Recenze - Spisovatel Owen Quine napsal nový román, údajně svůj nejlepší. Jenže každý, kdo ho četl, na něj dští síru a oheň, hrozí soudem či rovnou násilím. Quinově agentce nikdo nemůže přijít na jméno a sám autor se nevyjadřuje, protože zmizel. Jeho zoufalá manželka se proto obrací na Cormorana Strika. A případ několikanásobného těžkého ublížení na egu se rychle mění v notně krvavou historii.
Druhý případ Cormorana Strika z pera Roberta Galbraitha aka J. K. Rowlingové je knihou, u které je stejně zábavné dumat nad tím, čím je, jako nad tím, čím není. Jako pokračování rozjíždějící se detektivní série funguje skvěle – případ je zajímavější, falešné i pravé stopy rozmístěné důkladněji a vrah i detektivové si své role náležitě užívají a defilují před čtenářem v starosvětském tanci dialogů, narážek a lží i polopravd.
Ovšem na druhou stranu se ukazuje, že Rowlingová se ještě pořád nevzdala svých nezdravých ambicí z Prázdného místa. Což však nijak nenarušuje uspokojení základního požadavku tohoto typu literatury – čtivost. Jen má prostě Hedvábník v některých ohledech přidanou hodnotu v nechtěné zábavnosti.
Divadlo nakladatelských špinavostí
Hedvábník, stejně jako předchozí Volání kukačky, je v kvazimoderních kulisách se odehrávající tradiční detektivka. Pokud Chandler a jeho hardy boys – odpusťte mi ten vtípek – kdysi vykopali chudáka vraždu ze zámků a panských sídel do postranních uliček a vyváleli ji v alkoholu, chtíči a třídní zuřivosti, Rowlingová ji hezky galantně pomáhá zase na nohy a bere ji s sebou na charitativní večírky uvědomělých autorů a autorek, co zapáleně mění svět.
Jen tu třídní otázku jí nevyndala z kapes a ta tak v knize všelijak plandá a vlaje. Cormoran tedy opět odhaluje zákoutí nablýskaného mikrokosmu plného lidiček, kteří neřeší problémy normálně pracujících lidí, a podezřelou je pro policii a celý ten establishment pochopitelně žena nejblíž se pohybující pracující třídě – alespoň psychikou a problémy, když ne přímo zařazením. Zatímco ve Volání kukačky byl oním mikrokosmem svět módy, tentokrát se na přetřes dostává nakladatelská branže.
Je to přitom svět představený hezky divadelně. V okatě shakespearovském duchu. Všichni jsme jen herci, joj, těch fujavic... A tak zde máme namyšlené snobské spisovatele, nejrůznější editory, malicherné vydavatele nerozumějící umění, nadšené (a neschopné) aspiranty vstupu na Parnas a všelijaké efekty jako ztracený rukopis strhávající všechny masky, dávná tajemství, odkazy a dědictví a zásadní psací stroje. A psa. Pes je také zásadní.
Důležité pochopitelně je i to, že ten svět je mužský, lépe řečeno šovinistický. Ženy jsou buď poskoky, hloupými naivkami nebo jsou v otázce šovinismu papežštější než papež. Citace z různých publicistických textů a fiktivních kritik jsou pak asi stejně realistické jako postavy kritiků z nedávného Birdmana nebo třeba pixarovky Ratatouille. Podobné monstrózní zjevy by jistě mnozí autoři ocenili, aby měli svého vysněného nepřítele, místo aby se slušně smířili se skutečností, že jejich zásadní díla nejsou pro veřejnost tak zajímavá jako ikstá holeovka.
Svět se prostě hnul. Ale Rowlingová aspoň na chvíli uchovává při životě svět, v němž je důkazem realističnosti občasný vulgarismus a mýtický Velký autor, chrlící metafory, velké otázky a osobité výpovědi o rozkladu chrousta, je zde stále celebritou. Celý ten konstrukt je samozřejmě nahlížen kriticky, což vzhledem ke všem těm krásným historkám kolem pana Galbraitha prostě nejde nebrat s humorem.
Pan Charles s paní Agathou na čaji o páté
Bohužel mám pocit, že Rowlingová tomu všemu věří. A i když je její Velký autor Fancourt strašný debil, je jasné, že Rowlingová sama by chtěla být Velkou autorkou, které nestačí, že umí žánrovou zábavu jako málokdo. Což je ale i pochopitelné, protože se evidentně nikdy nenamáhala si zjistit, jak v reálu vypadá žánr, který ji proslavil... (viz její představy třeba o sexu ve fantasy).
O detektivce ale ví víc. Ostatně i v Harrym Potterovi byly detektivní motivy uvěřitelnější než ty převzaté z epické fantasy. A už ve Volání kukačky bylo jasné, že dvojice Cormoran–Robin je parádní. Detektiv s vojenskou minulostí je motiv jak moderní (zdravíme Jacka Reachera a další), tak tradiční (zdravíme Johna Watsona). Cormoran je navíc vskutku velká postava – fyzicky, schopnostmi a hlavně svou mravní silou, díky níž klidně odmítne bohatého nadutce ve prospěch hysterické chuděry.
Po jeho boku pak dostává nyní větší prostor Robin, které detektivování evidentně zavonělo. Jejich vzájemný vztah je perfektně funkční i díky třetí straně – Robinině snoubenci. Ten je jednak zdrojem různých konfliktů, protože zaměstnavatele své vyvolené mírně řečeno neschvaluje, ale zároveň je jakousi kotvou profesionality pro všechny zúčastněné. Nápaditá a hlavně napínavá vztahovka, to potěší.
Jejich pátrání se navíc drží mile při zemi – vrahův plán je sice nádherně komplikovaný a vyumělkovaný, ale jeho odkrývání si nepomáhá žádnými geniálními dedukcemi. Prostě se s lidmi mluví a dávají se dohromady informace, k nimž není klíčem nějaké vnuknutí, nýbrž prostě ochota hrdinů postavit se za bezbranné a změnit tak perspektivu.
Hedvábník je přesto knihou, která sice potěší, domýšlením souvislostí a autorčiných ambicí i extrémně pobaví, ale nikdy nepřekročí hranice svého žánru a ani v jeho rámci nebude na vrcholu potravinového řetězce. To, co třeba taková Agatha Christie vměstnala do dvou set stran, totiž Rowlingová, se svou touhou ukázat všechnu špatnost světa a řádně si nad ní zahřímat, roztáhne na pět set. Jako kdyby psala nového Dickense. Cormoran si prostě krouží tam, kde by se měl vrhat střemhlav.
Ale krouží plavně, to je nutné uznat...
Robert Galbraith: Hedvábník. Překlad: Ladislav Šenkyřík. Plus, 2015. 510 stran.
