Údajný boj totiž vlastně kopíruje jednu z dějových linií Kunderova prvního románu Žert. V něm tři muži "válčí" o Helenu - obstarožní, omezenou a sebestřednou bytost, o niž nápadníkům ve skutečnosti nejde. Smyslem boje není získat ženu, ale vyřešit si vlastní problémy a nabídnout veřejnosti působivý obraz sebe samého.
Novákův životopis Milana Kundery je v tomto ohledu analogický - tváří se jako Helena Trojská, nejkrásnější žena světa, ve skutečnosti je ale upoceným výplodkem, z něhož velkou událost dělá jen komerční humbuk inscenovaný kolem vydání. Prodávat těchto 896 stran za 798 korun ze všeho nejvíc připomíná postupy Horsta Fuchse v éře teleshoppingu 90. let minulého století.
Sedmašedesátiletý Jan Novák strávil valnou část života ve Spojených státech, a proto je jeho vize knižního životopisu inspirována spíše západními standardy. Problémem není, že Novákův Kundera nerespektuje českou tradici, kde se životopisy psaly pietně a výklad se empaticky vciťoval do zobrazované osoby. V anglofonním prostředí jsou běžné i životopisy peprné, silně kritické a skandalizující: i tam je ale zvykem, že je píší autoři se solidním akademickým vzděláním. Jan Novák je v oblasti historie obecné i literární sebestředným diletantem a to problémem je.
Jeho způsob práce s materiálem připomíná časy, kdy Zdeněk Nejedlý psal své monografie o Smetanovi: 400 stran o dětství, stejná porce o studiích, takže kolem tisící stránky nám Smetana konečně přichází do Prahy. Novák zřejmě netuší, že takové výklady byly směšné už před 100 lety, kdy je Roman Jakobson shrnul do přirovnání k policii, která na místě činu pro jistotu zajistí a uvězní každého, kdo se v dané oblasti vyskytl.
Novákův sběratelský fetišismus vede k tomu, že cokoliv, co nějak souvisí s životem Milana Kundery, musí být zapojeno do výkladu. Knihou tak defiluje třídní kráska z Kunderova gymnázia a další spolužáci, protože Novák věří, že rysy pubertálního Kundery, vytažené z paměti po 75 letech, pomohou nasvítit jeho pozdější jednání a umožní porozumět jeho údajně zvrhlé nátuře.
Čtenáři převypráví Novák obsah brožury Jak poslouchati hudbu, kterou za války vydal Kunderův otec, protože na syna jistě měl velký vliv a kniha určitě zrcadlí jeho způsob uvažování. Se zájmem životopisec přečte protokol II. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1956 a zjistí, že Kundera tam nakonec ani nevystoupil. Když už to ale luštil, stejně nám to na pár stránkách převypráví.
Odborní poradci Novákovi v tomto ohledu poskytli dokonalý servis a shrnuli mu na stůl veškerý materiál, na který jen bylo možné pomyslet. Čím to, že místo aby vytvořil opus srovnatelný s románem Zatím dobrý o bratrech Mašínech, se Jan Novák v nashromážděných podkladech utopil?
Padouch za každou cenu
Základem je zřejmě pomýlenost zakázky: Jan Novák býval solidním, někdy i pozoruhodným romanopiscem a uměl napsat životopisy těch, do jejichž světů dostal pozvání. S kunderovským projektem ale přišlo zadání napsat knihu s poznámkami pod čarou a odkazy podkládajícími veškerá tvrzení. A tak Novák do textu zanesl tisíce jednotlivostí, které ale samy o sobě nevytvářejí nosný a zřetelný příběh. Proto tam musel sjednocující konstrukt narvat silou - rozhodl se nám nabídnout Kunderův život jako příběh padoucha, kariéristy a obchodníka s literaturou.
Novák se tak ocitl v úplně jiné situaci, než když psal o režisérovi Miloši Formanovi, bratrech Mašínech či běžci Emilu Zátopkovi. U postav pojatých jako dobří chlapíci mu stačilo zdůraznit pozoruhodné rysy a netahat do příběhu ty problematické. Jeho obraz Zátopka v komiksu Zátopek: … když nemůžeš, tak přidej! je v tomto ohledu ilustrativní - po hollywoodsku uspořádat klady a nekomplikovat to stinnými stránkami.
Aby vyrobil padoucha z Kundery, zveličuje Novák jeho stinné stránky. Namátkový příklad: životopisec má na stole fakt, že v roce 1952 podal Milan Kundera přihlášku do Kruhu překladatelů při Svazu československých spisovatelů. I tu je ale potřeba do příběhu vkomponovat jako událost, a proto je nutné vyjádřit ji akčními slovesy. Jaká jsou ta Novákova? Kundera "vibroval ctižádostivostí" či "dral se do svazu".
Novák se tváří, jako by psal seriózní vědeckou monografii, ale aby držela pohromadě coby zřetelný příběh padoucha, pomáhá si romanopisnými metaforami. A ty umocňují a často i zcela samostatně budují vytoužený obraz zlosyna.
Kromě románových postupů, jimiž hodnotově neutrální jevy hrotí bulvárním slovníkem směrem k padoušství, má Novák další oblíbené postupy. Jevy, které nelze odprezentovat jako zlotřilé, se učiní alespoň paranormálními, a tudíž záhadnými a podezřelými. Inscenační úspěch prvního Kunderova dramatu Novák podá takto: "Majitelé klíčů ovládli český divadelní svět rychlostí téměř nepochopitelnou." Přičíst úspěch zlému Kunderovi nejde, tak tam alespoň dáme náznak, že na tom něco smrdí.
Jsou to docela zajímavé manipulace, většina knihy však nabízí obrazy Kunderova padoušství v nudnějším a tupějším provedení - Novák vylíčí událost a pak vynese soud, který zdůvodní tím, že má takový názor, je o něčem přesvědčený nebo to tak cítí.
Milan Kundera publikuje článek, ale Novák tuší podvod - protože je o vážné hudbě, jistě text psal i jeho otec. Důkaz? "Podle mého názoru se však jedná o práci kolektivní, sepsanou synem a otcem Kunderovými dohromady." Argumentace se tu stává záležitostí víry.
Chabá představa o literatuře
Názory může mít ledaskdo na leccos, otázka zní, proč je hlásat do světa, když je neumíme podložit. A toto narcistní zbožštění je dalším nepříjemným rysem, který z knihy dělá podřadné zboží.
Jan Novák je amatér a diletant, který si teprve během čtyřleté práce na monografii doplňuje vzdělání v oblasti českých dějin i literatury. Knihu tak zahlcuje líčením věcí, které shledal jako pozoruhodné, i když většině čtenářů budou notoricky známé. Takže nám musí odcitovat z Nezvalovy básně o Martě Gottwaldové či z Traktorových častušek Pavla Kohouta, nebo nás informovat, že Klement Gottwald zemřel krátce po Stalinovi.
Tyto pasáže Novák do textu možná vkládá proto, aby jej mohl později přeložit do dalších jazyků, kde jistě bude poptávka a tamní čtenáři podobnými znalostmi nedisponují. Proč ale sáhodlouze převypravuje - ve stylu čtenářského deníčku žáka obecné školy - i děj Kunderových povídek a románů, lze vysvětlit právě a jenom vírou, že knihu budou číst také lidé, kteří nikdy nevzali do ruky Žert či Nesnesitelnou lehkost bytí. Inu, živit takové sebevědomí musí být náročná práce.
Kniha inscenuje odhalování padoucha tak, že existuje kunderovský materiál a pak už jen Jan Novák jako vykladač a soudce. Když necháme stranou Franze Kafku, Milan Kundera je přitom jediným českým autorem, o němž se monografie, ať už věnované celému dílu či dílčím prvkům, počítají na desítky. Napsané česky, anglicky, francouzsky či korejsky.
Enormně silnou vrstvu, která Kunderovo dílo pokrývá už desítky let, ale Jan Novák ze záhadného důvodu ignoruje, i když tyto práce nelze odbýt tvrzením, že by Kunderu vykládaly jen pozitivně a v duchu jeho přání. Celá hra ve stylu "podívejte, co vše mě nad Žertem napadá" je o to trapnější, že Novák má nesmírně chabou představu o tom, co je literatura a jak funguje.
Leninská teorie odrazu
V tomto ohledu se Novák odvolává na jediné dílo, knihu Normana Hollanda nazvanou The Dynamics of Literary Response (Dynamika literárního vnímání), která byla kuriozitou už před 50 lety, kdy vyšla, natož nyní. Holland si tehdy objevil a na čtení literatury aplikoval Freudovo učení o tom, že autor do díla - často i nechtěně a nevědomě - promítá svoje pudy, skryté vlastnosti, potlačená nutkání a tak podobně.
S freudovským haraburdím, vlastní intuicí a zkušenostmi se tedy Novák vypravuje na Kunderu. V jeho díle hledá "důkazy", kde všude se romanopisec prořekl a nevědomky do textu promítl sám sebe. Tuto duchařinu, kdy je do románových postav neustále promítán autor či další reálné osoby, Novák opírá o Proustův výrok, že "spisovatelské já se vyjevuje jenom v knihách". Proust jím ovšem mínil spíš to, že spisovatelovo já není dostupné nikde jinde než v knihách, a že tedy nemáme čmuchat v životech autorů.
Novák si však z Prousta podomácku vyrobí svéráznou aplikaci leninské teorie odrazu, s jejíž pomocí odhaluje, že maskovaným Kunderou je Jaromil z románu Život je jinde i Nečas z Majitelů klíčů či Tomáš z Nesnesitelné lehkosti bytí. A která z postav nemůže být Kunderou, bude někým jiným. Tak se díky Novákovi dozvídáme, do které postavy Kundera přetavil přítele Jestřába, kde je skryta jeho žena Věra a tak dále, čímž vzniká i nejzajímavější paradox celé této mediální události: knihu založenou na pojetí literatury, s nímž by autor odmaturoval jen na těch nejzanedbanějších středních školách, vydala hned dvě prestižní nakladatelství Argo a Paseka.
Souhrnný obraz Kunderova padoušství, který Novák nabízí, je vesměs založený na podobných diletantských postupech. Životopisec zkompiluje už existující prameny a v roli vypravěče vynese soud: opět vinen, jsem o tom přesvědčen.
Kniha nicméně vykazuje zvláštní napětí. Spousta pasáží s jistou fascinací líčí dané události a jevy zdánlivě neutrálně, pak ale jako by Novákovi zazvonil budík: musíš soudit, slíbil jsi knihu, která způsobí skandál! Monotónnost vynášených soudů však zbavuje čtení veškerého kouzla otevřenosti, protože ani jednou nenastane, že by Novák dal přednost dramatičnosti dění a empaticky se oddal složitosti či mnohoznačnosti příběhu.
Příliš těžké břímě
Potřeba vynášet soudy podle přednastaveného ideologického mustru zkrátka vítězí nad vyprávěním. V tomto nastavení se jako zlotřilý skutek Novákovi jeví třeba i fakt, že Milan Kundera kus svého článku o Vítězslavu Nezvalovi z časopisu Kultura přetiskl také v brožurce vydané okresní knihovnou ve Znojmě. Novák není schopen posoudit, nakolik takové recyklování bylo či je běžnou a snadno pochopitelnou praxí, takže nám hned odhalí podvodníka: je to prý "zarážející", "trapné" a Novákovi to skýtá možnost položit celou škálu etických otázek, které nechá bez odpovědí.
Analogicky neumí nahlédnout, že koncept pudové poezie, citovaný právě z Nezvala, který v nitru poslouchá "hukot", je jen jedním z řady možných představ o fungování poezie. Protože Kundera je básníkem racionálního typu a žádný hukot neslyší, pro Nováka není pravým básníkem vůbec.
A dál: pamětníkům Kunderova mládí je dnes kolem devadesátky a jen někteří Janu Novákovi říkají to, co chce slyšet. Životopisec si z nich tedy vyrobí skupinu těch spolehlivých, zatímco z těch, jejichž vzpomínky k obrazu Kunderova padoušství nepřispívají - třeba novináře a kritika A. J. Liehma - udělá senilitou zmožené, a tudíž nepoužitelné starce.
Ostatně i sám postup, který na stejnou úroveň staví písemné prameny a vzpomínky seniorů na dobu před 70 lety, vzbuzuje jen bezmezný údiv. Tak jako čte Kunderu bez opory v dosavadních interpretacích, také s orální historií pracuje Jan Novák, aniž by cítil potřebu nějak se o této metodě poučit. Když k tomu přidá bonmoty typu "jediné pravidlo poezie je, že žádná pravidla nemá", čtenář má nakonec s Novákem spíš soucit. Na životopisce bylo zjevně naloženo břímě, které ani trochu neodpovídá jeho schopnostem a vzdělání.
Román s poznámkami pod čarou
Na Novákově nedovzdělanosti je vystavěna i kritika Kunderova údajného "lhaní". Milan Kundera v exilovém kontextu, přesněji v první polovině 80. let, mluví o svém životě jinak, než jak by odpovídalo faktům. Chtít po Novákovi, aby nenáviděnému autorovi popřál právo na mystifikaci, by zjevně bylo příliš.
Mohli bychom po něm ovšem chtít, aby respektoval, že o utváření autorského obrazu, který je něčím jiným než realitou, mluvil nad Proustem či Kafkou filozof Walter Benjamin opět už takřka před 100 lety - a že autorský obraz či autorský mýtus jsou už léta legitimní kategorií literární vědy. Poznání, že určité věci v novém kulturním kontextu nefungují a musí se zjednodušovat či posouvat, přitom Jan Novák mohl učinit z vlastní exulantské zkušenosti.
Na závěr se ještě vraťme ke kurióznímu Normanu Hollandovi. Ten po freudovsku tvrdí nejen to, že do díla se nevědomky promítá autor, ale že také čtenář si v díle může a má najít to, co chce a potřebuje. Tuto tezi Jan Novák necituje, o to mohutněji ji však aplikuje.
Nabídnutý skandální obraz Milana Kundery je především výplodem Novákových tužeb a fantazií. "Odhalil" Kunderu, který je jiný, než jak jej dosud prezentovala literární věda, protože ta používá diletantské a bulvární postupy spíše omylem, nikoliv záměrně jako Jan Novák.
Když si tedy na závěr po novákovsku také zaspekulujeme, za dílem vidíme autora v pasti: materiál mu nabízí dramata takřka antického charakteru, jež by šlo pozoruhodně rozehrát, kdyby dal prostor i empatii a sofistikovanějším výkladům. Protože ale princip bestselleru jasně říká, že od velikosti úchylného monstra, které z Kundery stvoří, se odvíjí i počet prodaných výtisků, musí se držet perspektivy kádrováka s amatérskou zálibou v psychoanalýze, který ten vydatný materiál cpe do přednastavených škatulek a nebohým čtenářům je prezentuje jako solidní nástroje vědecké analýzy.
V pasti mu tak vznikl plochý a plytký román s poznámkami pod čarou.
Autor je profesorem Ústavu české literatury a komparatistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Jan Novák: Kundera – Český život a doba
Nakladatelství Argo a Paseka 2020, 896 stran, 798 korun.
