Nehnala ji k tomu nouze, její manžel byl bankéř a ministr francouzské vlády. Sama protagonistka obchodovala s uměním, ke krádeži ji tedy vedla potřeba vzrušení. Tomu dobrodružství, když s "přemísťovaným" předmětem v kabelce prochází kolem ochranky, se nic nevyrovná.
Valentine je titulní postavou novely devětapadesátileté francouzské spisovatelky Florence Noiville nazvané Zpověď kleptomanky, kterou v českém překladu Tomáše Havla nyní vydal Odeon.
Duševním patologiím se autorka věnovala i ve třech předchozích prózách, její čtenář tak už ví mnohé o erotomanii či bipolární poruše. Teď přišli na řadu ti, co kradou, protože jim to nařizuje jedna část mozku.
Kleptomani to v současné pandemické situaci mají těžké, jejich činnost je jedna z těch, které nelze plnohodnotně provozovat distančně. I oni netrpělivě čekají, až se společnost otevře. Kdo k této skupině patří a knihu by nejraději ukradl, získal by dvě v jednom - beletrii a vzdělávací příručku.
Valentine po několika excesech pochopí, že nejde o pouhou kratochvíli, ale temné puzení, kterému nedokáže odolat. A tak se tedy vzdělává, snaží se porozumět. Ukradne časopis, ve kterém se dozví odborné informace o kleptomanii, pak v rádiu mluví nějaký vědec, nakonec si mailuje s odborným pracovištěm.
Příběh v takových chvílích bez varování končí a je nahrazen rozsáhlými edukativními pasážemi. Obrozenci, kteří literatuře přikládali vzdělávací a výchovnou roli, by mohli zaplesat. Čtenář, který ale čekal beletrii, bude poněkud zklamán.
Zpověď kleptomanky je novela, nečekáme od ní tedy nadupaný děj. Počítáme s tím, že nás autorka provede světem vůní, chutí, gest a skrytých pocitů, ze kterých sestává její svět. To je v pořádku. Ale nečekáme, že se tohle vše zastaví, abychom byli vystaveni několikastránkovým pasážím o tom, co je vlastně ta kleptomanie, o které si už několik desítek stránek čteme. A tyto pasáže se opakují. Spisovatelka si asi neuměla pomoct, podobně jako ti kleptomani.
Přesto jde o knihu hodnou jisté pozornosti. V pasážích, kdy se z modelové studie o kleptomanii opět stává literatura, jsme svědky toho, jak Florence Noiville umí psát. Možná příliš snadno, ten nablýskaný luxusní svět bezdětných stárnoucích manželů má pochopitelně skryté výrobní vady, které jsou nadto předvídatelné.
Čtenář společenských magazínů si jistě řekne: "Aha, tak takhle to tedy u těch boháčů chodí, to se od nich dalo čekat." Ano, dalo. Politik, který se prezentuje jako strážce morálky, má v bance skryté tučné konto a čeká na něj ruská milenka. Tak jako Valentine před okolím tají svou kleptomanii, i tento muž žije dva životy.
Už to vypadá, že z francouzské novely se stane anglický thriller, ale ne, vše končí v náznacích a otevřených možnostech.
I to je v pořádku, právě tohle má literatura dělat, otevírat svět, klást otázky, zneklidňovat, nechávat věci nedořečené. Jen o té kleptomanii je nám bohužel už vše jasné.
Kniha
Florence Noiville: Zpověď kleptomanky
(Přeložil Tomáš Havel)
Nakladatelství Odeon 2020, 176 stran, 259 korun.
