reklama
 
 

Skromný Knausgard z jižních Čech? Pechova nová kniha se vypořádává s rodičovstvím

3. 11. 2018 10:19
Miroslav Pech už není spisovatelem s lokálním dosahem. Českobudějovický třicátník nyní u Arga vydal prózu Otec u porodu. Svým způsobem má blízko k všeobjímajícímu psaní norského rodáka Karla Oveho Knausgårda.

"Dneska jsem tě poprvý viděl na fotce. Je ti devět tejdnů a vypadáš jak šipka kurzoru, kterým si v internetových obchodech odklikávám knížky do nákupního košíku," začínají první věty Otce u porodu, nové knihy Miroslava Pecha.

Českobudějovický třicátník píše snad odjakživa, navzdory mladému věku se může pochlubit už osmi knihami. A to nepočítáme texty, které publikoval pod pseudonymem. Literatuře kdysi Pech obětoval i práci v novinách, protože psaní článků mu zatemňovalo mysl, jež chtěla vyprávět příběhy. Proto teď Pech jezdí s ještěrkou po skladištích nebo posunuje vagony po dráze. Aby mohl myslet na literaturu.

Uchýlil se k ní i poté, co se dozvěděl, že z něj bude táta. Jeho novinku Otec u porodu bude mnoho lidí číst jako nenápadný deník, ve kterém už z názvu vytuší pointu, dramatický oblouk, zápletku. Přesto je kniha, o které se někteří recenzenti vyjadřují jako o "feel good četbě", rafinovanější, než se zdá.

Mirákly ze skladiště

Ráno do práce, prohodit pár slov s Floydem, nenechat se vyprudit od šéfové. Pak přepočítat peníze na nákup, doma s nastávající mámou film a probrat starosti příštích měsíců. Takhle vypadá osa kapitol Otce u porodu.

Každodenní rutinu ale narušují zdánlivě nepodstatné okamžiky, jejichž význam jako by nechtěl rozklíčovat ani vypravěč. Jednou odpoledne je třeba se ztratit z dohledu šéfové a pohřbít ptáče, které vypadlo z hnízda. Jindy se protagonista pracně zbavuje migrény, na niž zabírá akorát souvislý poslech skupiny Motörhead.

Mezi vzkazy nenarozenému dítěti se jako odnikud zjevují vypravěčovy vzpomínky na dětství a pubertu, občas pochybnosti o blížící se roli otcovství, sem tam úvahy o psaní nebo vyznání lásky k hororům. S trochou nadsázky by se dalo říct, že Pech má v Otci u porodu vlastně docela blízko všeobjímajícímu psaní norského rodáka Karla Oveho Knausgårda. I když jihočeský autor se drží víc při zemi, je literárně skromnější.

Expert na outsiderství

Donedávna byl Miroslav Pech autorem s lokálním dosahem. Jeho knihy vycházely v malém Nakladatelství Petr Štengl a větší pozornost si získal až před třemi lety, díky nominaci na Cenu Jiřího Ortena za povídkový soubor Ohromně vtipná videa. Ten ukázal, že Pech má talent vykreslit věrohodné postavy - většinou z okraje společnosti, více či méně frustrované z toho, že nedokázaly naplnit svůj životní potenciál. Nebo z toho, že nikdy žádný neměly.

Naopak Pechův spisovatelský potenciál se prozatím naplnil loni, sídlišťovým bildungsromanem Cobainovi žáci, autorovým debutem u nakladatelství Argo. Také v něm se "expert na losery" věnuje partě maloměstských outsiderů potulujících se mezi základkou a hospodou.

Někteří sní o tom, že založí slavnou rockovou kapelu, někdo z dlouhé chvíle chlastá krabičáky. Jeden s postupujícími roky propadá do alkoholové závislosti, u druhého poznámky do "žákovky" mutují v zápisy do trestního rejstříku. Ti šťastnější mizí v továrnách, skladištích a za pokladnami supermarketů.

Dáme čáru?

Možná za to může obálka knihy Otce u porodu, která se podobá předcházejícím Cobainovým žákům, nicméně Pechova novinka působí jako volné pokračování jeho alkoholové, sociální sondy na periferii generace Y. Jako by šlo o stejný fikční svět, jen se ohnisko vyprávění přesunulo z putyk, parků a zkušeben do skladiště a interiéru malého bytu. A z jednoho z bezejmenných Cobainů, o nichž Pech řekl, že jsou to lidé bez ambic, se má stát otec.

Kdo četl loňské Cobainy, možná vidí Otce u porodu jako jinou knihu. Odkrývá se mu tatínkova osobní historie, dobře čitelná v migrénách, v pochybnostech či sporadických výletech s kamarády z kapely.

Pasáž, kdy se vypravěč spolu s Kaprem, Rudou a Šárkou vydávají na noční výlet městem, vybavení motorovou pilou, gumovou paží a zásobou umělé krve, patří nepochybně mezi nejzábavnější. Právě tato hororová anekdota jako by nejlépe dokazovala, že Cobainovi žáci tak docela nezmizeli. Jen už se scházejí nepravidelně. "Dáme čáru?" domlouvají se přátelé z bouřlivých dob dospívání. Pak vezmou křídu, nakreslí na chodník panáka a z dlouhé chvíle skáčou. Miroslav Pech píše subtilně, ale vtipně.

Otec u porodu je malá knížka, kterou lze přečíst za odpoledne a možná na ni hned to následující zapomenout. Velká část jejího kouzla spočívá v laskavém hlasu vypravěče. V upřímnosti, se kterou předstupuje před nového člověka, jenž má sotva ušní lalůček, ale už ohýbá životy všech okolo sebe.

Miroslav Pech: Otec u porodu

Miroslav Pech: Otec u porodu

Nakladatelství Argo 2018, 188 stran, 198 korun

Otec u porodu je zajímavý též Pechovou schopností vnést i do tak intimní záležitosti, jakou je očekávání dítěte, sociální aspekt - ten je pro ostatně pro autora odjakživa důležitý. Všechny tyto vlastnosti proměnily potenciálně sentimentální čtení v knihu, která se nevyhýbá ani nepříjemnému, ani všednímu.

Pro někoho to z Otce u porodu udělá uspokojivé čtení, ve kterém pozná vlastní životní radosti i strasti - od problémů s rodinným rozpočtem, přes nakupování plen až po překonávání "small talků". Pro jiného to bude kniha, ve které se nic zásadního nestane. Samozřejmě až na to narození dítěte.

I pro nespokojené čtenáře je tu ale ještě jeden tip. Miroslav Pech spolu s Otcem u porodu vydává ještě novelu Mainstream, v níž se plně věnuje svému oblíbenému žánru, hororu. Sociální tématika, rodičovství a hodně hrůzy. Dohromady to funguje skvěle.

autor: Jonáš Zbořil | 3. 11. 2018 10:19

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama