Přestože text a pandemické dění nemůžeme porovnávat jedna ku jedné, přece se zdálo, že Agamben postihl něco výrazného. Krajnost se normalizuje, zdraví uctíváme bezmála jako božstvo a státy si usnadňují vládnutí vyhlašováním nouzových stavů, tedy omezováním občanských svobod.
Giorgio Agamben, který se tento pátek dožívá 80 let, vystupoval proti koronavirovým opatřením tak tvrdě, až přišel o podporu velké části filozofické obce. Především srovnání pandemických omezení s nacistickými zákony se zdálo nemístné, nevkusné, nepravdivé. Výroky zarážely o to víc, že autorův přínos filozofii, literární vědě a politické teorii je jinak obtížně zpochybnitelný. Agamben patří k nejvýznamnějším žijícím myslitelům a mnohé jeho texty jsou součástí úvodních kurzů do humanitních věd. Právě v reakci na zarážející výroky se však začaly ozývat hlasy, že by bylo dobré Agambena přestat vyučovat.
Agamben je původně právník, od mládí však patřil k evropským uměleckým kruhům. Hrál ve filmu Evangelium sv. Matouše od Piera Paola Pasoliniho, navštěvoval semináře Martina Heideggera, spolupracoval s filozofy Jacquesem Derridou či Gillesem Deleuzem. Stal se svérázným čtenářem Aristotela i uznávaným znalcem středověké teologie.
Jedna z jeho nejlepších knih, Nejvyšší chudoba z roku 2011, je mimořádnou studií západního mnišství. Agambenovo myšlení ale nebudí pohoršení teprve nyní. Proslul črtami, které se mnohým jeví jako karikatury. Hlavní teze jeho díla Homo sacer, vydaného v polovině 90. let, tkví v tvrzení, že západní civilizace stojí od dob římského práva na dynamice, která umožnila na straně jedné demokracii, ale na straně druhé rovněž holokaust. Dokud ji neprohlédneme a tímto náhledem nedeaktivujeme, bude nám hrozit pád do brutality.
Člověk zcela vysvlečený
Agamben myšlenku ilustruje na posvátném člověku, takzvaném homo sacer. To je záhadná postava antického římského práva. Posvátným se stal člověk, který se dopustil přečinu či se znelíbil společenství, a tím se ocitl vně právní ochrany. Takový jedinec mohl být kýmkoli trýzněn, dokonce beztrestně zabit.
Posvátnost se tedy nepojila s vysokou hodnotou, naopak byla jakýmsi bodem nula. Takový člověk již není občanem s těmi či oněmi právy, není členem společenství s konkrétními závazky, dokonce není ani mužem či ženou. Je zcela vysvlečen. Klesl na úroveň holé, nekulturní, nespolečenské bytosti.
My máme mylně za to, že člověk u tohoto holého života začíná, že tento život je jeho předspolečenským základem, který je druhotně oděn společností. Podle Agambena jsme však bytostně prostoupeni vazbami k druhým. Přirozeně nahý život neexistuje. Přirozené je již vztahové. Naopak odejmutí společenského statusu, vysvlečení - to je výsostný akt kultury v tom smyslu, v jakém může být jen kulturní akt barbarský. Zvířata barbarská nejsou.
Agamben míní, že tento princip nadále zůstává v nitru našeho právního řádu. Moc je bytostně definována tím, že si sama určuje hranice. Sama tedy stanovuje, co jako holý život vylučuje a co naopak chrání. Podobné vylučování, ať už jednotlivců či skupin, však zároveň představuje totalitní mechanismus, který se naplno vyjevil právě v holokaustu.
Jenže zde se Agamben nezastavuje. Možnost odejmutí ochrany a vytvoření prostoru bez práva je vlastní i modernímu západnímu řádu. Filozof to ilustruje na amerických zákonech jako Patriot Act, který po teroristických útocích z 11. září 2001 přijaly USA. Umožňoval zbavit některé potenciálně nebezpečné lidi právní ochrany. Moc přeznačila hranice a vybrané osoby propustila mezi homines sacri.
Kritikou této praxe Agamben samozřejmě nehájí teroristy, ani nesnižuje výdobytky demokracie. Bere to jako možnost "pochopit jednou provždy, proč ve stejném okamžiku, kdy se zdá, že demokracie definitivně triumfovala nad svými protivníky, se nečekaně ukazuje, že není schopna zachránit před bezprecedentním ničením právě onen život, jehož osvobození a štěstí věnovala veškeré své úsilí".
Zjednodušeně řečeno: to, že se moderní stát výraznou měrou angažuje v ochraně života nebo zdraví, znamená, že také určuje, jaké životy jsou hodny ochrany a jaké nikoli.
Kritika protipandemických opatření
Že si této obtíže nejsme plně vědomi, podle Agambena ilustrovala pandemie koronaviru: lidé s lehkostí přijímali nouzové stavy ve jménu ochrany zdraví. V loňské knize Kde stojíme?, která vznikala na základě jeho blogu, formuluje úvahy, jež pandemii překračují.
Podle Agambena je nápadná již samozřejmost, s níž jsme přijali nový typ řeči: nemluvilo se o "fyzickém", což by bylo logické, ale hned o "společenském odstupu". Vzýval se soucit s ohroženými skupinami, ovšem pojem blízkého člověka se vytratil. Z blízkého se stalo potenciální ohrožení. Za morální bylo považované nechávat umírat staré lidi v osamocení, morální byl tedy pravý opak soucitu. Nejsolidárnější se stala samota. Agamben dodává: "Jak jsme mohli přijmout - pouze ve jménu rizika, které nebylo možné určit -, že lidé, na kterých nám záleží, a obecně lidské bytosti, nejenže zemřeli sami, ale - to, co se nikdy dříve v historii nestalo, od Antigony do dnešních dnů - i jejich mrtvoly byly spáleny bez pohřbu?"
Technika nahradila lidský kontakt, tváře jsme zahalili a stát nás rozpoznával podle biometrických nebo mobilních dat. Veřejný prostor zanikl. A ve středu zájmu se ocitlo ono radikální rozlišení, na kterém stojí postava homo sacer: původní nedělitelnost tělesnosti a duchovnosti jsme pod dohledem lékařů, epidemiologů a politiků rozlomili do čistě biologické entity na straně jedné a do kulturního, společenského života, který je zbytný, na straně druhé.
Je-li však podle Agambena člověk připraven o společenství, nežije již jako člověk. Co více, ruku v ruce s důrazem na holý život jsme za pandemie rozlišovali správný a špatný život: ten první je naočkovaný, ten druhý nikoli.
V tomto bodě se Agamben dopustil pro mnohé nestravitelného srovnání. Pandemická opatření jsou podobná těm, která zaváděl nacistický režim, napsal. I kdybychom přijali, že v obou případech se klade důraz na pouhý život, klíčový rozdíl přece spočívá v tom, že nacisté omezení zaváděli se záměrem vyhlazovat, zatímco pandemická opatření životy chránila. Nepřekvapuje, že paralela vyvolala spoustu kritiky i odsouzení, a když byl Agamben vloni na podzim pozván do italského senátu, ať své myšlenky vysvětlí, přimělo to stovku tamních filozofů sepsat otevřený dopis nazvaný Není tu jen Agamben. Filozofka Donatella Di Cesare při té příležitosti řekla, že nyní již jde jen o to, uchránit Agambena před sebou samým.
Co s nepohodlnými názory
Italský filozof tím vyjevil palčivý problém doby. Nebývale snadno vytváříme opozice, které nejsou opozicemi komunikačními, ale válečnými, a obě strany jako by se snažily vzájemně vyprovokovat k pozici, kde už komunikace není možná. Od nálepky dezinformátora člověka dělí jeden tweet, který z něj - v narážce na Homo sacer - činí digitálního svatého, vůči němuž si na komunikační rovině můžeme dovolit vše. Pronásledovaný to nenechá bez odezvy, noří se do radikálnější pozice, mnohdy až s dětinským gustem, čímž roli dezinformátora přijme a v dalším kroku za dezinformátorský označí takzvaný mainstream. Obě strany jsou pak dokonale neprůchozí.
Agamben je právník. Říká se, že rozsudek bývá spravedlivý tehdy, když není spokojená žádná ze stran. Když tedy nyní po pandemii sčítáme ztráty a vítězství, opravdu se nezdá, že by pandemické vlády do dějin vešly jako srovnatelné s nacismem. Na druhou stranu se kvůli vlivu dezinformací stále častěji ozývá volání po umlčování druhých. Jistě, Agambena nikdo neumlčel. To nešlo, protože je to intelektuální gigant, ať už si o jeho posledních výstupech myslíme cokoliv. Faktem však zůstává, že mnohá menší jména, neřkuli začínající filozofové, si dnes dost možná nedovolí říkat vše, co si myslí, protože nálepka dezinformátora by je profesně zničila. Zdaleka se to netýká jen lidí, kteří by vědomě lhali o vědeckých faktech.
I když tedy nesouhlasíme s Agambenovým postojem k pandemii, můžeme se ptát, zda znevažováním disentních hledisek nepřicházíme o mnohdy sice idiosynkratické, ale přece hlasy, které by měly být slyšet. Důraz na konformitu je fatální nejen pro filozofii, ale celý veřejný prostor. V posledních týdnech to vyjevila například Německá etická rada. Tento vážený poradní orgán vlády kritizoval média za to, že nedávala dostatečný prostor hlasům vyjadřujícím obavy z bezpečnosti vakcín či z dopadů dlouhých školních uzávěr. Etikové tvrdí, že senioři, kteří byli v sociálních zařízeních odstřiženi od blízkých, utrpěli újmu na svých lidských právech a jejich důstojnost nebyla respektována. Opatření navíc vážně zasáhla mladou generaci, aniž by to bylo nevyhnutelné.
Tyto závěry instituce, jejíž komentáře a doporučení často přejímají i česká média, vyvolaly podiv i zděšení. Titíž etikové přece během pandemie uzávěry škol podporovali.
Ale není se čemu divit. Němečtí odborníci možná nevěděli, co je správné, a připadalo jim bezpečnější a strategičtější zprvu souhlasit s politiky. Krize sjednocuje a homogenizuje. Někteří pak svá stanoviska přehodnotili. Tato změna v důrazech by však mohla být varováním před tím, jak se v dobách krize stavíme k názorům, s nimiž nesouhlasíme.
Kudy k pravdě
Všechny Agambenovy cesty byly klikaté. Jeho poslední esejistická sbírka Dům v plamenech, ve které ohlašuje smrt člověka, je poetičností nesrovnatelná s čímkoli v současné filozofii. Klíčové pojednání končí slovy: "Člověk dnes mizí a vlna na pláži zahlazuje tvář z písku. Na jeho místo nastupuje cosi, co nezná svět, nastupuje nahý život, němý a bez dějin, vydaný na milost propočtům mocných a vědců. Ale snad jen z této zkázy se jednoho dne může pomalu nebo znenadání vynořit něco jiného; jistě ne bůh, ani jiný člověk - snad nové zvíře, duše, která je živa nějak jinak."
Agamben hledá naději, v současném člověku ji ale nenachází, to snad raději ve zvířeti. Možná se už zase plete. Stejně jako se pletl v tom srovnání pandemických a nacistických opatření. A možná se nepleteme my, když jej budeme kritizovat, ale to nám samo o sobě řekne málo o tom, jaký vztah zastávat třeba k pandemickým opatřením.
Možná si na sebe všichni líčíme pasti. Silné stanovisko na jedné straně vytváří silné stanovisko na straně druhé. A pravda neleží uprostřed, ale bývá zvláštně zabudovaná v postojích jednotlivých stran. K pravdě se dostaneme, když tato často pomýlená stanoviska rozvineme, a to je možné jen v komunikaci. Ta však předpokládá vzájemnou velkorysost.
Pozoruhodný byl v tomto ohledu komentář jedné čtenářky pod německým článkem o pozměněném postoji etické rady: "Všichni si máme co odpouštět."
Giorgio Agamben proslul výjimečnými spisy. Homo sacer asi není ten nejlepší. V esejích Prostředky bez účelu třeba poznamenal, že člověk může s druhým komunikovat jen z toho, co v něm zůstalo nerozhodnuté, neurčité, neurčené. Jakmile se plně ztotožníme s jedním názorem, podobáme se neoslovitelnému předmětu, který v sobě nemá nic, z čeho by myslel. Pak ale nemůže mít ani pravdu. O pravdu přicházíme, jakmile se zbavujeme neurčitosti a nerozhodnutosti. Pochyby nejsou v rozporu s pravdou, ale její podmínkou. Snad o ně Agamben nepřišel.
Autorka vyučuje na Ústavu filosofie a religionistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
