Tyto časy jsou však naštěstí pryč a Majakovskij, který žil v letech 1893 až 1930, se nyní v novém českém překladu Jany Kitzlerové a Vojtěcha Franka objevuje po třicetileté odmlce. První část jeho básnického díla nedávno vydalo nakladatelství Academia. Je to dobře, protože mezitím vyrostlo pokolení nezatížené někdejším povinným oslavováním autora. Většině mladých už jeho jméno nic neříká, a tak jej mohou znovu objevit.
Možná proto je namístě kratší úvod. Majakovskij se sice narodil v rusko-ukrajinské rodině, pocházel však z Gruzie. Dětství prožil v malebném městečku Bagdati, příjemné pahorkatině s vysokými palmami a nekonečnými vinicemi. Na náměstí tam dodnes stojí monumentální socha básníka v kabátu s širokými klopami - typický obraz Majakovského coby nekompromisního básníka-futuristy.
I tento pojem už zasluhuje exkurz. Futurismus vznikl v Itálii, když básník a teoretik Filippo Tommaso Marinetti v roce 1909 vydal slavný manifest odmítající dosavadní společenské a umělecké hodnoty. Rusové na sebe nenechali dlouho čekat: už tři roky nato se o slovo přihlásila skupina tamních básníků s vlastním sborníkem nazvaným Políček obecnému vkusu. Podepsáni pod ním byli Velemir Chlebnikov, David Burljuk, Aleksej Kručonych a právě Vladimir Majakovskij.
Vykřičníky, abstrakcemi v kresbách na obálce či výhružnou novátorskou poetikou se chtěli distancovat od tehdejší symbolistní poezie a zpřetrhat vazby na klasickou literaturu.
Když byl Majakovskij krátce nato vyloučen z moskevského učiliště malířství, architektury a sochařství, už měl za sebou první delší básnický cyklus Oblak v kalhotách - lyrickou, ale odvážnou a novátorskou poemu.
Toužil být ve středu dění. Přestěhoval se z Moskvy do Petrohradu, kde strávil revoluci roku 1917. Pro levicově založeného intelektuála to byl vrcholný zážitek. Šest let nato založil časopis LEF, což byla zkratka pro Levou frontu umění. Sdružoval radikální, levicově zaměřené umělce, avšak velká jména ruské poezie nevygeneroval.
Majakovskij se ve druhé polovině 20. letech stal hvězdou, prominentním sovětským básníkem. Psal už svým způsobem "na objednávku" nového režimu: oslavoval revoluci a za to získal výsadu jezdit po celé Evropě. Znali ho v Paříži, Berlíně, Praze, ale také v USA nebo na Kubě.
V roce 1928 s Levou frontou umění skončil. Chtěl odcestovat do zahraničí, avšak povolení už nedostal. V očích nejvyššího vedení Sovětského svazu se z výsluní dostal do stínu. Na výstavu uspořádanou u příležitosti 20 let jeho tvorby nepřišel nikdo z vlivných straníků.
Majakovského opouštěla inspirace, prožíval tvůrčí krizi. Neshoda s režimem a osobní deprese v roce 1930 vyústily v sebevraždu - básník se zastřelil. Dodnes se vedou diskuse, nakolik byla sebevražda autentická a nakolik se případně přičinily tajné služby. Uspokojivou odpověď neznáme.
Autorovo vrcholné období i pád asi nejpřesněji vystihla ve svém deníku básnířka a emigrantka Marina Cvětajevová, která jeho poezii obdivovala. V roce 1928, už v exilu, mu v časopisu věnovala zdravici, když přijel do Paříže. Tam ovšem Majakovského nezajímala Cvětajevová. Vydělával peníze, aby své milence Lilje Brikové mohl přivézt automobil z Francie.
Cvětajevovou za zdravici z časopisu vyhodili, Majakovskij se vrátil do Ruska s nablýskaným vozem Renault. "Majakovskij-člověk tehdy zabíjel Majakovského-básníka," zapsala si později Cvětajevová, podle níž pak "na konci života Majakovskij-básník povstal a zabil Majakovského-člověka". Autorka mu v roce 1930 napsala cyklus posmrtných básní.
Nyní se tedy s Majakovského texty po letech setkávají čeští čtenáři. Na školách, které dodnes vyučují ruštinu, se samozřejmě obejít nedá a také obcházen nebývá. Třeba před koronavirovým lockdownem se jedna profesorka na střední chtěla s žáky hezky rozloučit na poslední hodině. Vzala Majakovského poemu nazvanou O tom a hlasitě studentům deset minut deklamovala ostře ražené verše:
Třicáté století vaše
pak předstihne v letu
hejna drobností, rozdírajících srdce nám.
A vše,
co nedomilovali jsme tu,
hvězdnatou nesčetností nocí doženem.
Vzkřis mne
aspoň za to,
že jsem
dlouhá léta
já, básník…
čekal na tě,
odhodil všednosti!
Vzkřis mne
alespoň za tohleto!
Vzkřis -
svoje si dožít chci!
(Přeložil Jiří Taufer, Československý spisovatel, 1950)
Studenti gymnázia na konci spontánně tleskali. Proč? Nejspíš zapůsobil přednes. Majakovského básně jsou napsané tak, že uchvacují na první dobrou, jsou určeny k hlasitému čtení v aule či na ulici. Staví na rytmu, který podobně jako rap či šamanské zaříkávání navozuje trans, cosi nadčasové, důležité. Na posluchače - méně už na čtenáře - se Majakovského poezie valí jako kameny, jako zběsilý rachot hlasu živlů, chaosu, člověka, pohromy i zoufalství.
Rytmus podtrhuje i novátorská forma. Majakovskij aktualizoval takzvaný tónický verš, používaný ve starých ruských veršovaných bájích zvaných byliny. Melodičnost však rozbil: řádky rozčlenil na několik kusů. Rozdrobený tónický verš - v němž záleží na počtu přízvuků, nikoliv slabik - poté dokázal zrýmovat. Vytvořil tak nečekaný efekt a pro všechny překladatele pořádný hlavolam.
Na to nakonec v doslovu k novému vydání upozorňuje Jana Kitzlerová. Stejně jako každý překladatel stála před otázkou, zda rýmovat a rytmus upozadit, či verše spíš jen rytmicky rozeznít. V češtině není možné dosáhnout tak nebývalé kombinace rytmu a rýmu jako v originále, podstata jazyka to neumožňuje. Každý překlad se proto od originálu rytmicky liší.
Kitzlerová má zkušenosti s lingvistikou, takže se snaží zpřístupnit pasáže, které Majakovského předchozí výsadní překladatel Jiří Taufer považoval za nejasné a nakládal s nimi spíše pocitově. V těchto místech nový překlad usiluje o větší srozumitelnost.
Taufer upřednostňoval rytmus před významem, noví překladatelé Kitzlerová a Vojtěch Frank podtrhují spíše významovou složku. Až čtenář posoudí, nakolik větší srozumitelnost překladu přispívá k hlubšímu pochopení a procítěnosti poezie. Přebásnění, nepochopitelnost, nečekaná spojení slov a významů byly v Majakovského lyrice vždy přitažlivé.
Co se týče nově přeložených textů, první svazek autorova díla se mimořádně povedl. Obsahuje šest poem s intimní lyrikou - druhý díl by měl představit lyriku revoluční.
Knihu otevírá Majakovského první větší básnické dílo Oblak v kalhotách z roku 1915, následuje Flétna a páteř ze stejného období. Poté protiválečný zpěv Válka a svět a bouřlivácký cyklus básní Člověk z roku 1917, oba z předrevolučního období, oba plné experimentů a neologismů.
Knihu uzavírají dvě nejintimnější poemy, skvosty z raných 20. let: Miluji a O tom. Ta druhá představuje koláž autorových nových veršů se staršími, jimž dodává novou perspektivu. Jedna část poemy Balada o žaláři v Readingu odkazuje ke dvouletému pobytu Oscara Wilda na nucených pracích. Majakovskij na tomto textu pracoval o samotě dva měsíce, s Wildem se cítil být propojen bolestí.
Pracuje zde s motivem zločinu a trestu nebo odkazuje na předního symbolistického básníka Alexandra Bloka. Zatímco ikonolamačský futurista Majakovskij se roku 1912 v manifestu distancoval od všeho starého, o 11 let později se úchvatným dílem plně napojil na nejhlubší proudy ruské klasické literatury.
I básník Osip Mandelštam byl přesvědčen, že právě v poemě O tom vystihl Majakovskij "lyrickou podstatu celého pokolení". Michail Kuzmin, mimořádný recenzent a uznávaný symbolista, po zveřejnění poemy napsal, že autor "vyrostl z šampiona futurismu, oficiálního revolucionáře a dobrovolného strašáka všech a všeho, v básníka Majakovského".
Poemu jako by neustále trhalo napětí mezi láskou a tím, co se v ruštině nazývá "byt" - každodenností, ubíjejícími úkony nebo slovy, hádkami ve sdílených kuchyních či s milovanou osobou, myšlenkami na jídlo, leností či otupělostí, neochotou cokoliv měnit. Na to, co se v ruštině vejde do jednoho krátkého slova, potřebuje čeština celý opis - další problém pro překladatele.
Láska a každodennost tvoří rovným dílem hybatele poemy a jejich metafory spolu bojují téměř na každé stránce. Možná právě takovými místy může Majakovského poezie oslovit současné čtenáře: boj proti otupělosti, který byl pro autora stěžejní, dnes rezonuje stejně jako před 100 lety.
Zavolejte mě!
Hloupý vtip vám přijde vhod.
Šarádami hyperbol,
jinotaji
budu vás bavit,
verši vtipkovat jako o závod.
Miloval jsem…
Rýt se v minulosti bývá obojaké.
Bolí to?
Tak ať…
Tvůj život zbohatl bolestí.
Ještě zvířata mám rád -
zvěřince
u vás
máte nějaké?
Ať za hlídače mě tam pustí.
Miluju zvěř.
Jak vidím štěně v odpadcích hladově šmátrat -
tady u pekárny je jedno -
spíš olysalý pes,
z útrob svých
vytáhnu si játra.
To nic, miláčku,
jez!
(Přeložili Jana Kitzlerová a Vojtěch Frank, Academia, 2021)
Kniha
Vladimir Majakovskij: Poemy - Svazek 1
(Přeložili Jana Kitzlerová a Vojtěch Frank)
Nakladatelství Academia 2021, 220 stran, 255 korun.
