Recenze – Když vám krachuje manželství, můžete udělat jedinou logickou, chlapskou věc. Jdete do hospody. A je logické, že když tam narazíte na údajného nejlepšího kamaráda ze základky, nemůžete mu odmítnout jednu službičku. Kamarádova sestra je v blázinci, protože prý týrala vlastní dceru. Která se mimochodem stále pohřešuje. Kamarádovi na celé věci něco smrdí a chce, abyste se na to podíval. A protože vy jste policajt, máte dočasně vyřazený pud sebezáchovy a po noci není do čeho píchnout ve všech smyslech toho slova, tak ho hned nepošlete do háje. Cesta do jednoho soukromého pekla může začít…
Rychlopalba je dalším z příkladů přesunu autorů původně spojených s fantastikou do detektivního žánru. Ony se ty žánry potkávaly v podstatě vždy. V zahraničí to dokládají třeba skvělé romány Isaaka Asimova (Ocelové jeskyně, Nahé slunce), George A. Effingera (Když přitažlivost selže) nebo z nedávné doby thrillery Castra Adama-Troye (Vyslanci mrtvých). V domácích vodách se zase vždy objevoval motiv soukromých oček a zločinů – ostatně vznikla i antologie Orbitální šerloci.
Ale teprve poslední dva roky se autoři hromadně zbavili magie i technických udělátek. A udělali dobře. Jiří Walker Procházka se svou ženou Klárou Smolíkovou si střihli stylový buddy román z Tábora s příchutí husitské mystiky, Slovák Juraj Červenák spustil sérii dobrodružství rytíře Steina, notáře Barbariče a veselého práva útrpného (například Krev prvorozených) a Štěpán Kopřiva napsal nejlepší neo-noir široko daleko – a tím široko daleko myslím v prostoru mezi Los Angeles a Moskvou, o Japonsku nemám zprávy.
Neo-noir, dobré úmysly a jejich eskapády
Jako o neo-noiru mluví o Rychlopalbě v doslovu ke knize Jiří Pavlovský. A protože ten svůj vzácný čas dělí mezi čtení komiksů, vydávání komiksů, čtení drsné školy, psaní románů mixujících drsnou školu, televizní seriály a horor… a v neposlední řadě ještě psaní doslovů ke knihám Chucka Palahniuka, aby vyplnil čas, než bude moct zase oslavovat (zaslouženě) Štěpána Kopřivu, nemám důvod jeho moudrost zpochybnit.
Rychlopalba je tedy neo-noir – žánr, který začal jako drsná škola, ale pak si řekl, že ta škola je moc měkká. Jeho příběhy jsou plné lidského zla a špíny, hrdinům nejdou po krku lidi, ale doslova osud. Žádné záchranné lano neexistuje, jen špatná řešení špatných situací. Ale pořád je to fascinující čtení o morálce – o tom, jak se důsledky řetězí a nabalují jako sněhová koule, před kterou není úniku.
Tenhle přístup si Kopřiva už pořádně ohmatal. Jeho doménou byli psychopatičtí hrdinové, kteří kdysi možná měli něco jako morálku, ale momentálně jedou spíše na setrvačnost a princip akce-reakce. Jejich příběhy byly plné nesplnitelných časových termínů, Sophiiných voleb a postupného rozkladu takových těch náhle nepodstatných věcí jako vztahy, zdravý rozum, realita.
Takže přesun do neo-noiru a zasazení děje do Vysočan a dalších pražských čtvrtí dává perfektní smysl. Přestože je totiž tentokrát bezejmenný hrdina na Kopřivovy poměry doslova Mirek Dušín, pro vyšší dobro aneb nalezení nezvěstné Báry bude muset udělat strašlivé věci. A to jen proto, že je jeho v podstatě soukromé pátrání tím jediným, co mu v životě zbylo a on si namlouvá, že vyřešení případu Bára rovná se vyřešení případu Krach manželství.
Což jen dokazuje další Pavlovského poučku o neo-noiru: Jeho hrdinové nejsou žádní geniální detektivové, ale normální, chybující a ve své naivní víře v možnost dobrého konce hloupí lidé.
Vysočanské peklíčko každodenní špíny
Štěpán Kopřiva byl vždycky tak trochu živel a je zábavné položit vedle sebe jeho poslední dva počiny – dvojromán Aktivní kovy, jehož první část vycházela na internetu v podstatě z první dobré, bez jakékoliv redakce, a právě Rychlopalbu, cizelovanou a přepisovanou do něčeho nebezpečně se blížícího žánrové dokonalosti.
Urputný hrdina snažící se ignorovat vlastní démony do sebe hází jeden red bull za druhým a toulá se panoptikem moderní Prahy, kterou neurčují smartphony a nablýskané kanceláře, ale v izolaci žijící lidské trosky, bezdomovci lovící psy a gangy překupníků čehokoliv sídlící ve sklepech činžovních domů. V podstatě nejlidštější a nejhřejivější je v Kopřivově světě chvíle, kdy hrdinovi kamarádka jeho ženy vysvětluje, že je všechno v p...i, a pak okamžik, kdy s dvanáctiletým harantem, Bářiným kamarádem, hraje počítačovou střílečku a s gustem svého soka přejede.
Právě to je jedna ze scén, kdy si čtenář uvědomí, jak dobrá Rychlopalba je ne po žánrové stránce, ale čistě po té literární. Děti totiž u Kopřivy jsou opravdu děti – ne projekce snů dospělých o malých andílcích, ne monstra z půlnočních vyprávění vašich singl známých, ani klišovité postavičky z tisícího derivátu Bylo nás pět vs. Dobrodružství Toma Sawyera. Pokus o komunikaci a získávání informací u nich nutně naráží na fakt, že jsou pro dospělé z devadesáti procent mimozemšťani – což asi vysvětluje, proč o nich zrovna Kopřiva píše tak dobře.
Je libo ukázku? Co třeba komentář na otázku, zda se Bára chovala divně?
"Bezradně na mě čučel. V jeho dvanáctiletém světě se všechny holky chovaly divně. Byly to nebezpečné, nesrozumitelné bytosti, ke kterým bylo nutno přistupovat jako k nevybuchlým minám s akustickou roznětkou (viz sovětský válečný film Allegro s ohněm, 1979)."
Tady se mimochodem ukazuje další Kopřivova silná zbraň – citace a odkazy, které se u něj ale neomezují pouze na západní svět komiksu a žánrové zábavy plus obligátního Prousta se Shakespearem. V pražských garážích se tak krom potenciálního šílenství jeho ex-přítelkyně řeší se svědkem celé jméno Hadžiho Halefa Omara atd. atd. z mayovek, objevují se narážky na typicky českou šik módu plnou tesilu, hudbu, počítačové hry a vůbec cokoliv.
Rychlopalba skutečně nebude pro čtenáře a čtenářky, které stále ještě adorují čaj nad Agathou o páté nebo provinilou skleničku s romantikem Holem v norském kulturním centru.
Je to zábavné, je to ve většině případů funkční – třeba jako prozření, jak osudové může být ignorovat fakt, ke kterým Star Wars filmům patří plakáty na stěně jednoho pokojíčku –, ale také je to právě ta pověstná kaňka na kráse. Hlavní hrdina Rychlopalby, zaměstnáním vysočanský pochůzkář, je prostě chodící encyklopedie lidské populární kultury cca od oktrojované ústavy. Což v kontrastu s naprosto civilním a do posledního detailu uvěřitelným prostředím i příběhem, který dokonale logicky zdůvodní i fakt, že prostý policajt je ve volném čase schopen dotáhnout případ dál než celá mašinérie systému, prostě vyznívá… až neuvěřitelně.
Ta rychlopalba vtipných narážek je tedy místy až kontraproduktivní, protože prostě baví až moc. Zní to jako paradox, ale Rychlopalba by neměla být kniha, která baví – většinu času je to naopak kniha, která kouše a zarývá se pod kůži. Při jejím čtení si nelze nevybavit komentář nejmenovaného uživatele internetu k návštěvě diskusí na nejmenovaném zpravodajském serveru: "Neodolal jsem a opět jsem selhal jako člověk."
Přesně to je ten pocit, který vystihuje fascinované otáčení stránek Kopřivova románu. Ta kniha je plná důvěrně známé každodenní špíny, kterou perfektně analyzuje, a pomáhá tak čtenáři se s ní nějak smířit. A ty okamžiky čisté zábavy pak vypadají takřka jako znesvěcení.
Rychlopalba skutečně nebude pro čtenáře a čtenářky, které stále ještě adorují čaj nad Agathou o páté nebo provinilou skleničku s romantikem Holem v norském kulturním centru. Je ale pro všechny, kdož pořád volají po velkém společenském románu ze současnosti – byť ty pravděpodobně nenapadne podívat se do poličky s detektivkami.
Jejich škoda.
Štěpán Kopřiva, Rychlopalba, Crew, Praha 2015, s. 374.
