reklama
 
 

Ustřihnout vlasy i sukni a žít po svém. Dvakrát vychází román Zeldy Fitzgeraldové

10. 8. 2019 14:24
K nejobdivovanějším a nejzatracovanějším párům americké společnosti 20. století patřili spisovatelé Francis Scott Fitzgerald a jeho manželka Zelda. Noční koupele ve fontánách, jízdy New Yorkem na střechách taxíků, okázalý životní styl nekonečných večírků a opojení všeho druhu.

Není divu, že jejich osudy se staly námětem uměleckých děl a že podle Fitzgeraldových románů vznikaly filmy i divadelní představení. Ale žili ti dva tak doopravdy? Nebylo za pozlátkem podobným tomu, jemuž z balkonu smutně přihlíží Jay Gatsby ve Fitzgeraldově nejslavnějším románu, ještě něco jiného?

K ohlédnutí za jejich životem i tvorbou nyní vybízí několik nových českých překladů. Fitzgeraldova Láska posledního magnáta vyšla už vloni, letos následoval druhý překlad téhož textu pod názvem Poslední kapitán. Současně byl do češtiny poprvé převeden debut Zeldy Fitzgeraldové nazvaný Věnujte mi valčík. I ten vychází ve dvou verzích.

Manželství hned po debutu

Zelda okouzlující, Zelda inspirující i tvořící. A také Zelda bořící a trpící, případně trpěná. Všechny atributy výstižně popisují fascinující ženu v některé fázi jejího bouřlivého života. Zelda Fitzgeraldová, rozená Seyerová, krásná a psychicky nevyrovnaná manželka slavného spisovatele, patří k nejznámějším jižanským kráskám. Může se hrdě postavit po bok všem těm Scarlett O’Harovým či Blanche Duboisovým, nádherným, šarmantním, ale taktéž labilním a destruktivním pro sebe i své okolí.

Fitzgeraldová, která žila v letech 1900 až 1948, rozhodně nesplňovala klasickou definici jižanské dcerušky, od níž se čeká, že bude něžná, poslušná a tvárná. Byla vše, jen ne křehká skleníková květinka.

Opíjela se, flirtovala s mladíky, vystupovala na baletních představeních. Na stále ještě dosti konzervativním americkém Jihu vybočovala z řady - v dobovém kontextu však její osobnost koresponduje s dramatickými společenskými změnami po 1. světové válce.

Věci, které byly před pár lety nemyslitelné, se staly normou, ženskou emancipací, sexuální uvolněností a účesy počínaje a stylem oblékání konče. Jen autorita jejího otce, uznávaného alabamského soudce, Zeldu chránila před společenskou katastrofou.

Netrvalo dlouho a svou nespoutaností uchvátila i mladého vojáka Francise Scotta Fitzgeralda. Propadl její svéhlavosti, kráse a taktéž výmluvnosti či obraznému vyjadřování, jaké u žádné ženy do té doby nepoznal - a to do takové míry, že podle ní přepsal postavu svého románu Na prahu ráje, na němž právě pracoval. Kniha vyšla koncem března 1920 a pár týdnů nato byli manželé.

Óda na žabce

Zelda Fitzgeraldová však nebyla jen múzou. Když si přečetla hotové pasáže, pochlubila se milému svým deníkem a ten si z něj, bez jakýchkoliv úprav, vypůjčil celé odstavce a bez uzardění je zakomponoval do svého textu. Dokonce i závěr knihy je původně Zeldiným dílem.

Tím autorský kanibalismus zdaleka neskončil. Zelda byla tou, která vymyslela konečný titul Velkého Gatsbyho, její literárně zajímavé deníky chtěl manžel v jednu chvíli vydat knižně. Stejně tak psala mimořádně jazykově vytříbené dopisy.

Francisi Scottu Fitzgeraldovi úspěch debutového románu Na prahu ráje v roce 1920 otevřel dveře do jiného světa. Díky komerčnímu úspěchu si Zeldu mohl nejen vzít, ale také se s ní odstěhovat do New Yorku. Tam se páru narodila dcera - což však pro nepříliš mateřskou Zeldu nepředstavovalo překážku a žila jako dřív.

Byla živoucím zosobněním moderní městské ženy a především toho, čemu se v Americe říká flapper girl, což je termín do češtiny ne úplně šťastně překládaný jako žabec. Zelda tento typ ženy popsala v novinové stati nazvané Óda na žabce.

"Dívka-žabec, právě se probudivší z letargie typické pro období předcházející uvedení do společnosti, si dala ostříhat vlasy na mikádo, nasadila nejlepší pár náušnic a oděna do troufalosti vyrazila s růží na tvářích do boje. Flirtovala, protože to byla zábava, nosila plavky vcelku, protože na to přece měla figuru… s vědomím, že to, co dělá, jsou přece věci, které chtěla dělat od nepaměti. Matky pak s velikou nelibostí sledovaly, jak jejich synové vyzývají žabce k tanci, zvou jej na čaje, jezdí se s ním koupat a v první řadě mu otevírají svá srdce."

Fitzgeraldová komentuje Fitzgeralda

Z próz a především povídek, které Francis Scott Fitzgerald chrlil na objednávku, aby uživil finančně náročnou domácnost, by se mohlo zdát, že si lehkomyslná Zelda nadmíru užívala. Výlety do Francie, posedlost baletem, nemanželský románek. Mnozí mínili, že svými rozmary, požadavky, nerodinným založením a sobectvím ničí navenek harmonické manželství.

Podle četného tábora stranícího Scottovi to byla ona, která jako popínavý břečťan rdousila manželovu kreativitu, žárlila na něj i jeho slávu a za každou cenu se chtěla prosadit. Nikdo se proto nedivil, když vše skončilo psychickým zhroucením a pravděpodobně i duševní chorobou. Kvůli ní Zelda druhou polovinu života strávila víceméně po sanatoriích.

Jak moc její manžel trpěl, čtenáři zjistili roku 1934 ve Fitzgeraldově próze Něžná je noc. Autor - toho času již známý Velkým Gatsbym - ji považoval za největší americký román 20. století a s vidinou jistého úspěchu text mnohokrát revidoval, byť čtenáře zprvu příliš nezaujal.

Zelda Fitzgeraldová však nebyla jen žárlivá, ambiciózní žena, která se ze msty rozhodla umělecky prorazit. Měla mimořádný talent - baletní, výtvarný, především literární. Kvality jejího deníku a dopisů ostatně uznal sám Fitzgerald tím, že je převzal a bez přiznání autorství zakomponoval do vlastních děl.

Jejího nadání si ale všimli i jiní. Ještě v New Yorku oslovily Zeldu noviny, aby z pohledu manželky okomentovala manželova díla. Fitzgeraldová tak učinila po svém. S vtipem a sžíravou ironií odhalila světu, jak se její život a především tvorba přes noc staly manželovým výlučným majetkem.

Fitzgerald pochopitelně zuřil. Se stejným nepochopením později nahlížel na Zeldiny pařížské baletní ambice. Zrazoval ji, seč mohl, ale marně. Nakonec však štěstěna stála na jeho straně. Ač to Zelda dotáhla k sólové roli na neapolské baletní scéně, byla již příliš stará a tělo nezvládlo extrémní zátěž. Fitzgeraldová se proto uchýlila ke slovům a psaní. Výsledkem byl její jediný román, který letos pod názvem Věnujte mi valčík poprvé v českém překladu vydalo nakladatelství Leda.

Zelda vystupuje ze stínu

Kniha vznikla roku 1932 v podstatě jako umělecká terapie a Zelda ji sepsala za těžko uvěřitelných šest týdnů. Bez manželova vědomí ji okamžitě poslala jeho nakladateli, který však rukopis logicky ukázal Fitzgeraldovi.

Ješitný spisovatel běsnil vzteky. Nevadilo mu ani tak to, že Zelda v autobiografické próze odhaluje mnohé z jejich společného života, spíš že šlo o věci, které sám hodlal použít v románu Něžná je noc - onom mistrovském díle, jemuž obětoval dlouhé roky a Zelda mu to teď, dle jeho slov, svým druhořadým dílkem hodlala zničit.

Roztržený pytel s překlady

◼ Autorská práva nevypršela jen na román Zeldy Fitzgeraldové, který nyní vychází ve dvou českých překladech naráz pod názvy Věnujte mi valčík a Poslední valčík je můj.

◼ Stejného osudu se dočkal i poslední nedokončený román Francise Scotta Fitzgeralda jménem The Last Tycoon. Nejprve ho vloni jako Lásku posledního magnáta v překladu Martina Pokorného vydal Odeon ve své edici klasiků, nyní se přidala Leda, která stejnou knihu poslala na trh jako Posledního kapitána v překladu Rudolfa Červenky. Ironií osudu je, že o vydání příběhu ze zlatých let Hollywoodu se po Fitzgeraldově smrti zasloužila tehdy již zatracovaná manželka Zelda.

◼ Novinkou na trhu je pak také nový překlad Fitzgeraldově románu Něžná je noc, který pro CooBoo Classics připravil Petr Štádler.

Svou prvotinu tak Fitzgeraldová musela přepracovat a vypustit všechny pasáže, o které stál její manžel. Román se nesetkal s větším úspěchem, dost možná i proto, že jej slavnější z páru veřejně "sepsul" a manželku nařkl z vykrádání. Zeldu neúspěch ranil do takové míry, že už další knihu nikdy nenapsala.

Věnujte mi valčík je románem autobiografickým. Byť se Zelda skrývá za jméno Alabama a lehounce upravuje realitu - manžel Alabamy kupříkladu není spisovatel, ale malíř -, zjevně představuje vlastní verzi manželství s Fitzgeraldem a svůj pohled na svět.

Do této chvíle byla jen jednou z postav jeho románů, postavou bez hlasu a práv. Tímto dílem chtěla vystoupit ze stínu a stát se skutečně nezávislou, emancipovanou ženou.

Hlas na Zeldinu obranu

Ač román komerčně neuspěl, jeden úspěch přece jen slavil. Vytvořil neodbytný druhý hlas, který mluvil na Zeldinu obranu a v mnoha ohledech vzal vítr z plachet Fitzgeraldovým nekritickým fanouškům, již Zeldu vinili z manželova alkoholismu, tvůrčí krize i brzké smrti, kterou si přivodil roku 1940. Zelda ho přežila o pouhých osm let, kdy za mimořádně tragických okolností uhořela při požáru sanatoria.

Teprve posmrtně se Zelda Fitzgeraldová mohla těšit zájmu spisovatelů i literárních historiků. Klíčovým pramenem informací je její biografie vydaná roku 1970, hlavně však celá řada románů, jež o její osobě a životě vznikly.

Sugestivní, byť fiktivní je Zeldin deník z pera francouzského autora Gillese Leroye nazvaný Alabama Song, jenž roku 2007 získal prestižní francouzskou Goncourtovu cenu. A neméně úspěšný byl předloni román americké autorky Therese Anne Fowlerové Z jako Zelda, který v mnohém kopíruje události popisované v díle samotné Zeldy.

Vlnu zájmu o manžele Fitzgeraldovy před šesti lety taktéž přiživila filmová adaptace Velkého Gatsbyho s Leonardem DiCapriem v hlavní roli. Od té doby se v reedicích či nových překladech objevila spousta Fitzgeraldových knih, což má však ještě další důvod - od smrti manželského páru již uplynulo dost času, takže byla uvolněna práva na jejich díla.

I proto letos Zeldin jediný román vychází hned ve dvou českých verzích. Pod názvem Věnujte mi valčík ho pro nakladatelství Leda výtečně přeložila Kateřina Klabanová, kromě toho lze však začátkem září čekat ještě druhou verzi. Tu pod jménem Poslední valčík je můj chystá nakladatelství Kniha Zlín, které překlad svěřilo neméně zkušené Lucii Mikolajkové.

Lze namítnout, že už tak přesycený český literární trh neunese krátce po sobě dva překlady téže knihy. Čtenář však na nezvyklé situaci může jen získat. Bude mít šanci obě verze porovnat a sám rozhodnout, která z uznávaných překladatelek se úkolu zhostila lépe.

Zelda Fitzgeraldová: Věnujte mi valčík

Zelda Fitzgeraldová: Věnujte mi valčík

(Přeložila Kateřina Klabanová)
Nakladatelství Leda 2019, 292 stran, 318 korun

Román Věnujte mi valčík rozhodně nevyřeší záhadu jménem Zelda Fitzgeraldová. Byla obětí, nebo onou příslovečnou koulí u nohy, která manžela táhla vstříc katastrofě? Některé otázky kniha možná osvětlí, spousta dalších po přečtení naopak vyvstane.

Nové překlady nicméně splácí letitý nespravedlivý dluh, navíc s příjemným bonusem: čtenáře berou na výlet proti proudu času, do doby, kdy už ženy nechtěly neustále sedět na místě spolujezdce, kdy si ustřihly vlasy i sukně a vrhaly se nejen do chladivých vod kašen, ale k nelibosti okolí také do boje za sny, jichž se nechtěly vzdát.

autor: Markéta Musilová | 10. 8. 2019 14:24

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama