Řeč je o úkazu již dlouho nevídaném, minimálně od dob Angličanky Zadie Smithové. Jmenuje se Sally Rooneyová a její debut Rozhovory s přáteli nedávno vyšel v českém překladu Radky Šmahelové. Osmadvacetiletá autorka mezitím vydala už i druhou prózu, megahit Normální lidi.
Není nadsázka, že její dvě knihy z let 2017 a 2018 jsou zázračným fenoménem, jaký přesycený literární trh dlouho nezažil - stačí se podívat na jakýkoliv žebříček prodejnosti v anglicky mluvících zemích. Čím je však tato nenápadná mladá žena, jíž se dostalo neotřelé nálepky "Salinger snapshotové generace", tak mimořádná?
V souvislosti s jejími romány nejčastěji zaznívají dva termíny. V první řadě je to "hysterický realismus", jímž literární kritik James Wood na počátku milénia označil díla snažící se co nejpečlivěji, a mnohdy značně kontrastně, zachytit období, o němž pojednávají - jak soukromé osudy hrdinů, tak i například klíčové historické události, sociální fenomény či všeobecnou atmosféru.
Příslovečnou "potrefenou husou" tehdy byla právě Zadie Smithová a její román Bílé zuby. Smithová původně hanlivé označení přijala za své a toto se vzápětí rozšířilo na celou řadu dalších knih a autorů té doby, mimo jiné na některé romány Iana McEwana, Dona DeLilla, Jonathana Franzena či Junota Díaze, který za několik týdnů zavítá na Festival spisovatelů Praha.
Druhým výrazem je sice obsahem podobné, v tomto případě však výstižnější označení "zeitgeist novel", tedy dílo zachycující ducha doby a z nějakého důvodu symptomatické.
Třebaže se Sally Rooneyová nálepce generačního autora brání, v mnoha ohledech ji bezezbytku naplňuje. Oba její romány se odehrávají v Irsku po nedávné ekonomické krizi, hlavními protagonisty jsou plus minus Rooneyové vrstevníci, kteří všichni řeší v podstatě totéž - jaké je být v roce 2017 až moc vzdělaný a sebeuvědomělý, zároveň však nejistý až neurotický, obzvláště pokud jde o interakci s druhými lidmi. O vztazích a sexu nemluvě.
Zajímavé je, jak jsou obě díla "neirská". Z tamní moderní literatury má Rooneyová nejblíž k Saře Baumeové a jejímu vynikajícímu románu Vyšlapaná čára, například díky volbě mladé, vzdělané a tápající hrdinky. Tím však podobnosti končí.
Čtenáři si již navykli hledat v irské beletrii určitá klišé: v první řadě barvitý jazyk, dále pak nějakého toho alkoholika nebo alespoň vlka samotáře, který z větrem bičovaného pobřeží v pošmourném dni sleduje rozbouřené moře nebo zvlněné pastviny, v městských románech pak alespoň jednoho vyvrhele z okraje společnosti či drogově závislého. U hrdinek zase čekají zkušenost se zneužitím či domácím násilím. Alespoň symbolická narážka na vliv katolické církve a konzervativní společnosti je samozřejmostí.
U Sally Rooneyové nic z toho nenajdeme. Její romány by se klidně mohly odehrávat kdekoliv v anglosaském světě a dost možná v leckterém větším evropském městě.
Co přesně je tedy debut Rooneyové nazvaný Rozhovory s přáteli? Autorka jej v jednom rozhovoru nazvala románem o lásce, konkrétně o různých podobách lásky. Svým způsobem však představuje i klasický bildungsromán o dospívání a zrání, o ideologické nesmiřitelnosti a naivní horlivosti mládí a nutné, byť možná trochu hořké lekci, díky níž každý dříve či později zjistí, že v životě žádná dogmata ani vzletné fráze neplatí a vše je ve finále úplně jinak.
Rozhovory s přáteli se točí kolem dvojice hrdinek, Frances a Bobbi, někdejších spolužaček ze střední školy a chvíli také životních partnerek, dnes již jen velice blízkých přítelkyň a spolubydlících. Lesbická podoba jejich vztahu, stejně jako příčiny rozchodu, nejsou důležité. Život obou dívek běží v zajetých kolejích: studium na vysoké škole, umělecké ambice a sny, jež si plní na večerech básnického čtení, vášnivé debaty o politice a sociálních problémech, zápalem a černobílým viděním mnohdy až komické.
"Jsem lesba," prohlašuje o sobě bez okolků Bobbi, "a Frances je komunistka". Jak prosté. Jedno slovo, jedna fráze a dál není třeba nic říkat. Vše se dá schovat pod nějakou nálepku nebo vzletné prohlášení typu "láska je diskurzivní práce a jejím výsledkem je neplacená pracovní síla" či "maskulinitu považuji za tyranskou". A hlavně: "Jsem proti lásce".
Vše, co bylo do té doby jasné a předem nalinkované, se otřese v základech, když se Frances a Bobbi seznámí s manželským párem třicátníků, Melissou a Nickem. Nejenže pocházejí z jiné společenské vrstvy, s čímž hlavně Frances svádí lehký vnitřní boj, ale především jsou dospělí, žijí ve světě dospělých a řeší dospělé problémy - takové, o jakých Bobbi ani Frances prozatím nemají ani tuchy.
Melissa a Nick obě dívky uchvátí, byť každou trochu jinak. A na světě je partnerský nikoliv trojúhelník, ale hned čtyřúhelník. Bobbi je Melissou okouzlena spíš platonicky a umělecky. Zato Frances, skrz naskrz cynická a ironická diskutérka, která nevěří v lásku a jejímž největším snem je "být jednou tak chytrá, aby jí nikdo nerozuměl", se navzdory všem siláckým proklamacím stává aktérkou snad největšího klišé, jaké svět zná: zamiluje se do staršího ženatého muže, podlehne jeho chlapáckému kouzlu i hereckému charismatu. A aby toho nebylo málo, prvně v životě okusí skutečnou fyzickou vášeň.
Brání se, ale marně. Dětinsky si nedokáže přiznat podstatu toho, co se kolem ní děje, zbaběle se schovává za lacinou ideologii a strojený cynismus. "Jestli chceš, můžeme spolu spát, ale měl bys vědět, že to dělám proto, že to je ironický," říká Frances Nickovi.
Tímto chováním trochu připomíná Elizabeth Bennetovou z Austenové Pýchy a předsudku. Je obdobně hrdá a emancipovaná, ani za nic nechce připustit, že se zamilovala, a hlavně se jí nelíbí, že by měla přijímat názory někoho druhého. Dokonce se jim někdy i podvolit.
Ocitujeme-li Austenovou, "nic na světě netěší děvčata víc - tedy kromě vdavek - jako se tu a tam nešťastně zamilovat". Paralela není náhodná; Rooneyová se obdivem ke slavné spisovatelce, stejně jako k anglické autorce George Eliotové, netají a označuje ji za první velkou prozaičku, zakladatelku žánru milostného románu.
Vliv Austenové je patrný také na Rozhovorech s přáteli. Hrdinové musí udělat mnoho chyb a špatných rozhodnutí, aby dospěli do fáze, kdy je vše, jak by mělo být - byť je diskutabilní, zda kýžené "žili spolu šťastně až do smrti" opravdu nastane -, a kdy hlavně ke svému překvapení zjistí, že nic člověka nedokáže změnit víc než přítomnost někoho druhého. Citát v podobném duchu, převzatý z Austenové prózy Daniel Deronda, si Rooneyová ostatně zvolila jako epigraf svého druhého románu, Normálních lidí.
Rozhovory s přáteli názvem odkazují na komunikaci. A Rooneyové debut na první pohled překypuje sociální interakcí nejrůznějšího druhu, včetně té elektronické. Ne náhodou předsádky knihy tvoří přetištěné úryvky klíčových dialogů.
Jenže všechna ta slova jsou jen vata. Klouzají po povrchu, jen málokdy jdou do hloubky, mluvčí jimi sledují vše možné, jen ne něco podstatného sdělit. Intelektuální debaty jsou spíš slovní ping-pong či gladiátorský zápas, performance s cílem předvést se a položit protivníka na lopatky.
Když však dojde na opravdový "rozhovor", dostávají se postavy na tenký led, hlavně Frances. Z osobních hovorů je nesvá, proto se do nich raději nepouští. Jen výjimečně o sobě prozradí něco skutečně niterného a nic na tom nezmění ani fakt, že je vážně nemocná a potřebovala by pomoc. Své pocity raději vtiskne do autobiografické povídky, která logicky rozlítí Bobbi jakožto hlavní aktérku, již nikdo nežádal o souhlas s otištěním.
Kdykoliv si Frances není jistá emocemi, jež v důležitém okamžiku cítila, vytáhne telefon a znovu si čte staré zprávy. Může se to zdát absurdní, ale taková je realita a tak fungují mnozí mileniálové. Hovory z očí do očí nahradily zprávy a chaty, realitu přibarvují filtry na Instagramu a Snapchatu, přátele a partnery pak virtuální profily na sociálních sítích.
Austenové příběhy obvykle končily dobře. Jinak tomu není ani u Rooneyové Rozhovorů s přáteli. Frances prozře po lekci, jíž se jí dostalo - "Některé věci prožíváte dřív, než je pochopíte. Ne všechno jde analyzovat" - a navzdory veškerým očekáváním volí cit, nikoliv rozum. Ne všichni čtenáři, a rozhodně ne autorka sama, však budou takovému happy endu bez výhrad věřit.
Téma lásky, partnerských vztahů a komunikace Sally Rooneyová rozvíjí také ve vloni vydaných Normálních lidech. Recenzenti mluví o skryté parafrázi na Austenové Emmu, byť již poznamenané eliotovským pesimismem. Dle nadšených reakcí čtenářů i odborné veřejnosti si Rooneyová vede ještě lépe než u své prvotiny.
Normální lidé posbírali mnoho ocenění, stali se knihou roku knihkupeckého řetězce Waterstones, získali Costa Book Award pro nejlepší román a hlavně jsou již mnoho měsíců obrovským literárním hitem. Zda jejich kvality ocení i zdejší čtenáři, brzy ukáže chystaný český překlad.
Sally Rooneyová: Rozhovory s přáteli
(Přeložila Radka Šmahelová)
Nakladatelství Argo 2019, 284 stran, 348 korun
