reklama
 
 

Román o ničem, nebo o všem? Česky vyšla próza Sparkové, literárně předjímá budoucnost

29. 3. 2019 13:01
Paradox by nejspíš byl vhodný termín pro označení života a tvorby Muriel Sparkové, dost možná nejznámější skotské autorky 20. století.

Že o ní čtenář neslyšel? Žádný div. Sparková vždy stála ve stínu slavnějších kolegů a do češtiny nebyla příliš často překládána. Jen v 70. letech minulého století nakladatelství Odeon vydalo její novelu Balada z předměstí, další díla - povídka Černá Madona a detektivka Večírek - následovala až po revoluci. Naposledy se v češtině roku 2003 objevila její próza Záhadný případ lorda Lucana.

Na nejslavnější román Sparkové, roku 1969 zfilmovaný s Maggie Smithovou v hlavní roli, si čeští čtenáři museli počkat doteď. Pod názvem Nejlepší léta slečny Jean Brodieové nyní v překladu Martina Pokorného vyšel dlouhých 58 let po anglickém originálu. Přestože se na pultech knihkupectví objevil počátkem roku, nese ještě vročení 2018, což lze vnímat symbolicky: právě vloni si svět připomínal sté výročí autorčina narození. Minimálně ve Skotsku byly oslavy emotivní a znovu o literátku vzbudily zájem.

Muriel Sparková, která žila v letech 1918 až 2006, začínala jako básnířka a literární vydavatelka. Próze se původně věnovat nechtěla, názor díkybohu změnila po nečekaném úspěchu své povídky v soutěži časopisu Observer. Jinak by svět přišel o autorku, která na něj nahlížela s krutou ironií a někdy až zvráceným smyslem pro humor, autorku, která si z pozice vševědoucího vypravěče nemilosrdně pohrávala s postavami i čtenářem.

Jak se traduje, svou útlou novelu Nejlepší léta slečny Jean Brodieové napsala za pouhé čtyři týdny, kdy se načas vrátila do rodného Edinburghu. Text prý navíc nepotřeboval výraznější redakční zásahy - což Sparkové posléze vyčítali někteří, podle nichž chrlila jednu knihu za druhou a psala příliš lehce.

Ale první zdání může klamat. Nejlepší léta slečny Jean Brodieové, která čítají 192 stran, jsou knihou sice krátkou, ale o to působivější. Vyprávějí o skotské učitelce v "rozkvětu sil" a jejím následném pádu. Skoro až archetypální příběh o vášni a zradě, vině a trestu však obsahuje mnohem víc než nějaký nějaký horkou jehlou spíchnutý román o staropanenské učitelce a jejích divokých žačkách.

V průběhu uplynulých šedesáti let se nespokojení čtenáři nechali slyšet, že Nejlepší léta slečny Jean Brodieové vlastně o ničem nejsou. Svým způsobem jim lze dát za pravdu: román skutečně postrádá výraznější dějovou linku. Vše se točí kolem stárnoucí učitelky na dívčí škole Jean Brodieové a její "věrné" suity žaček, přezdívané "slečnina skupinka".

Próza však klame tělem. Na první pohled je tradiční, už jen tématem: žačky, jejich učitelka, střet tradice a konzervativismu s progresivitou a volnomyšlenkářstvím. To vše obohacují prvky takzvaného bildungsrománu - tedy pasáže o zrání hrdinek, jejich dospívání a posléze prostřihy do budoucnosti či zpětné bilancování.

Ve filmové adaptaci z roku 1969 Jean Brodieovou ztvárnila Maggie Smithová. | Video: 20th Century Fox

Mnohem důležitější než děj je ale literární metoda, kterou Muriel Sparková zvolila. Ač se zdá, že scény řadí náhodně, opak je pravdou. Stavba je do detailu promyšlená a každé slovo, každá fráze má pevně dané, opodstatněné místo. Sparková také často pracuje s opakováním: motivů, vět, narážek, které mnohdy s až ubíjející pravidelností předjímají, nač se čtenář má připravit.

Právě tyto takzvané proleptické prvky, kdy autorka nečekanými skoky do budoucnosti předjímá budoucí události a prozrazuje čtenáři osudy jednotlivých postav, jsou nejpůsobivějším rysem vyprávění. Stačí vždy několik slov, zdánlivě ledabyle vložených do jinak běžného souvětí:

Mary McGregorová, koule opatřená očima, nosem a pusou jako sněhulák a později proslulá hloupostí, neustále z něčeho obviňovaná a ve dvaceti třech letech uhořivší při požáru hotelu, naslepo střelila: "Zlato."

Mary, obětní beránek románu - okolím vysmívaná a politováníhodná. V jednu chvíli ji vypravěč zesměšní, o chvilku později popraví, a pak bez mrknutí oka pokračuje v předešlém líčení, jako by o nic nešlo. Podobně Muriel Sparková předjímá i zradu, jíž se na své učitelce dopustila jedna žačka, a dokonce i budoucí sexualitu svých svěřenkyň, kterou v nich Jean Brodieová poněkud zvráceně a každopádně předčasně podněcuje.

Toto předjímání budoucích událostí souvisí s fragmentární strukturou textu a s narušením tradiční posloupnosti vyprávění. Zároveň se podílí na celkovém vyznění románu, podobně jako specifická role vypravěče. Ten děj líčí klasicky ve třetí osobě, ústy kohosi nepřítomného, vševědoucího.

Jenže u Muriel Sparkové má tato "vševědoucnost" trhliny. Je zjevné, že autorka se s názory vypravěče neztotožňuje, udržuje si od něj často až jízlivý odstup, mnohokrát ho dokonce přistihne při manipulaci a neférovém přístupu. Její vypravěč má svým způsobem hodně společného s hlavní postavou románu, Jean Brodieovou, oním domnělým a všemi obdivovaným vzorem dokonalosti, ženou dvou tváří, kterou lze buď milovat, nebo nenávidět. A nakonec zradit.

Kdo je tedy Jean Brodieová? Autorka knihy se mnohokrát vyznala z lásky k dalšímu známému skotskému literátovi, Robertu Louisi Stevensonovi. Ve svém románu stvořila jakousi ženskou obdobu jeho Jekylla a Hydea. Jean Brodieová je stará panna, ale spíš z vlastní vůle než řízením osudu. Nade vši pochybnost jde o ženu charismatickou, mimořádně vzdělanou a zcestovalou, novátorskou a volnomyšlenkářskou.

Po svých studentkách chce, aby měly vlastní názor a nešly tupě s davem. Často jde za rámec běžných osnov, dívky si bere na víkend, zve k sobě na čaj, kulturně je pozvedá. Zároveň je to však žena krutá, nepokrytě manipulující: dívky jsou pro ni prostředkem, jak v životě dokázat, co se jí samotné nepovedlo.

Vědění je moc, hlásají filozofové již dlouhá staletí, Francisem Baconem počínaje a Michelem Foucaultem konče. A Jean Brodieová je toho důkazem. Nejde jen o to, že dívky indoktrinuje vlastními názory či postoji - a často prospěšnými, třeba když jim ukazuje skutečný život v Edinburghu a nutí je vylézt ze středostavovské "bubliny". Brodieová zároveň pro svůj prospěch zneužívá autority dospělého, zkušeného člověka. Poštvává dívky proti sobě navzájem, v podstatě podporuje šikanu Mary a svou oblíbenkyni už od útlého mládí tlačí do role milenky učitele výtvarné výchovy, protože když ho nemůžeme mít sama Brodieová, ať jí patří alespoň prostřednictvím jedné z dívek.

Muriel Sparková: Nejlepší léta slečny Jean Brodieové

Muriel Sparková: Nejlepší léta slečny Jean Brodieové

(Přeložil Martin Pokorný)
Nakladatelství Prostor 2018, 192 stran, 247 korun

Vaz nakonec protagonistce nezlomí ani - v tehdejší době stále ještě společensky nepřijatelný - mimomanželský vztah s dalším učitelem, ani její netradiční a diskutabilní výukové metody, nýbrž fascinace italským fašismem. Právě toho nakonec využije vedení školy jako záminku, proč Brodieovou propustit.

Důvodů, proč si román Nejlepší román slečny Jean Brodieové přečíst, najdeme mnoho, například autorčino jazykové mistrovství, úspornost, ale zároveň vytříbenost výrazu - ty navíc v českém překladu Martina Pokorného nic neztrácejí, naopak ještě jím získávají.

Pak je tu skutečnost, že za zdánlivě tradiční fasádou románu se skrývá druhá, experimentálnější rovina, která čtenáři dává možnost samostatného úsudku: je čistě na něm, zda se ztotožní s vypravěčem a stane se jedním ze slečniny skupinky, nebo se přikloní k autorce a dokáže Jean Brodieovou i její žačky vidět s nadhledem, někdy až ironickým ušklíbnutím.

Román Nejlepší léta slečny Jean Brodieové vznikl na pomezí dvou epoch - jedna slavná éra ostrovního státu končila a spolu s ní také někdejší hodnoty a tradice. Přicházel čas nejistoty, velkých společenských změn a uměleckých experimentů. Jestli nějaká kniha dokázala nenásilnou a nadmíru zábavnou formou ukázat obě strany mince, je to právě novela Muriel Sparkové.

autor: Markéta Musilová | 29. 3. 2019 13:01

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama