Za pár měsíců bude z prodejů možné usoudit, zda se za těch deset let čtenářský vkus nezměnil, anebo zda už je chuť hltat rozsáhlé příběhy pryč. Obě díla představují především zajímavý sociologický fenomén, a proto je i otázka po jejich úspěchu tou nejzajímavější, kterou si lze klást.
Podobně jako Alena Mornštajnová, Jiří Hájíček a další tvůrci, které vynesly do popředí čtenářsky vstřícné romány, i Tučková v novince vytváří dvě roviny: v pozadí stojí krutě zlovolné kulisy "velkých dějin", před něž se postaví působivý osobní příběh. Ten čteme co nejrychleji, protože skrývá záhadná a temná místa, jež by na konci měla zmizet; na rozdíl od těch velkých dějin, které nikdy zcela nepoznáme.
Hlavní postava Bílé Vody, žena středního věku, v květnu 2007 přichází do rozpadajícího se kláštera. Zjevně si nese jakési nedávné zranění. A za poraněními tělesnými evidentně skrývá trauma psychické. Ocitne se na svébytném místě, k němuž nemá žádný vztah, protože není věřící a o historii místa i velkých dějin s ním spjatých nic neví. Před něčím prchá a hledá úkryt, kde by se mohla zotavit.
Výchozí situace vytváří půdorys pro způsob, jímž se začnou plnit další stovky stránek. Lena, protagonistka, se nepodílí na náboženských aktivitách, jež smysl pobytu v klášteře naplňují ostatním. Proto má hodně času. A potřebuje zapomenout na to, před čím prchla, takže se nehrouží sama do sebe. Pozoruje, vnímá a popisuje. A my čtenáři jsme výsledkům takového vnímání vystaveni.
Popis bývá v románech účelný, neboť evokuje atmosféru, konkretizuje prostory a zpomaluje děj. Zde jsou ho ale tak velké porce, že si člověk dříve či později může přát, aby se Lena zas někam nezadívala.
Kromě pohledů na vnitřní i vnější prostory kláštera, na jeho obyvatelky, okolí i krajinu s důležitým vrchem Mariahilf tráví Lena čas i pokusy uklidit nepořádek v pracovně matky představené. A zde se rodí druhý nástroj, kterým objem textu utěšeně narůstá. Hrdinka čte úřední listiny a korespondenci, soukromé dopisy či deníky matky představené, nu a my čteme s ní. Vše je do románu pečlivě přepsáno.
Časový záběr se tak letmo dostává do dávnější minulosti, ale obnažuje především historii místa i osudy ženských řeholních řádů po komunistickém převratu v roce 1948 a následujících desetiletích. Dějový prostor i spektrum postav pak ještě vydatně rozšíří linie o moravské tajné církvi a tajném svěcení. Jedna z obyvatelek kláštera byla kdysi románovým biskupem Felixem vysvěcena na kněze, což garantuje ambivalentní napětí nejen pro líčenou éru socialismu, ale i porevoluční dobu. V ní církev nesnadně hledá, jak takové relikty pojmout.
Z dílčích dokumentů, vyprávění, dialogů i Lenina pátrání v knihovně či na internetu postupně vzniká nesmírně pestrá, sugestivní a tematicky nosná mozaika. Kateřina Tučková opět dokazuje, že umí najít silné, působivé a neprovařené téma, které má mlhovitý opar spirituality a rozumem špatně proniknutelného tajemna. Zároveň ale také ukazuje, že některé postupy, jimiž se vyznačuje dobrá literatura, jsou jí prostě cizí.
Čteme tu texty a slyšíme vyprávění, která vycházejí z pera či úst desítek různých lidí. A přece všichni - s výjimkou stylově hezky starosvětských dopisů pátera Staubera - mluví i píšou stejně. Podobný slovník, podobná větná stavba, ať jde o hlas vypravěče, hlášení okresních tajemníků či estébáků, anebo o deník matky představené. I ta jako by deník psala ne pro sebe, ale proto, že jednou se stane součástí románu: vše je vylíčeno tak, aby to důsledně zapadlo do celku a nikdo neměl pocit, že se byť jen trošičku ztrácí.
K tomu přispívá, že Lena všechny dokumenty nachází v tu správnou chvíli; jako když do ruky náhodou vezmete nějaký dílek puzzle a on patří právě tam, kam jste před chvilkou přiložili ten předchozí.
Stěžejním impulzem, jenž čtenáře nutí hltat stránky, je Lenino skrývané tajemství - důvod, proč přišla do kláštera. Co je jejím traumatem, se pochopitelně dozvíme až ke konci, o to víc nám ale zatrne, jak velké to trauma je. Čímž pochopíme, že jeho vytěsňování bylo zcela namístě, a už se nezlobíme, že nám to vyprávění tak dlouho skrývalo. Naopak se budeme ptát, jak se s tím dá žít dál, což zase vzbudí dost zvědavosti na zbývající stránky.
Úrodný konec, kde se vyjeví vše potřebné, nádavkem naplno propojí i Lenin příběh s velkou historií místa, řeholních řádů či tajné církve. Ukáže se, že všechny výlety k nim byly opodstatněné, protože s Leniným údělem souvisejí. Až to připomíná způsob, jakým napětí ve svých hrách konstruoval Jára Cimrman. Více z důvodu nerušených zážitků nelze prozradit, ale snad stačí naznačit zápletku s původem postav ve hře Akt.
Bude-li mít Bílá Voda čtenářský úspěch, lze doufat, že oživí zájem o pozapomenutou lokalitu Jesenicka, stejně jako o historii tajné církve či řeholních řádů. Materiálu je v ní jistě dost i na vydatný televizní seriál. Při intenzivní kampani k vydání Kateřina Tučková v rozhovorech zdůrazňovala, kolikrát rukopis přepsala, než byla spokojená s výsledkem. Muselo to dát enormní práci. Škoda jen, že to přepisování nevedlo k zhutnění a prohloubení.
Témata, která příběh nabízí, jsou nesporně vydatná a sugestivní. Problém spočívá v tom, jak byla napsaná. Velké porce vzbuzují jistě údiv, že se to na talíř vůbec vešlo, ale ne každý cítí zážitky při jejich konzumování.
Kniha
Kateřina Tučková: Bílá Voda
Nakladatelství Host 2022, 688 stran, 599 korun.
