Recenze - Tak tu opět máme film, který nikdo neviděl, ale všichni se mu smějí. A smějí se mu už přinejmenším několik týdnů - pro novináře, internetové trolly i rozhořčené experty na S/M jde o vydatné sousto, s kterým si užijí spoustu radosti, aniž by měli možnost ochutnat.
Padesát odstínů šedi je bezesporu nejočekávanější film počátku letošní filmové sezóny. Zahraničními internety vesele koluje video, které naznačuje, že Steve Buscemi by byl patřičným oživením nudného snímku (ke zhlédnutí ZDE). A českým virálem číslo jedna se stává komentář z čsfd od uživatele s nickem RedAK, který si jistě snadno dohledáte sami, pokud už vás nenavštívil skrze sociální sítě.
Jenže Padesát odstínů zdaleka není film, kterému se lze bez mrknutí oka posmívat. Nejde o žádné Stmívání, u něhož je bezuzdné předhánění se v cyničtějších komentářích a recenzích asi jedinou smysluplnou reakcí, přinejmenším pokud nejste cílová skupina. Padesát odstínů není okatě špatně zahraný či zrežírovaný film, byť jsem dalek tvrzení, že by to byl dobrý film.
Pro koho jsou soft S/M hrátky?
Klíčovou neznámou tu ovšem je právě ono sousloví "cílová skupina".
Adaptace bestselleru, který legitimizoval sadomasochistické hrátky, není ani červenou knihovnou pro otrlejší a lehce pokročilé, ani soft verzí Trierovy Nymfomanky - ale prakticky čímkoli mezi těmito dvěma póly.
Režisérka Sam Taylor-Johnson byla opakovaně nominována na cenu britské akademie BAFTA a její krátký snímek Love You More se utkal i o Zlatou palmu v Cannes. A pokud mi něco po celou dobu tohoto dvouhodinového snímku vrtalo hlavou, byla to otázka, co se pokouší natočit tentokrát?
Není pochyb o tom, že na právě probíhajícím Berlinale se Odstíny hrají tak nějak do počtu, a limity, které tvůrcům klade sama předloha, jsou zřejmé. Přesto zaráží, jak se snímek pohybuje mezi dvěma zcela nesmiřitelnými světy - pohádkovou romancí a realistickým vztahovým dramatem.
Základní, staletími ozkoušený model "romantická šmudla potkává šarmantního milionáře", který známe z Popelky i Pretty Woman, získává v novém tisíciletí dvě zásadní vylepšení. Podstatou svazku mezi puťkou, co zbožňuje prózy Thomase Hardyho, a švihákem, co rád švihá plaché dívky důtkami, není nic jiného než chladná, písemná a do detailů sepsaná dohoda o sexuálních praktikách. Láska tu může být maximálně vedlejší produkt. A druhým zlepšovákem je samozřejmě povaha oněch sexuálních úkonů. Pro romanticky založenou pannu není jistě nic přitažlivějšího než pár ran bičem…
Zkrátka schéma se solidním tržním potenciálem - máme tu napětí mezi chudobou a luxusem, láskou a (trochu divným) sexem, tedy spojení ovoce vysněného i zakázaného. Jenže jak to vypadá v praxi?
Extrémně průměrný
Už od prvních záběrů na nebe v celé škále neutrálních tónů i na sbírku kravat v podobných odstínech (hádejte jaké barvy?) a od prvních melodií Dannyho Elfmana je zřejmé, že snímek se ponese ve vkusném, umírněném duchu. Tedy: nečekejte žádné přepjaté výjevy ani žádné explicitní scény, divný vztah a divný sex jsou vyobrazeny co možná nejdecentněji.
A to nás přivádí zpět k otázce: Pro koho ten snímek tedy je?
Bezpochyby pro fanynky knihy a věřím tomu, že bude úspěšný. Ale při snaze definovat, kdo by film mohl vnímat jako: a) romantický (a tedy plný emocí), b) erotický (a tedy smyslný) a c) realistický (a tedy oplývající prokreslenými postavami) nenacházím ani v jednom případě jasnou odpověď.
Ve zbytku tohoto textu se pokusím popsat, proč ani jednu z těch kvalit nenaplňuje pro mě. A věřte, že je to obtížnější, než se zdá. Jak už jsem naznačoval, ten film není extrémně přiblblý, ale spíš extrémně průměrný (divné spojení slov, že?).
Romantický film obvykle potřebuje protichůdné charaktery a výrazný dějový oblouk s přinejmenším dvěma překvapivými zvraty. Tedy: první podmínka splněna a v úvodních dvaceti minutách se dá celkem věřit premise, že romanticky založená studentka anglické literatury (která si z neobjasněného důvodu přivydělává zrovna v domácích potřebách, tedy prodejem tak romantického zboží jako jsou pásky, provazy, hřebíky a kabely) se zahledí do vystajlovaného povrchního elegána chladného jako nerez ocel.
Po zbylé dvě hodiny však žádné zvraty nepřicházejí, sledujeme jen nejistotu pramenící z toho, že představy skvělého sexu i funkčního vztahu se u obou protagonistů poněkud liší.
Erotický film by měl umět vyprovokovat diváckou fantazii díky vynalézavému ztvárnění vyobrazených praktik, které přitom nechává doslova i přeneseně dost míst zahalených. Fantazii se tu skutečně daří vyprovokovat, protože "penis" se zkrátka lépe píše na papír, než ukazuje na plátně. V knize ho můžete popsat a fantazie pracuje, na plátně zůstane mimo záběr a divák (či spíše divačka) se přirozeně cítí o něco ošizen.
Film o sadomasochistických hrátkách, jehož představa trochu divočejšího sexu připomíná nudné i cudné TV filmy, které běžely na Nově v devadesátých letech, zkrátka působí dost divně. A Padesát odstínů se ve vyobrazení sexu od podobných produkcí liší jen kvalitou nasnímaní či práce se světlem, zkrátka řemeslnými kvalitami.
Do ztracena
Zbývá poslední možnost: film je příliš nejednoznačný, aby působil jako romance, a příliš cudný, aby fungoval jako pozvánka do světa zakázaných rozkoší (však už se dominy a další vyznavači netradičních praktik bouří, že takhle to opravdu nevypadá) - musí to tedy být pokus o realistické vztahové drama, které chce tematizovat právě všechna zmiňovaná napětí. Ale ani jako film o tom, že s tou láskou, sexem a vztahy je to celé trochu složitější, než říkají žánrové fikce, Padesát odstínů neuspěje.
Padesát odstínů šedi (50%)
Ve výsledku v Padesáti odstínech šedi dvě hodiny sledujeme, jak se dva lidé schází a odlučují a že se jim u toho něco honí hlavou, jen moc nevíme, co. Vztahové drama se s trochou nadsázky pozná podle toho, že nekončí ani dobře, ani špatně, ale do ztracena. Tuto podmínku Odstíny splňují beze zbytku. Ale to je asi to jediné a navíc není člověka, který by dokázal posoudit, zda jde o umělecký záměr anebo se prostě skončilo, protože bude následovat nějaké to „pokračování příště.“
Drama totiž potřebuje postavy a během dvou hodin se film nezvládne dostat ani k rozjetí nějakého nosného děje, ani se nevydává příliš do jejich nitra, byť tu existují náznaky, že by tvůrci rádi.
Ve výsledku ale dvě hodiny sledujeme, jak se dva lidé schází a odlučují a že se jim u toho něco honí hlavou, jen moc nevíme, co.
Vztahové drama se s trochou nadsázky pozná podle toho, že nekončí ani dobře, ani špatně, ale do ztracena. Tuto podmínku Odstíny splňují beze zbytku. Ale to je asi to jediné a navíc není člověka, který by dokázal posoudit, zda jde o umělecký záměr anebo se prostě skončilo, protože bude následovat nějaké to "pokračování příště."
P. S. Procentuální hodnocení se snaží pouze co nejlépe matematicky podtrhnout to, co se tu celou dobu snažím popsat: Padesát odstínů šedi je dokonale bezpohlavní film.
Padesát odstínů šedi (Fifty Shades of Grey). USA, 2015, 124 minut. Režie: Sam Taylor-Johnson. Předloha: E.L. James. Hudba: Danny Elfman. Hrají: Jamie Dornan, Dakota Johnson, Jennifer Ehle, Rita Ora, Marcia Gay Harden, Eloise Mumford, Max Martini, Luke Grimes, Rachel Skarsten, Callum Keith Rennie, Victor Rasuk, Dylan Neal, Anthony Konechny, Anne Marie DeLuise, Andrew Airlie, Tom Butler, Anna Louise Sargeant, Emily Fonda. Premiéra v českých kinech 12. února 2015.