Kdo to podle Lévyho zvrzal? Lékaři, kteří si uzurpují moc. Politici, protože jim ji odevzdávají. Vědci, již mají protichůdné názory. Intelektuálové, poněvadž přebírají jejich rétoriku. Korporace, neboť toho zneužívají ke shromažďování dat. Média, která opomíjejí jiné dění. Aktivisti, podle nichž je virus příležitostí změnit způsob života. Občané, již utíkali na chaty. Zkrátka všichni, kdo se jakkoliv přizpůsobili "prvnímu světovému strachu", jak Lévy nazývá pandemii, a neptali se proč.
Kniha, již pod názvem Virus, ze kterého šílíme vydalo nakladatelství Kalich v překladu Jany Vymazalové, může leckoho rozhodit. Už jen silnými slovy. Co chvíli tu někde "duje vítr šílenství" a hrozí "tmářství ve vědeckém hávu", co stránku to občané slíznou jako "dotěrní žvanilové", kteří se věnují "směšným kratochvílím" a jejich citové projevy připomínají "emise plynů dobrotivosti, která chtěla planetě nasadit svatozář obětí a odříkání". Tohle čtení vyžaduje trpělivost.
Bernard-Henri Lévy není extremista ani "antirouškař". Opatření dodržuje, roušku nosí, jen by ji, jak řekl v on-line rozhovoru s filozofem Francisem Fukuyamou, nerad měl nasazenou do smrti. Představa, že si v dohledné době kvůli riziku nákazy nebudeme podávat ruce, jej skličuje, neboť ve stisku ruky spatřuje symbol vzájemné důvěry, rovnosti, dohody. Nelíbí se mu termín "social distancing", naopak chce, aby se už tak rozdělené společnosti sbližovaly. V sousedovi nevidí potenciálního přenašeče viru, ale prostě souseda.
Ve Francii, kde žije, se dvaasedmdesátiletému alžírskému rodákovi říká zkratkou BHL. Absolvent elitních škol a někdejší válečný zpravodaj v Bangladéši, kam se dodnes vrací, na sebe upozornil roku 1977 knihou Barbarství s lidskou tváří, kritickou k marxismu.
Přísně vzato není filozof, neučí, nepublikuje odborné práce, nelze jej srovnávat s autory typu Michela Foucaulta, Jacquese Derridy nebo z žijících Alaina Badioua. Zastává spíš roli angažovaného intelektuála. Vydává bestsellery, točí filmy, umí si udělat prostor v médiích.
Kdekoliv se něco vrtne, hned tam jede. Do Československa prvně zavítal ještě koncem 80. let minulého století za komunismu, v další dekádě byl svědkem války v Jugoslávii, v poslední době pozoroval převrat na ukrajinském Majdanu či boje kurdských ozbrojených milicí pešmergů proti Islámskému státu. Češi si jej nejvíc spojí s loňským vystoupením v pražské Arše, kde uvedl svůj divadelní monolog nazvaný Hledání Evropy. Měsíc před volbami do Evropského parlamentu to byl apel na diváky, ať nevolí antievropské partaje.
Lévy, ve hře sám účinkující, chodil po jevišti ve své typické bílé košili, gestikuloval, teatrálně polykal prášky nebo lezl do vany. Neklid měl odrážet jeho rozpoložení, neschopnost pojmenovat situaci na kontinentu. Monolog mu umožnil se několika slovy vyjádřit k čemukoliv a rychle jít dál, což vedlo k výrokům, jako že brexit je "posvěcení nalitých chuligánů, negramotných vandalů a tupohlavých nacionalistů".
Stejně vyhroceně ale Lévy chválil. Třeba když popsal prvního českého porevolučního prezidenta: "Václav Havel, kapitán Fracasse, fanoušek Velvet Underground, typický svým vzdorem a svou ironií, básník odmítnutí a zanícený flegmatik, který vypadal jako zpozdilý student a jehož oči zářily šibalským dětským světlem. Vidím jeho knírek, který připomínal Franka Zappu, vidím jeho úsměv, který byl praštěný, slyším jeho beckettovský smích a vidím Václava Havla, který vypadal, jako by vystoupil z nějakého románu Milana Kundery, aby vklouzl do kůže Nelsona Mandely nebo sedmdesátiletého Kennedyho," řekl Lévy doslova.
Jedna věc je mít rád Havla, ale tohle byla karikatura. Stejně jako když filozof vzápětí pronesl, že spojením díla Havla a Milana Kundery vzniká "úhrn Voltairových, Rousseauových a Lockeových myšlenek v duchu Franze Kafky".
Ještě větší ohlas než divadlo však vzbudilo Lévyho setkání s premiérem Andrejem Babišem z hnutí ANO. Na diktafon s ním rozprávěl zřejmě v klidu, Babiš tweetoval, jak mu filozof po setkání řekl, že je jiný, než si myslel. Jenže Lévy o premiérovi vzápětí publikoval kritický článek končící zvoláním: "Pomoc! Ať se vrátí Václav Havel!" Na Babišovu následnou výtku ve francouzštině už nereagoval, místo toho jej na jevišti umístil po bok prezidenta Miloše Zemana a představoval si, jak se ti dva "smějí při čtení Trumpových tweetů, šťourají se v polévce, kterou jim poslal Si Ťin-pching, a poté se procházejí v obrazárně Putinových jezdeckých obrazů".
BHL už je takový. Kdo se mu líbí, toho vychválí do nebes, koho nesnese, jako zřejmě Babiše, tomu klidně podsune obdiv k Rusku a Číně. Když k tomu připočteme Lévyho sklony k exhibici a sebeobdiv, je to pro leckoho příliš. Přesto měl monolog v Arše světlá místa, stejně jako je má nynější esej o koronaviru.
Formálně se jedná o pamflet, vyhroceným stylem napsanou obžalobu sebe i světa, roztříštěný monolog plný otázek a, pozor, skoro žádných odpovědí. Lévy nenabízí alternativu, nenavrhuje reformy protiepidemických systémů. Pouze kritizuje, co je podle něj špatně na těch současných.
Aby se k tomu čtenář propracoval, musí skousnout sebestředné pasáže, vytrhávání nejrůznější literatury a filozofie z kontextu, stejně jako desítky odkazů na francouzské epidemiology či jen blogery - to k jiným byl Lévy vstřícnější a například do amerického vydání doplnil tamní souvislosti.
Až na několik výjimek necituje čísla, nezabývá se ani tak zásadními faktory, jako je potenciální přetížení nemocnic a kolaps zdravotnictví, kvůli němuž se opatření přijímají. Vynadá občanům, že se izolovali, jako by tak nečinili ze snahy ochránit druhé.
Je to naprostý opak racionálních, chladných a fakty podepřených úvah. I spisovatelův hněv lze však oplatit čtenářskou empatií. Co když Lévy záměrně přehání s cílem šokovat, zakřičet tak nahlas, aby nás vytrhl ze zajetého způsobu myšlení?
V knize vypočítává, co vše ve jménu zdraví ztrácíme. Že uzavřením služeb likvidujeme pracovní místa. Že doktoři nasazují životy, aby zachránili druhé, za což je jim vděčný, ale už by je nenechal měnit uspořádání světa. Aniž by se třeba psychiatři vyjádřili k tomu, jak v izolaci přibývá domácího násilí, aniž by učitelé zhodnotili efektivitu dálkové výuky, aniž by dostali slovo odboráři, zástupci neziskových organizací, menšin či nezaměstnaných.
Pokud se byť už jen na příští rok dočasně vzdáváme některých výsad liberální demokracie, musí na tom panovat co nejširší shoda, argumentuje.
Viry i pandemie tu byly vždy a nejsou reakcí na globalizaci, kapitalismus, docházející fosilní paliva či obecně náš způsob života, míní BHL. Kritizuje, že politikům svěřujeme víc moci, než kolik mohou unést. Že média virus zveličují, jako by již neexistovali uprchlíci, odlesňování pralesů nebo situace Ujgurů v Číně. Že svobody je vždy snadnější okleštit než obnovit.
Zkrátka: že život je víc než to, co člověku zbude, pokud zůstane doma a nebude nikam chodit, nic objevovat nebo číst. Pokud se zbaví kultury, modliteb, pohřbů, svateb a setkávání s druhými, pokud sám sebe redukuje na tělo, které dopuje léky, a odepře si všechny radosti poznání i svobody, pak uzavření fyzické může vést k uzavření mentálnímu.
Právě aby se člověk neizoloval i myšlenkově, aby nečetl jen to, s čím souhlasí, je dobré se poprat s Lévyho esejí. A klidně mu všechny teze rozporovat. Možná nám francouzský filozof jen chtěl ukázat, na co vakcíny nejsou - na ztrátu kritického myšlení.
Bernard-Henri Lévy: Virus, ze kterého šílíme
(Přeložila Jana Vymazalová)
Nakladatelství Kalich 2020, 96 stran, 169 korun.
