Recenze - Prdíte ve výtahu? Připravte se na Kennedyovy a oceán promarněného spermatu. Troubíte při jízdě v autě? Potom si nezapomeňte vzít v okamžik vaší smrti kvalitní boty s vysokou podrážkou. Vymočili jste se někdy do bazénu? Potom začněte trénovat svoji přesvědčivost - během věčnosti, kterou strávíte telefonováním a prováděním "spotřebitelských" průzkumů se vám to bude hodit.
A hlavně - a na to určitě nezapomeňte - si s sebou na druhou stranu nezapomeňte nacpat kapsy čokoládovými tyčinkami. Ale jestli si myslíte, že jste příliš cool na to, abyste umřeli, zapomeňte, co jste právě teď četli.
Znáte ho? A chcete ho vlastně?
Víte, kdo vlastně Palahniuk je? Ne? Neslyšeli jste o Klubu rváčů? Je jedno, jestli jste živí nebo po smrti. Jestli je vám třináct či pětačtyřicet. Význam slova ignorance vám je určitě jasný.
Je tak snadné vykrádat autorův styl. Zvláště v případě Chucka Palahniuka. Jednoduchý, mnohdy až lidový jazyk, opakování výrazů. Při jeho četbě zjistíte, jak krásné je opustit poučky vpravované do dětských hlav o tom, jak se postavit ke slohu.
Pokud jste už od něho něco četli, bude vám Prokletí připadat jako návrat domů. Možná do trochu špinavého, s porušenou statikou a pošahanými sousedy, ale tak nějak pořád místa, kde víte, co čekat a kde to máte svým způsobem rádi.
Styl se nemění, kvalita ale zůstává. A Prokletí by klidně mohlo být důstojným zakončením Palahniukovy tvorby. Ale o tom si nechte jenom zdát.
A jestli jste ještě neměli s autorem Zalknutí, Klubu rváčů nebo Programu pro přeživší to štěstí se potkat, tak vězte, že tahle ztráta panictví by vás sice mohla bolet, ale čím déle ho budete číst, tím víc se vám to bude líbit.
A začnete být trochu jako on.
Slyšte, slyšte!
Tentokrát Palahniuka balancování na hraně mezi originalitou vlastního projevu a sebeparodujícím opakováním zavedlo trochu nezvyklou cestou.
Příběh je velmi mělký a sám o sobě nepříliš originální. Ale brzy vám dojde, že o to tu tak nějak nejde. Palahniuk vám chce říct spoustu věcí - v Prokletí to činí mírou více než bohatou.
Čtěte také:
V pornogrotesce chce 600 mužů ideální ženu
Palahniuk předčítá o strašidlech a lidé kolabují
Palahniuk v Deníku svůj stín nepřekročil
V pornogrotesce chce 600 mužů ideální ženu
Palahniuk předčítá o strašidlech a lidé kolabují
Palahniuk v Deníku svůj stín nepřekročil
V příběhu mrtvé třináctileté dívky prominentních bio-rodičů, létajících po světě v tryskáči, která v tu chvíli začíná teprve tak nějak žít, vás autor nezahltí množstvím postav, dějovými odbočkami, ale pomalu - stylem ne nepodobným novým Událostem na veřejnoprávní televizi - a pro některé čtenáře možná i bolestivě, chytne vaši ruku a skrze postavu Madison vás provede cestou, kterou se většinou bojíme vyjít.
Ano, chápete dobře, ve skutečnosti nejde ani tak o to peklo.
Ten problém v nás
Skutečně, přes všechnu ironii, sarkasmus, metafory a rozsáhlou zásobu mytologických postav (zde se opět výrazně projevuje Palahniukova schopnost rešeršovat a předhodit čtenáři celý objem získaných faktů zajímavou formou) se tu postupně vynořuje jedna dominantní otázka - a překvapivě to není "Co nás vlastně čeká po smrti?", ale spíše "Co je to, co zrovna žijeme?".
Jsme produkty lidí kolem nás? Něco jako hlína modelovaná výchovou, vzděláním, dovolenou ve Španělsku, brunetkou, kterou potkáte v tramvaji, našimi rodiči, kamarády, partnery? Do jaké míry opravdu píšeme svůj příběh? Jsme čtenáři Palahniuka, nebo je on jedím z našich spoluautorů?
Bez ohledu na to, jak se některé pasáže mohou zdát nechutné, děsivé, nebo odpuzující, tato myšlenka v nás může zanechat mnohem hlubší jizvy.
A co s tím? Právě osvobozující princip smrti může být nápovědou - samozřejmě to neznamená pokyn k tomu se k ní předčasně dopracovat, ale spíše o uvědomění si vlastní svázanosti okolím, dobrem i zlem, přáteli i nepřáteli.
Ve chvíli, kdy se dokážeme, alespoň podvědomě, osvobodit, můžeme začít psát svůj vlastní příběh.
Chuck Palahniuk: Prokletí. Přeložil Richard Podaný. 224 stran. Vydala Euromedia Group, k.s. - Odeon, Praha 2012.
