Haubertův text, stylem punkového básnění zachycující první rok pandemie, oděli grafici Karel Haloun a Luděk Kubík do exkluzivní úpravy. Zvýrazněním některých veršů z nich dělají jakési refrény a kolážemi z novinových článků covidové éry zdůrazňují členění celé skladby podle cyklu čtyř ročních období.
Tak jako u písňového textu nemá cenu řešit, zda by obstál fádně vytištěn v knize poezie, ani u Nouzového stavu netřeba uvažovat, nakolik by se estetické kouzlo ztratilo, kdyby to někdo jiný vydal na koleně. Haubert má výhodu, že je nejslavnějším českým punkerem. Jeho knihu tak návštěvník knihkupectví neodhodí s hrůzou poté, co zjistí, že je psaná ve verších.
Verše to sice jsou, ale jen tak trochu, podobně jako Visací zámek je tu s námi už takřka 40 let v nezměněné sestavě, neboť byl vždy punkový jen trochu. Haubert zapisuje dění a pocity od neblahého 12. března 2020, kdy obvolal kamarády s hrůzným výkřikem "ty vole, zavíraj hospody" a záznam o posledním sezení u hospodského stolu zakončil zobecněním "ani komunisti nezavřeli hospody / ani Němci / ani za války ne".
Poezie v jeho podání neprodukuje vzletnou metaforickou imaginaci, neosahává zvukomalebný potenciál hlásek či slov a rýmuje se jen příležitostně. Nechybí jí ale rytmický spád a členění do veršů není laciným způsobem, jak z krátkého textu udělat delší.
Doslovné záznamy, parafráze dialogů či líčení pocitů rozčleněním získávají obecnější působnost. Stávají se podobenstvím, v němž deníčkovost mizí o to účinněji, že se Haubert neuchyluje k čítankovým postupům. Ochotně nese masku básnického primitiva.
Žánr eposu také je i není namístě. Pochopitelně že Haubert není novodobým Homérem, nenapsal skladbu, kterou budou jednou zkoumat stovky akademiků. Zároveň se ale Nouzový stav zjevně dá číst jako novodobý antiepos či anarchoepos.
Nabízí-li Homér mytický příběh dobývání světa a následného putování, který vepisuje smysl do naší existence, Haubert dělá přesný opak: zachycuje stav, kdy se nesmí takřka nic a nedá se jít skoro nikam, vše smysl ztrácí a nikomu to, zdá se, příliš nevadí: "Banky jsou zavřený / a všude pusto / tady bys neukrad / ani čokla / kamery seshora / nás vilně sledujou / ještě že máme / roušku".
Na pozici mytického hrdiny se ocitá antihrdina, který zjišťuje, že lahváče ve skle jsou na transport ze samoobsluhy příliš náročné, a vydá se tedy objevovat zákoutí plechovkového piva.
Údiv nad groteskním světem, kde univerzitní rektor v televizi předvádí, jak si doma vyrobit ochranu úst z PET lahve, vaty, tamponů a gumičky od trenek, až překvapivě dobře postihuje pseudomýtus světa, který se s epidemií chce vypořádat, ale selhává ve všem, co bylo dosud vnímáno jako vznešené a civilizačně hodnotné - od exaktních věd po péči o stát a občany.
Zároveň lze text číst i jako staré noviny: defiluje tu plukovník, který za krátkého panování stihne zavřít vše, co se ještě zavřít dá, mihne se tu premiér, který ve světle kamer kontroluje, zda obchodním řetězcům nedocházejí zásoby. Vysoké a velké střídá nízké a malé: dopady zupáckých a zmatečných příkazů s malováním oken, obrazu Tráva na Bohemce a s dlouhým vařením štědrovečerní polévky.
Skladba vrcholí morgensternovskou Šílencovou písní, která po právu klade otázku, zda je šílenost výsledkem toho, co se děje kolem, anebo výchozím vnitřním stavem.
O dění za epidemie už se píšou povídky, romány i akademické knihy. Nejspíš seriózněji, než jak to činí punker Haubert. Zda se s odstupem budou číst spíš ty, anebo Nouzový stav, je ale otázkou. Zpěvák Visacího zámku vystihl groteskní škleb, kterým na nás celý příběh epidemie zírá.
"Ó, jak je krásné / psát básně / když jen vyprávím / co se mi stalo / a nemusím si nic vymýšlet," raduje se ke konci posledního oddílu Zima. A má pravdu, protože směsici bizarních poměrů, v níž už rok a čtvrt žijeme, stačí citovat. Pouhým zapsáním se mění v existenciální metafory a spirituální symboly.
Kniha
Jan Haubert: Nouzový stav
Nakladatelství Julius Zirkus 2021, 96 stran, 295 korun.
