reklama
 
 

Sapkowski: Řada našich autorů fantasy jsou zmije, které jsem si hřál na prsou

1. 12. 2015 15:38
Andrzej Sapkowski je označován za krále východoevropské fantasy. Jako spisovatel debutoval v roce 1986 povídkou Zaklínač, krom toho je autorem i tzv. Husitské trilogie, krátkého románu z dob sovětské intervence v Afghánistánu Zmije a řady povídek, stejně jako teoretických textů. V Česku jeho popularita vzrostla i díky účasti na setkáních s fanoušky, stejně jako díky přiznávané inspiraci českými pohádkami nebo prózami Jaroslava Haška. Slavný zaklínač Geralt z Rivie je dnes hrdinou i komiksových zpracování a populárních počítačových her. Sám Sapkowski má ke své nejslavnější postavě poměrně komplikovaný vztah.

Debutoval jste v 80. letech a z dnešního pohledu je na vaší povídce Zaklínač nejzajímavější, že stále perfektně funguje. Je to překvapivé hlavně proto, že kupříkladu v Česku v té době neexistovalo vlastně žádné pořádné povědomí o tom, co je to fantasy a jak ji psát. Vy jste se však již od začátku projevil jako mistr žánru…

Povídku Zaklínač jsem napsal v roce 1986 a musím říct, že v té době nebyla v Polsku situace o moc lepší než u vás. I když, možná vlastně ano, Pán prstenů u nás jistě vyšel dřív než v českém překladu, ale rozhodně o něm nikdo nemluvil jako o „fantasy“. To slovo jsme prostě neznali. Poprvé se v polském prostoru objevilo ve spojení s konkrétními tituly až při vydání Čaroděje Zeměmoří.

I když už jsme ale postupně odhalili, co to ta fantasy je, tak pořád panovala představa, že je to něco méněcenného, něco, s čím nemá moc smysl se zabývat…

A přitom je v Polsku žánrová literatura silná – máte Stanislawa Lema, velmi dobré detektivkáře. Jak to, že se u vás žánrům tak daří?

Na to vám neodpovím. Nejlepší, co můžu říct, je, že se to prostě stalo. Ale podívejte se, právě od sci-fi to dostávala fantasy a její autoři stran oné mytické podřadnosti nejvíc pocítit. I u vás kdysi vyšel můj článek na téma ghetta uvnitř ghetta! Víte, sci-fi byla považována za určitého souputníka mainstreamu, konkurenci, za žánr, který vede boj v první linii s establishmentem, byla progresivní… A lidé kolem ní se dost těžce smiřovali s tím, že se objevil z jejich pohledu nový, drzý žánr. Právě Zaklínač získal v době svého vzniku v jedné soutěži třetí místo. A já si dodnes myslím, že to bylo z toho důvodu, že nebyl sci-fi. Protože faktem je, že ten rok to byla v soutěži suverénně nejlepší věc.

A jak vypadá situace dnes? Sledujete třeba polské autory? V devadesátých letech to například podle českých překladů vypadalo, že v Polsku vzniká jeden pastiš na Sapkowského za druhým…

Víte, nebudu se vyjadřovat k dalším spisovatelům, opravdu jim nechci dělat reklamu. Uznávám, že část z nich umí psát. Menší část dokonce umí psát dobře. Ale také je pravdou, že ten boj – a úspěšný – za prosazení fantasy v Polsku jsem vedl já. Řada našich autorů fantasy jsou takové… zmije, které jsem si hřál na prsou.

Zmínil jste zmiji… tak se jmenuje i útlý román, který má i výrazný politický rozměr, podobně jako vaše povídka V kráteru po bombě. Dočkáme se ještě někdy podobného kroku jinam ve vaší tvorbě?

Opravdu nevím. A to i proto, že Zmije je pro mě hodně osobní záležitost, mnohem víc než jiné mé věci. Někdy se mi zdá o Kátmandú, o Hindúkuši, vidím ta města ve snech a žena se mě pak ptá, co se to s tebou v noci dělo? A já jí říkám, že jsem viděl Himálaje… Takže opravdu nevím. Třeba když budu mít jiné sny…

Překvapivým krokem stranou byla i vaše Husitská trilogie…

V té době jsem si chtěl napsat historickou fantasy, nebo historický román s fantasy prvky… je jedno, jak to nazveme. A uvažoval jsem, o jakých časech se píší historické romány? O časech krize, samozřejmě, kdy není jistého dne ani noci, kdy se vše mění a lidé čelí výzvám. A těžko vybrat turbulentnější dobu, než byla právě ta husitská. Která navíc nebyla v polské literatuře zrovna dvakrát vytěžená.

Mimochodem, za podklady ke kapitolám odehrávajícím se v husitské Praze patří velký dík Michaelu Broncovi (majitel nakl. Straky na vrbě, propagátor Tolkiena a podporovatel domácí žánrové tvorby, pozn. redakce).

V Česku jste každopádně kvůli propagaci audioverze Sezóny bouří. Nedávno navíc vyšel nový díl herního Zaklínače a mluví se o dalším filmu. Jaký je váš vztah k audioknihám a videohrám obecně?

Co se týče videoher, tam je to jednoduché. Nemám k nim vztah. Prostě to jde celé mimo mě. A audioknihy… ještě tak dva roky zpátky bych vám řekl to samé. A asi bych i dodal, že jsem čtenář, ne posluchač. Ale v poslední době se to změnilo. Mám pár knih nahraných v telefonu a ano, je to příjemné.

A co filmy? Konkrétně filmová verze Zaklínače. Ví se o vás, že jste nebyl s finální verzí dvakrát spokojený, ale myslíte, že třeba nějak film pomohl v onom zmíněném boji za prosazení se fantasy?

Ano, ten první film nebyl dobrý, opravdu ne. Ale co se týče vaší otázky… Myslím, že ten boj byl tehdy už vybojován a fantasy měla své místo v polské kultuře, mluvilo se o ní rozhodně jinak než v době, kdy jsem začínal. Ale je pravda, že film je film. Dostane se k masám lidí, kteří už o knihách ani pomalu nevědí, že něco takového existuje. A v tomhle smyslu svou roli jistě sehrál – nic radikálně nezměnil, ale rozšířil povědomí o stavu věcí mezi více lidí.

Před lety jste se Zaklínačem prorazil i na anglosaský trh. Krev elfů, první díl pentalogie, získal cenu Davida Gemmella…

To bylo v roce 2009. Víte, celá pentalogie ještě v angličtině nevyšla, ale myslím, že i díky tomuto vítězství je to na dobré cestě. Rozhodně pro mě ale ta cena znamenala hodně i bez ohledu na případný dopad na prodeje. Jednak jsem tehdy porazil Joea Abercrombieho – a to je nějaký spisovatel! – a jednak jsem dostal od organizátorů sekeru. A nebyla to žádná hračka, ale poctivá sekera, kterou můžete zbourat prase! Úžasná věc a úžasná cena.

Když se řekne Zaklínač, spoustě lidí okamžitě naskočí souboje s nestvůrami. Mně zase spíš milostné scény a scény s jídlem. Jsme gentlemani, takže milostné scény necháme stranou, ale co ty s prominutím doslova žrací?

Stranou nemusíme nechávat nic: Obě ty věci prostě patří k věcem, které mám rád, hrozně rád. Víte, jak to zpívá Leonard Cohen? Ladies Man, to jsem já!

A jídlo… já mám rád jídlo, hlavně staropolskou, skutečně staropolskou kuchyni. Když budete hledat, pořád ji najdete. A i rád vařím. Nu, a víte co? Moje matka moc nevařila, ale babka? Ach, to byla jiná. Ta vařila hodně, ráda a skvěle. As nejvíc si přitom vybavím její majonézu. V obchodech jste tehdy nic pořádného nesehnali, ale její domácí majonéza? Ježíši Kriste, to byla nějaká majonéza!

Jste znám i coby teoretik žánru fantasy. Už drahně let se chystá český překlad vaší knihy Rukopis nalezený v dračí jeskyni. Ale zaobíráte se tímto tématem ještě?

Už ne. Máte pravdu, že jsem napsal řadu věcí. Souviselo to s tím, co jsem už říkal, že jsem byl v první linii boje za uznání fantasy. A navíc, ten žánr je tak obsáhlý, že prostě bylo o čem psát a psalo se mi to skvěle. Mám i vlastní kategorizaci fantasy, kde jsem si definoval minimálně – minimálně! – osm hlavních tendencí. Takže i dnes by bylo jistě o čem psát, ale už mě to prostě neláká. To už bude muset dnes udělat někdo jiný.

autor: Boris Hokr | 1. 12. 2015 15:38

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama