Aktuálně.cz: Od posledního románu uběhly čtyři roky. Co jste celou tu dobu dělal?
Pavel Renčín: Stihl jsem toho docela dost. Napsal jsem si osmiměsíčního synka, manželství a spoustu podobných báječných věcí, v papírové podobě ale vyšlo jen několik povídek, jedna staročeská fantasy novela a nyní konečně Vězněná, hodně temný thriller. Makal jsem na ní s přestávkami skoro dva roky, i když koukám, že na to je docela tenká.
A.cz: Jak k vám nápad s Vězněnou vlastně přišel? Vzhledem k posledním publikovaným textům je to docela krok stranou…
Přišel úplnou náhodou. Brouzdal jsem na internetu a narazil jsem na podivný článek o únosu dívky spojeného se sérií vražd. Text byl doprovázen i několika dobovými fotkami a naprosto mě šokoval. Zíral jsem na ten materiál a říkal jsem si: To přece není možné, to bude asi fikce. Přestože to bylo otřesné, tak mě to inspirovalo. Uvažoval jsem už nějaký čas, že si napíšu text na hraně hororu, a kamarádi mě v tom povzbuzovali.
A.cz: Ví se o vás, že velice často jezdíte na kole. Co tedy vy a Šumava, kde se Vězněná odehrává?
To je pravda, horské kolo já rád. A pěkných pár kiláků jsem najel i na Šumavě. Letošní poslední vyjížďka, kdy jsem dal asi osmdesát kiláků na Horskou Kvildu se skoro dvoukilometrovým převýšením, byla ke konci nefalšovaný horor. Ta temná stránka Šumavy ale nečíhá na vyasfaltovaných cyklostezkách, je třeba sejít z cesty a toulat se v hlubokých lesích za bouřky, nebo když se v zimě prudce změní počasí a přižene se chumelenice. Není to tak dávno, co Šumava byla divočina, českej Divokej západ, totiž jihozápad.
A.cz: Jste spojován především s městskou fantasy – jaký je tedy váš vztah k městu…
Město je bezpečná, komfortní zóna. Celý život žiju na okraji Prahy, vyhovuje mi koukat se z okna bytu do polí. Je to takové rozkročení mezi světy, příroda i kultura. Hrozně rád se dívám na města z určitého odstupu, člověk si pak všimne spousty zajímavých věcí. Baví mě hledat příběhy v tom zdánlivě všedním.
A.cz: … a následně, jak obtížné bylo přesedlat z popisů městských zákoutí na popis přírody?
Vůbec, není v tom pro mě rozdíl. Při popisech obecně se rád vyřádím. Jakkoli je ale popis pěkný, je to jenom prostředek. Ty důležité věci dělají nebo nedělají postavy. To je ta hybná síla.
A.cz: Vězněná v sobě má jednak skutečný příběh Huberta Pilčíka, ale také silné hororové motivy ve stylu Martyrs nebo románů Jacka Ketchuma. Čerpal jste tedy inspiraci nebo varování „tak takhle ne“ i v nějaké fikci?
Já myslím, že nejsilnější inspirační zdroj pro mě byl právě ten příběh Huberta Pilčíka, načetl jsem si ale také dost Kingů (Stephen King, pozn. red.), tohoto pána mimochodem považuji za opravdového mistra. Fascinuje mě, s jakou lehkostí dokáže vytvořit dokonale realistický úvod příběhu, a jakmile mu čtenář začne zobat z ruky, začne čarovat. Jako audioknihu jsem si zase poslechl skvělou antologii Ivana Adamoviče, Hlas krve, která mapuje horor jako žánr celkově. Třeba Barker mi seděl moc. Chtěl jsem se ve svém příběhu pohybovat v realistickém prostředí a nechat na čtenáři, aby si odpověděl, jestli jsou fantaskní prvky dílem imaginace hrdiny, nebo něco mezi peklem a zemí. Ale filmové horory zvládám fakt blbě, lidi, jak se na to můžete dívat?
A.cz: V románu je poměrně drsně mučená mladá dívka, motiv, ke kterému se obecně vracíte už déle…
Tahle otázka mě přiměla pořádně se zamyslet. Zřídkakdy si vybírám pro postavy svých příběhů suverénní superhrdiny. Mnohem víc mě baví vžít se do někoho slabého, třeba i týraného, a dát mu šanci postavit se svým nočním můrám. Bojovat a vyhrát nad osudem. Chovám k těmto postavám ryzí sympatie, fandím jim, a když jim jako spisovatel ubližuju, tak to dělám proto, že musím. Taková jsou pravidla příběhů. Když není křivdy, nemůže být nápravy.
K tématu únosu dívky už jsem se jednou přiblížil v povídce Jen tančí, nemluví, nespí po tom, co byla unesena Natasha Kampush. Tam byla zase fikce postavená na tom, že únosce si ve svém sklepě od dítěte vychovával geniální spisovatelku. Možná mě autorsky zajímá ta zkouška člověka. Když projdeš ohněm, zůstane jen to ryzí. Řekni si sám, jak by tě změnilo, kdybys prodělal to, co Mája. Každého to semele, každý zešílí, kdo se ale zlomí a kdo vyjde jako někdo jiný, mnohem silnější.
A.cz: Podobně je jedním z vašich rozpoznávacích znamení podzemí, na které narazíme i zde. Co vás na něm tak přitahuje? Ostatně, pokud se nepletu, tak klub vašich fanoušků občas pořádá výlety do pražského podzemí…
V podzemí je temnota. V temnotě je dobrodružství. Navíc, Vězněná je příběh o věznění, to se jak známo v podzemí dělá docela dobře. Záleží také na typu příběhu, komornímu dramatu sluší stísněné prostory. U městské fantasy to také mělo svůj důvod: trilogie Městské války a její prequel Labyrint vyprávěly o tom, co se děje v skrytu před ostatními obyvateli měst. Je jen omezený počet míst, kam se dají takové rejdy schovat. Podzemí, kanalizace a síť kolektorů byly proto horkým favoritem…
A.cz: Vězněná je vyprávěna ve dvou časových liniích – jak těžké bylo zaplnit tu Mariinu dobovými odkazy, rybičkami, Čtyřlístky?
A tahle otázka mě pro změnu rozesmála. Vzhledem k tomu, že jsem se v sedmdesátých letech narodil a vyrůstal v podstatě v osmdesátých, tak jsem mohl čerpat z vlastních vzpomínek. Vybavila se mi spousta drobností, o kterých jsem už ani nevěděl, že si je pamatuju. Každý měl tehdy toho obrovského modrého nafukovacího slona, rybičku, Rubikovu kostku a Igráčka. Nic jiného tehdy nebylo.
A.cz: V druhé linii se naopak setkáváme s problematickým učitelem Drástem – prostředí školy ponecháme stranou, ale syndrom vyhoření a určitého stockholmského syndromu učitele vůči žákům jste vystihl až podezřele dobře...
Má žena je učitelka češtiny a dějepisu. Za ta léta, co jsme spolu, jsem slyšel tunu historek a musím říct, že mi kompletně změnila můj dřívější schematický pohled na učitele. Zaujalo mě, jakou má vlastně učitel moc nad budoucností svých žáků. Nemyslím tu přímou, ze svého úřadu, ale spíš to, jak dokáže nebo nedokáže "formovat" jejich přístup k životu. Každý z nás potkal učitele, na které si vzpomene i po desítkách let. Změnili naše životy, přiznejme si to.
A.cz: Věci, které se dějí Máje, jsou skutečně děsivé… a třeba ve chvíli, kdy dostala na hlavu cosi jako bedýnku, jsem si už říkal, kam na ty zvrhlosti chodíte,… abych pak zjistil, že to je krutá realita. Takže: bylo třeba něco vůbec vymýšlet, popustit uzdu vlastním temným stránkám, nebo jste prostě fungoval jako fascinovaný dokumentarista?
Ty nejhorší věci ve Vězněné se opravdu staly. Kdybych tohle vymyslel, tak bych byl asi opravdu perverzní. Možná jsem začal psát Vězněnou proto, abych se vyrovnal s tím, že jedna lidská bytost může něco takového provést jiné lidské bytosti. Román je v podstatě čistá fikce, zapracoval jsem do něj ale prvky jednoho z nejošklivějších případů české krimi, přihodil jsem pár šumavských legend z klostermannovských časů a několik i z pozdější doby. Věřím, že většina z těch věcí se opravdu stala. Celkově tím příběh nabyl trochu monstróznější kulisy.
A.cz: Stal jste se otcem, jak tahle zkušenost ovlivní váš přístup coby autora k podobně temným příběhům? A jak naopak coby otec nahlížíte své rané věci, jako například román Nepohádka?
Ta reflexe prvních věcí mě teprve čeká, ale už teď vím, že mi násilí na dětech a tyhle věci dělají dost špatně. Vězněnou jsem psal v nejšťastnějším období svého života, možná že jenom za téhle konstelace se nebojíš ponořit do těch nejhlubších a nejčernějších vod. Přiznávám, že jsem z toho měl párkrát noční můry. Teď sám přemýšlím, co dál. Možná bych si ještě nějakou drsnou věc střihnul. A nebo přijde konečně knížka pohádek, kterou by ráda moje žena.
A.cz: Jak by vlastně taková renčínovská pohádka vypadala? Převyprávěná klasika? Novopohádka? Nebo snad poctivá renčínovská drsárna jen s dětskými hrdiny?
Renčínovská pohádka by byla definitivně novopohádka, nejspíš by byla trochu rozkročená mezi fikcí a skutečností - možná jako třeba Nekonečný příběh - a bojím se, že by z ní nakonec stejně vyšlo něco trochu mrazivého. Od roztomilých bajek pro batolata jsou tu holt jiní.
A.cz: V závěru románu se zápletka definitivně překlopí z thrilleru do hororu. Proč?
Chtěl jsem to nechat spíš v rovině výkladu čtenáře, že si může říkat, že je hlavní hrdina psychicky nemocný. Ale je pravda, že to vyznívá spíš hororově. Proč? Nedokážu říct, asi proto, že jsem to tak napsal.
A.cz: A na závěr: nemohl jsem si nevšimnout, že je v knize plyšový orangutan jménem Boris. Proč?
Mája Svobodová měla svého plyšáka ráda, byl takový ňufací. Musel dostat nějaké pěkné a roztomilé jméno.
