji pořád, píšu ráno i večer, trávím psaním všechny víkendy. Zatím jsem vytvořila přes osm tisíc stran a nakonec použiji nějakých osm set. Vlastně nepíšu román, ve skutečnosti trávím všechen svůj čas snahou převést život do literární podoby. Jedna novinářka mi tu říkala, jak o mně nemohla vůbec nic najít, že nikde neučím, nedělám v žádné redakci. Je to tak, většinu života opravdu jen výlučně píšu. Což je v literárních kruzích vzácný úkaz. Většina spisovatelů má vedle psaní ještě druhý život, rodinu nebo někde učí. Já žiji jen život svých knih.

Jak se váš nový román bude jmenovat?

The Loneliness of Sonya and Sunny. Rukopis už je zhruba hotový, ale s jednou částí stále nejsem spokojená, takže na tom pořád pracuji. Ale už je stanoven termín, kniha musí vyjít na jaře příštího roku, tlačí na mě nakladatel. Což je dobré, protože to tím pádem musím konečně dodělat.

Jak byste středoevropským čtenářům, kteří nemají zkušenost s koloniálním dědictvím či imigrací, představila svůj nejznámější román Dědictví ztráty?

Nedávno jsem o něm mluvila v Polsku u příležitosti nového překladu a překvapilo mě, jak je tamním čtenářům téma blízké. Protože Poláci poslední dobou hodně cestují. Měla jsem to štěstí přijet se svým románem do Číny, což je země, která nemá žádnou zkušenost s kolonialismem, alespoň ne takovou jako Indie. V té pomyslné cestě, která je klíčovým motivem knihy, viděli typicky čínský pohyb na ose venkov-město, opouštění rodičů i rodných vesnic a měst. Cítili obdobnou osamělost, kterou tyto cesty vzbuzují. Lidé si do četby vždy promítají svou zkušenost. Pokud bych měla nějak popsat Dědictví ztráty, je to román o tom, že váš příběh není ten jediný, že na světě nejste sami. Hlavní hrdinka, mladá dívka Sai, žije na zajímavém místě na úpatí Himálaje, které se formovalo po mnoho staletí, prošlo mnoha dějinnými zvraty a jeho obyvatelstvo pochází ze všech koutů světa a historických epoch. Postavy si postupně uvědomují, že to, co zažívají, nemusí být důležité, že krajina kolem nich bude mít vždy navrch, že to, zda někam patří, závisí na úhlu pohledu. A že je dobré udělat si v knihovničce místo i pro další příběhy lidí kolem vás.

Mají knihy budoucnost ve světě, který se tak rychle mění, žije internetem a podobnými věcmi?

Ano, a neustále mě to překvapuje. Jak to je, zjistíte, jen když cestujete tak často jako já. Mimo západní svět okruh čtenářů dokonce roste, což je zajímavý fenomén, protože dříve byl trh skutečně malý. Kupříkladu v Indii je dnes nejvíc vydavatelství za celou její existenci. Jsou to spojité nádoby: odvětví roste stejnou rychlostí, jakou v Indii sílí střední třída. Čtení samozřejmě souvisí s postavením, s luxusem moct si v klidu číst. V západním světě čtenářů z různých důvodů ubývá. Ale pokud jste autor, stejně vám na tom nesejde, píšete bez ohledu na to, jestli lidi čtou, nebo nečtou, kupují, nebo nekupují. Pokud je vaším osudem psaní, budete to dělat tak jako tak. Navíc to jsou takové vlny. Byla období, kdy se četlo málo, a pak zase naopak. Ale spisovatelé stejně psali.

V Indii je dnes nejvíc vydavatelství za celou její existenci. Odvětví roste stejnou rychlostí, jakou sílí střední vrstva.

Mottem letošního Festivalu spisovatelů Praha bylo Živé zlo. Ve střední Evropě je tím zlem pro mnohé imigrace, která pomáhá populistům a manipulátorům. Chápete jako někdejší imigrantka obavy, které lidé z migrace cítí?

Žiji ve Spojených státech, což je země, kterou netvoří původní obyvatelstvo. Amerika je kniha tisíců a tisíců příběhů imigrantů. Každý jednotlivec s výjimkou hrstky původních obyvatel, která zbyla, si v sobě nese imigrantskou zkušenost. Je pozoruhodné, a zároveň to nahání hrůzu, vidět a poslouchat diskuse, poprask a paniku mířené proti uprchlíkům právě v zemi, jako je Amerika. Protože tento postoj popírá její podstatu. Byl by to její konec, odporuje to všem jejím principům - právu na život, americkému snu, soše Svobody. Podle mě jsme svědky krize totožnosti, kterou cítíme po celém světě. Pokud budou země dál vyhánět imigranty, podryjí tím své demokratické základy, vše, na čem si zakládaly, nemluvě o porušování lidských práv. Při tom humbuku se bohužel zapomíná na to, proč se lidé vydávají na cestu, že jsme za to tak trochu spoluzodpovědní my všichni, nehledě na to, odkud pocházíme. Amerika je odpovědná za mnoho věcí, které se ve světě dějí. Aktivně se na tom podílela, nejen válkami, ale také obchodem. A nesmíme zapomínat na klimatické změny, které už teď nutí mnoho lidí opustit domov. Chudých zemí se to dotýká víc než bohatých. A v budoucnosti to bude ještě aktuálnější. Mluví se o krizi západního světa, ale ve skutečnosti dnes chudší země dokážou přijmout víc imigrantů než ty bohaté, podívejte na Turecko a miliony Syřanů na jeho území, nebo na Pákistán a běžence z Afghánistánu. Přitom jde jen o komunikaci. Abychom nepodléhali hněvu a nebrali to tak, že my jsme to nezpůsobili, tak proč bychom měli někoho přijímat.

Kiran Desai (47)

◼ Je dcerou slavné indické autorky Anity Desai. Podobně jako mnoho krajanů v dětství přesídlila do Anglie a posléze do Ameriky, kde dnes žije. Vyjíždí odsud zpět do Indie a také Mexika, kam se uchyluje během zimních měsíců kvůli klimatu a klidu na psaní.

◼ Debutovala roku 1998 románem Povyk v guávové zahradě, v němž bezvýznamný poštovní úředníček a patologický snílek řeší osobní krizi způsobenou ubíjející prací a tyranskou rodinou tím, že jednoho dne opustí zaměstnání, vyleze na guávový strom v rodinném sadu a již nesleze. Začne pak využívat důvěrných informací o místních, které zná z jejich korespondence, již znuděně otevíral na poště, a proměňuje se z místního otloukánka v jakéhosi svatého muže, guru, který ve stylu Forresta Gumpa z větví rodinné guávy chrlí moudra a proroctví na zástupy dole. Výsledkem je fraška osídlená bizarními lokálními figurkami, pohybující se na hraně magického realismu.

◼ Druhým románem Dědictví ztráty z roku 2006, který v českém překladu Blanky Pěšinové vydal Odeon, již Kiran Desai oslovila celosvětové čtenářstvo. Na osudu tří generací jedné rodiny podhimalájského Kalimpongu zachytila nejen historický vývoj Indie ve druhé polovině 20. století, ale také nakolik je stále živé koloniální dědictví. V paralelním příběhu Bidžua, syna rodinného kuchaře, zase ukázala, že odchod z vlasti hnaný vidinou rychlého zbohatnutí na Západě nemusí být vždy nejlepším řešením, že americký sen může být jen mýtus. Román Dědictví ztráty je především mnohovrstevnatou mozaikou, která putuje po čajovníkových plantážích, zašlých koloniálních sídlech na horských svazích či ponurých sklepeních newyorských fastfoodů. Klíčovým motivem strhujícího díla je hledání totožnosti a domova, a především neschopnost žít přítomností - tedy témata, která jsou dnes, za časů uprchlické krize, možná ještě aktuálnější.

autor: Markéta Musilová | 27. 10. 2018 12:16

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama