"V ten den, kdy mi Někdo McNěkdo zabořil pistoli do prsou a řek, že jsem kočka prašivá, a vyhrožoval, že mě zastřelí, v ten samý den zabili mlíkaře. Zastřelilo ho policejní komando a mně bylo fuk, že ho zastřelili," začíná román, který lze vnímat jako irský pandán k Příběhu služebnice od Margaret Atwoodové. Skýtá však odlišný čtenářský zážitek.
Mlíkař podává naléhavé svědectví doby takzvaných Troubles, kdy se bojovalo za ústavní postavení Severního Irska. Osmnáctiletá hrdinka má zálibu v knihách 19. století, protože dle svých slov 20. století nenávidí. Čte za chůze. Tato zdánlivá maličkost se jejímu okolí zajídá, a tak se protagonistka stává trnem v oku komunitě, kde každý každého monitoruje, pomlouvá a někdy i mnohem víc.
Když pak hrdinku začne pronásledovat odbojář řečený Mlíkař, problém je na světě a není úniku. Tak zní dějová kostra knihy, jenže děj je v této knize vedlejší.
Pro spisovatelku Burnsovou je jazyk něco jako zbraň. Věci nikdy nepojmenovává pravými jmény, pouze v souvztažnosti. Nevíme, jak se hrdinka jmenuje, je to prostě "prostřední sestra". Třetí švagr, první švagr, nejstarší kámoška, to všechno jsou jen nálepky a jako nálepky jsou tu lidé také vnímáni.
Kniha se odehrává v politicky napjaté době, avšak autorka nepoužívá výrazy jako Irsko, Británie, protestanti, katolíci, Irská republikánská armáda či Belfast. Ano, víme něco o "řešičích" a "řešičkách" témat, ty zajímá tamto a tamty zase takzvaná menšinová témata. V zásadě ale vše zůstává v mlze, až si čtenář říká: co se vlastně děje?
Přesně o to Burnsové jde: zarazit se. Souřadnice místa, na kterém se nacházíme, popisuje sice poměrně přesně, zároveň ale natolik pružně a neurčitě, že by se to celé mohlo odehrávat i jinde a jindy.
Burnsová vytváří místopis, který jí leží na srdci, ale nelze ho uchopit. Její popisnost prosycená krutostí a bezmocí až děsí, vyprávění oplývá dlouhými výčty, odbočkami, groteskními historkami a repeticemi, které působí skoro jako drb. Čím častěji ho člověk slýchá, tím víc mu věří, až se drb stává pravdou.
Tok volných asociací jako by kroužil bez ladu a skladu, odnikud nikam, přitom při bližším prozkoumání se evidentně jedná o promyšlenou konstrukci. Občerstvující a obdivuhodný je pak humor, ne hřmotný, spíše ve formě jemných pousmání.
Pohybujeme se přitom v titěrném mikrokosmu: jde o několik ulic a především dům, v němž ona, její ovdovělá matka a sestry žijí. To je jejich svět. Tísnivé poměry, kde každý váš krok někdo sleduje a nahlašuje, kde se hodnotí, jak mluvíte a o čem. A místo, kde se nevěří nikomu a v nic. Nefunguje bazální infrastruktura, na policii ani do nemocnice se v případě potřeby nechodí, vše se řeší samozvaným soudem, policií a pročišťovací skvadrou.
Nedá se spoléhat na nic, nakonec už hrdinka nemá jedinou osobu, jíž by se mohla svěřit. Útěk jí skýtá jen literatura 19. století, protože to 20. století přece nenávidí. A pak kurz francouzštiny a učitelčina občasná moudra. A nějakou dobu i jakože kluk, než se ukáže, že opravdový vztah s jakože klukem mít nelze.
V tomto smyslu je Mlíkař svědectvím, které muselo zaznít, a vyprávění "prostřední sestry" hlasem, který chtěl být vyslyšen. Je to kniha výsostně politická, intimní a ženská, nic z toho méně ani více. Každá z vrstev se každého čtenáře dotkne jinak, ale všechny tu jsou.
"Řikáš teda, že je v pohodě, když von se tu prohání vyzbrojenej semtexem, ale když si já čtu na veřejnosti Janu Eyrovou, tak to v pohodě není?" Kdo vybočuje z řady, je v hledáčku. Kdo dál provokuje, neskončí dobře.
Sama hrdinka přiznává, že tuto energii pronásledování přiživovala. Cokoli, co vybočuje, bude odstraněno. A pokud člověk dospívání v době nepokojů, násilí a dozoru nějak přežije, navždy ho poznamená.
Mlíkař je kniha plná násilí, hluku a nepříjemností, ovšem hrdinčin nadhled a svébytný humor skýtají kapku naděje, že to přežít jde.
Z poděkování na konci je evidentní, že text nevznikal snadno. Osmapadesátiletá autorka děkuje mimo jiné organizaci poskytující sociální bydlení, přídělové charitě, potravinové bance, systému příspěvků na bydlení a úlevy z komunální daně, Asociaci spisovatelů nebo duchovně-terapeutickému centru, "kde se mohla léčit".
Burnsová rovněž oceňuje soud, kde musela prokazovat nárok na sociální podporu. Při psaní zápasila se zdravotními problémy a po dopsání zase se zamítavými reakcemi nakladatelů. Bookerovu cenu získal Mlíkař jako první próza ze Severního Irska, což je šokující, neboť ocenění existuje od roku 1968.
Irsko, to "jiné", jižní, je přitom v posledních letech líhní kvalitních románů - stačí vzpomenout autorky jako Sally Rooney, Lisu McInerney nebo Saru Baume.
Díky brilantnímu překladu Ester Žantovské čeští čtenáři konečně mají možnost si v plné parádě užít i Mlíkaře, ten literární skvost. Zkušená překladatelka se vyřádila v drzé hovorovosti a pábitelském vyprávění, které střídají vznešenější pasáže inspirované četbou 19. století, jíž autorka i hrdinka za chůze holdují.
Mlíkař čtenáře přímo zalehne. Dokonalá práce s jazykem, svébytný způsob vyprávění, bytostně politický román, který je přitom intimní a humorný. Mistrovské dílo, jaké tu roky nebylo.
Anna Burnsová: Mlíkař
(Přeložila Ester Žantovská)
Nakladatelství Argo 2020, 416 stran, 398 korun
