Recenze - Vypravěčem románu Nulté číslo je pan Colonna - kdysi nedostudoval němčinu, protože začal z němčiny překládat. A nikdy se nestal pořádným novinářem nebo spisovatelem, protože přicmrndával ke všemu možnému nebo psal za jiné.
Prostě ho semlel život a osud, díky čemuž ví mnohem víc než leckterý akademik, ale je mu to na nic. A díky čemuž nevěří ve vztah mezi mužem a ženou definovaný jinak než penězi a do vyjadřování mu neustále skáčou literární či jiná umělecká přirovnání…
Je to prostě schopný ztroskotanec, který se s nadšením chopí nabídky jistého pana Simeie. Ten chystá pro záhadného mecenáše skrytého za titulem komtur nultý ročník časopisu Zítřek. Oficiálním cílem je psát jinak, odvážně predikovat, nekompromisně odhalovat a bravurně vyšťourávat. Neoficiálním cílem pak je vystrašit jisté kruhy natolik, aby komturovi udělaly nabídku - ty zrušíš Zítřek, my tě vezmeme mezi sebe. A úplně nejneoficiálnějším cílem je napsat o tom knihu, z níž vzejde Simei jako Galahad žurnalistiky a Colonna se pěkně napakuje. Co by se asi tak mohlo pokazit?
Jelikož je Nulté číslo románem Umberta Eca, je odpověď nabíledni. Postavy, které všemožně konspirují v profesním i osobním životě, narazí na konspiraci většího řádu. Tak ujetou, že jí pochopitelně nevěří, ale která jim najednou začne hrozit zlomením vazu…
Máte rádi Aktuálně.cz?
Hlasujte pro nás v internetové anketě Křišťálová Lupa 2015 v kategorii Zpravodajství. Za každý Váš hlas děkujeme!
Rychlokurz hluboké morální kvaziobrody
Než ovšem dojde na starou dobrou konspiraci v duchu hrdinů Baudolina, kteří o lecčem šarmantně tvrdili, že "to musí být pravda, jinak by nás přece ani nenapadlo si to vymyslet", zavede Eco své čtenáře do redakce Zítřka a naplno popustí stavidla své jízlivosti a postřehům na téma ohýbání pravdy, překrucování faktů a vůbec vyběhnutí se čtenářem aka důvěřivým hejlem.
Děj románu je zasazen do roku 1992; dávno před nástupem internetu, ale relativně čerstvě po první válce v Perském zálivu, což je dodnes považováno za revoluci ve zpravodajství. Eco evidentně tuto revoluci považuje spíše za okamžik, kdy lidem začalo docházet, jak moc - a jak snadno - je jimi manipulováno.
I bokovka od Eca ve vás obnoví ten krásně útěšný pocit klidné nedůvěry ke světu, v němž se nedá věřit téměř ničemu, ale na kvalitu několika málo autorů je přesto stále spoleh.
A Zítřek velkého šéfa Simeie a jeho pravé ruky Colonny je ideální laboratoří, kde se dá této manipulaci nahlédnout pod pokličku. Coby sémiolog a filozof si Eco dobře všímá, jak se mění význam sdělení, je-li náležitě prezentováno, jakou moc mají opisy, ředění závažných informací hlušinou… jak se dá lež okořenit pravdou a pravda zahustit lží.
Nultá čísla Zítřku jsou pečlivě sestavována z událostí sebraných cca rok do minulosti. Redaktoři tedy již vědí, jak se věci vyvrbily, ale psát o nich mají, jako by vše bylo teprve na začátku. Hledají se také nové rubriky, koumá se nad tím, jak těm starým dát novou fazonu. V devadesátých letech by to asi bylo až děsivé, dnes spíše starosvětsky cynické. A v některých pasážích - například když se mluví o důvodech, proč budou mobily jen dočasnou módou - i posměšné, protože i mistr tesař se někdy utne.
Itálie pláště a dýky
A pak přichází čas na hlavní číslo večera. Spiknutí, které zahrnuje Vatikán, slovutného operativce hitlerovského Německa Otto Skorzenyho i falešného Mussoliniho nebo polovojenské jednotky roztroušené po celé západní Evropě. Collonův kolega je něčemu na stopě… a krom toho se stává také chodícím Top Gearem devadesátých let, kdyby vás to zajímalo.
Ona hydra spiknutí tentokrát sice nesahá tak do hloubky a minulosti jako v případě jiných Ecových románů, ale i tak je fascinující. Především tím, jak je propojená nikoliv s italskými dějinami obecně, ale s duchem italských dějin konkrétně.
"V téhle zemi už nás nemůže nic rozházet. Zažili jsme tady už invazi barbarů, vyplenění Říma, vraždění v Senigallii, šest set tisíc mrtvých v první světové válce, peklo druhé světové války… Zvrácené tajné služby? Proti Borgiovi k smíchu. My jsme vždycky byli národ náchylný k dýce a jedu."
Collonova kolegyně Maia, která opravdu věřila, že by se mohla stát součástí čestného novinářského projektu, to shrnula dobře. V Itálii, a především té z Ecových románů, jsou podobné věci jaksi přirozeně na pořádku dne. Autor dokáže šikovně míchat patos velkých gest a řečí s absurditou toho, jak se v reálu vše pokazí. Neumětelství s megalomanií, mystiku s pragmatismem.
Nénie za mrtvý Milán i odcházejícího mistra
Pomáhá mu v tom i druhá rovina příběhu, kterou je objevování starého, zaniklého Milána, který ovšem stále ještě občas vykvete pod nánosy novostaveb a zasypaných starých kanálů. Hrdinové se procházejí uličkami a vzpomínají, jak město vypadalo kdysi, jak bylo krásné, jak to chodilo v restauracích i bordelech.
Jen škoda, že je to prostě jen jednohubka. Eco byl coby romanopisec vždy spojen s velkými romány - ve všech slova smyslech toho slova. Toto je - a pravda, přiznaně - prostě esej propojený s fikcí. Jako takový funguje skvěle, ale ve stínu svých starších brášků je prostě poloviční.
Nutno ovšem říct, že z toho Eco pořád ještě vyvázl lépe než kdysi Josef Škvorecký, jehož pozdní romány byly smutným příkladem autora, který pořád má nápady a co říct, ale už nedokáže sebrat dostatek energie, aby jim dal tvar, na jaký byli jeho čtenáři zvyklí. Nulté číslo je prostě ukázka toho, jak by Eco psal novely. Byly by lehké, zábavné a hravé, plné zajímavých faktů a postřehů, ale přes to všechno by byly jen bokovkami.
Ale co na tom? I bokovka od Eca ve vás obnoví ten krásně útěšný pocit klidné nedůvěry ke světu, v němž se nedá věřit téměř ničemu, ale na kvalitu několika málo autorů je přesto stále spoleh.
Umberto Eco, Nulté číslo, př. Anežka Charvátová, Argo, Praha 2015, s. 243.
