Recenze - Barry Fairbrother dopsal článek pro místní noviny a vyrazil se ženou na večeři. Žel, nepochutnal si. Umřel. Prostě to s ním seklo, žádné velké drama. To začíná až ve chvíli, kdy se ona zpráva začne šířit. Tahle smrt totiž neznamená jen zlomenou vdovu, ale také uvolnění místa v obecní radě... Blíží se volby a žádný prostředek nebude tabu. Vždyť jde přeci o vyšší dobro a obecní kasu!
Takže ho tu máme. První román J. K. Rowlingové pro dospělé! Což je sice hezky znějící reklamní slogan, ale rozhodně nic, co by se mi líbilo poslouchat. Mezi řádky je nám vlastně sdělováno, že ta paní měla sice fenomenální komerční úspěch s několika fantazijními knížečkami, ale teprve teď konečně přestala blbnout, prozřela a dala se na správnou cestu velké literatury.
Jak jinak popsat rozmáchlou mozaiku osudů tvořících toto tragikomické drama ze současného anglického maloměsta? Rowlingová nabízí řadu barvitých postaviček, jejichž špatnůstky a nechutnosti postupně vyplavou na povrch a odhalí rozpory politické, rasové, třídní i generační...
To je přeci přímo ukázkový materiál na „velký román". Problém je, že i když je Prázdné místo dobrá kniha, stín Harryho Pottera nepřekročí. Čímž rozhodně neodkazuji na čísla prodejů.
Přehlídka místo příběhu
Jedna z věcí, za které byl Harry Potter chválen, byla skutečnost, že umožnil svým čtenářům růst a dospívat. Což, vzhledem k rokům, které psaní série zabralo, znamenalo, že poslední knihy už byly určeny dospělým čtenářům - minimálně tedy z pohledu zákona, když už ne z pohledu PR a kritiky. Dospělost je samozřejmě velmi komplikovaný pojem, který v našem kontextu představoval čím dál komplikovanější morální dilemata a zranitelnost kladných postav (dodat bychom mohli i epičtější záběr).
V sedmi krocích (jaké to krásné pohádkové číslo) Rowlingová ukázala, že opravdový happy end neexistuje. Právě tento vývoj, a z něj vyplývající rozpor mezi počáteční a koncovou situací, byl tak fascinující. Dospělost byla generována ztrátami iluzí a rostoucí únavou. A v tom kluk, který přežil, dává novince těžkou lekci.
I Prázdné místo sice disponuje sedmi kroky (jízlivě dodejme, že zde sice máme pohádkové číslo, ale pohádka to není, můj princi) na to, aby ukázalo, jak moc je dospělé, ale nenabízí žádný vývoj. Postavy románu jsou šunti, lůzři a hovada v úvodu, hlavní stati i závěru - při čtení se už dozvíme jen to, v čem a proč konkrétně, což je zajímavé, nikoliv strhující.
Obratem z hodin slohu pro základní školy jsem též chtěl taktně naznačit, že román je plný poctivě splněných dílčích zadání, ale jako celek nejde příliš do hloubky. Máme zde sice zneužívání dětí (hooodně odrostlých), šmelinu, drogy, nevěru, úchylky, generační revoltu, šikanu, domácí násilí… Jenže chybí nějaký výraznější oblouk, který by z přehlídky učinil příběh a ze zajímavosti něco skutečně působivého.
V knize se vlastně neodehraje žádný vyhrocenější konflikt ve smyslu, že by proti sobě aktivně vystupovaly buď jednotlivé postavy, nebo skupiny. Ano, je zde jakýsi politický spor, ale že bychom mohli sledovat nějaké vzájemné interakce protivníků, jejich strategii, přizpůsobování se okolnostem, překonávání překážek? To nemohu říct. Obyvatelé Pagfordu si prostě plavou, reagují na nastalé situace a užírají se svými slabostmi tak dlouho, až nakonec přijde řešení, které podezřele zavání deus ex machina nebo alespoň dedlajnem nakladatele.
Harry Potter prý přišel své stvořitelce na mysl ve vlaku. Prázdné místo v letadle. Asi to bude znít jízlivě, ale jistá přelétavost je z knihy prostě znát. Je přitom jasné, že Rowlingová se opravdu snažila. Znovu zopakuji a podtrhnu, že kniha je dobrá a čte se skvěle. Zároveň se však ukazují mantinely autorčiných schopností a ambicí.
Jak příběh z Bradavic, tak žánrové obrázky z Pagfordu spojuje, že Rowlingová umí načrtnout zajímavé postavy a v jejich mikrosvětě (elitářská škola x do sebe zahleděný maloměstský zahnívající rybníček) si s nimi může dělat takřka cokoliv. Větší rámec jí ale nejde. V Potterovi na jednu stranu příběh přirozeně generoval zajímavé zápletky a již zmíněnou „dospělost", ale zároveň ukazoval, že celý ten svět kouzelníků a mudlů nedává smysl a nemůže reálně existovat - což je navzdory obecnému mínění u fantastiky, „která přeci snese všechno", zásadní chyba.
Sex, drogy... pop music?!
U Prázdného místa ovšem takový příběh chybí, a tak máme větší šanci všímat si nedostatků. Román, který chce být pro odhalení špinavosti svého mikrosvěta totální, klouže po povrchu a nikdy opravdu netne do živého.
Sexuální scény jdou jen o něco dál než oblíbený obrat našich prababiček „šli do lesa - uběhla hodina a šli z lesa", drogy jsou sice „špááátné, áááno?", ale chybí pořádné zvratky a brouci pod kůží, potenciálně šokující nebo alespoň zábavné zneužití týnejdžra vilnou milfkou jsem málem přehlédl a plán mladistvé delikventky na lepší život pomocí otěhotnění je jen slabým odvarem cílevědomé aktivity některých základoškolaček (sic!) z českého (sic! sic!) maloměsta devadesátých (sic! sic! sic!) let. No a drsná mluva postav je… nu, před dvaceti lety by šokovala… mou babičku.
Při čtení mi vytanula na mysli stará poučka: „Art je o životě, jaký by měl být, popkultura o tom, jaký je." Jako kdyby byla Rowlingová již příliš spojena se svými vzdušnými zámky, a i když by chtěla řešit nešvary světa, činí tak optikou vzpomínek na sebe samu a svůj svět před dvaceti lety. O problémech a marastu střední třídy a sociálně nejslabších může usilovně přemýšlet, ale už žije jinde a jinak.
Je příznačné, že přestože se v jejím fikčním světě mluví o sexu i drogách, chybí tu pořádný rock´n´roll - respektive jakýkoliv hudební žánr, který by dokázal zachytit agresi, frustraci, živelnost. Rowlingová asi ví, co tak plus minus vládne mainstreamovým hitparádám, a v nejvtipnějších scénách nechává jednu unavenou maminu masturbovat (ve vší počestnosti, bez detailů) nad nejmenovanou chlapeckou kapelou, ale nemá přehled o tom, která hudba má potenciál vyjadřovat názor (jakýkoliv, třebas zcestný), být autentická (jak by se vyjádřila jedna z postav románu).
Podobně Rowlingová evidentně tuší, že existuje Facebook a je pro mnoho, hlavně mladých lidí důležitý (sám míním po zveřejnění této recenze postnout odkaz na své zdi a alespoň hodinu číhat na lajky), ale ze stránek knihy je evidentní, že o skutečném rozsahu tohoto fenoménu, slovy kocoura Garfielda, „netuší ani polovinu pravdy". O Twitteru a dalších lahůdkách ani nemluvě, takže když se najednou v knize začne hackovat, působí to nechtěně směšně.
Někdy příště
Prázdné místo si určitě zaslouží pozornost víc než řada jiných současných bestsellerů, rozhodně však není tím velkým, současným románem, jímž by je autorka chtěla mít. Je to velký pokus o dickensiádu v době, kdy se již „velká literatura" neměří počtem stránek a uměním pozorovat. Že je Rowlingová v zajetí starosvětských paradigmat jiných časů, ostatně dosvědčuje i její motivace pro sepsání knihy a změnu žánru:
„Jsou věci, které se prostě ve fantasy nedělají. Nemůžete mít vedle sebe sex a jednorožce." Rowlingová určitě nezná povídku Jiřího Pavlovského Zakázka, kde jednorožce (a enty a dračici) znásilní umanutý zoofil, ale pochází ze země, která dala světu Clive Barkera, M. Johna Harrisona či Michaela Moorcocka nebo Chinu Miévilla! Její znalosti žánru, v němž dosáhla největších úspěchů, tedy jsou přinejlepším teoretické - a o mainstreamu nadto i idealistické.
Řemeslné a vypravěčské kvality jsou ovšem jasné. Při zkrocení svých ambicí může být další autorčin projekt skutečně zážitkem. Otázkou je, zda je k takovému odstupu ochotná. Do té doby zůstane paradoxně „dětský" Harry Potter jejím nejdospělejším a nejznepokojivějším dílem.
J. K. Rowlingová: Prázdné místo. Překlad: Hana Zahradníková, Plus, Praha 2013, 544 s., 499 korun.
