Recenze: Oči modrého psa ukazují Márqueze jako surrealistu trápícího se otázkami temné strany života

Jarda Konáš
10. 1. 2017 14:17
Gabriel García Márquez je spisovatel, který se po právu zapsal do středoškolských osnov. V našem regionu jsou populární hlavně jeho romány Sto roků samoty a Láska za časů cholery. Oči modrého psa se těmto knihám nevyrovnají, přesto by byla chyba je ignorovat.
Gabriel García Márquez
Gabriel García Márquez | Foto: ČTK

Oči modrého psa jsou povídkovou sbírkou ze samých začátků Márquezovy tvorby. Všechny texty napsal mezi svými dvaceti a osmadvaceti lety, v tenké knížce o sto stranách jsou řazeny chronologicky, a čtenář tak může plynule sledovat tvůrčí vývoj. Není to prázdná fráze, po formálních i obsahových stránkách jsou mezi první a poslední povídkou markantní rozdíly.

Gabriel García Márquez: Oči modrého psa
Gabriel García Márquez: Oči modrého psa | Foto: Odeon

Hlavní postava úvodního textu sice zemře jako malé dítě, ale tělu zůstane schopnost vnímat i růst a chlapec musí ze své mrtvé tělesné schránky sledovat milující matku, která mu chodí denně do pokoje uklízet a předstírá, že se nic nestalo. Je to čistá kafkárna, čemuž hodně Márquez napomohl sám textovou stavbou.

S dalšími roky v sobě ale více piloval regionální specifika a závěrečné povídky už jsou ryzí jihoamerický magický realismus tak, jak jej Márquez spolu s Borgesem dostali do povědomí čtenářů. I pověstné město Macondo se při čtení lehce zachvěje v pozadí.

Oproti jiným Márquezovým textům jsou Oči modrého psa specifické v silném důrazu na fantastiku až surrealismus. Tuzemský vydavatel Odeon autorovy knihy doprovází unifikovaným, hodně barevným provedením.

Oči modrého psa ale dostaly obálku až s váchalovským nádechem, což je trefné. Jde o texty chladné, temné, morbidní, těkavé, ve kterých se každou chvíli může stát cokoliv – v jednom odstavci jíme pomeranče a ve druhém cestuje duše galaxií. Kniha je amébou, jejíž forma může být na každé stránce jiná.

Márquez se i přes nízký (nebo právě proto?) věk trápil depresivními otázkami smrti, odcizení, bytí okolí na obtíž a řešení nachází v různých formách zmizení – od zoufalé reinkarnace po falešné alibi.

Oči modrého psa nejsou ten typ knihy, o které by se učilo na školách. Ani nijak zásadně nedoplňují Márquezovu bibliografii a zůstávají ve stínu jeho větších děl. Přesto si kniha už našla pro mnohé jistý kultovní status (dokonce se po ní pojmenovala jedna britská kapela) a při začtení jde snadno pochopit, čím to je.

Deprimující povídky o životních bodech, ze kterých není návratu, málokdo dokáže napsat tak sugestivně jako Márquez.

 

Právě se děje

Další zprávy