Praha - Nedávno uplynulo sedmdesát let od chvíle, kdy neohrožená Pipi Dlouhá punčocha poprvé spatřila světlo světa. Právě tehdy totiž Astrid Lindgrenová věnovala rukopis své dceři Karin jako dárek k desátým narozeninám.
Během následujících 70 let byla kniha přeložena do 70 jazyků a po celém světě se jí prodalo přes 66 milionů výtisků. Pipi se stala jednou z nejznámějších a nejoblíbenějších hrdinek literatury pro děti. A dobře se prodává i dnes. "Je to jedna z těch vzácných knih, které jsou stejně pro děti jako pro dospělé," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz šéfredaktor nakladatelství Albatros Petr Eliáš.
Právě Albatros přišel k sedmdesátinám proslulé hrdinky s desátým jubilejním vydáním Pipi Dlouhé punčochy. Knihu tentokrát doprovází původní obrázky Ingrid Vang Nymanové, dvorní ilustrátorky Astrid Lindgrenové. Tyto kresby jsou proslulé po celém světě a doprovází většinu výrobků s copatou hrdinkou, počítačové hry či aplikace do smartphonů a tabletů. Přesně v duchu těchto ilustrací jsou dělané kulisy a kostýmy v obřím švédském zábavním parku Astrid Lindgrens Värd.
Mnozí považují Pipi Dlouhou punčochu za první punk, druzí za první emancipovanou ženu. Astrid Lindgrenová s pomocí Pipi záměrně rozbíjela tradice dětské literatury. Pohrdá konvencemi a je naprosto upřímná. Nastavuje tak světu dospělých nemilosrdné zrcadlo. Není tedy divu, že první vydavatelství odmítlo rukopis jako "příliš podvratný". Knižně vyšla Pipi Dlouhá punčocha poprvé v roce 1945.
Aktuálně.cz: Je Pipi prvním projevem punku ve světové literatuře?
Petr Eliáš: Myslím, že ne, vzpomeňme například na Huckleberryho Finna, abychom zůstali u dětských hrdinů. To je postava provokativní v nejednom ohledu.
A.cz: V čem tedy spočívá prvenství této copaté hrdinky?
Rozhodně je jednou z prvních a nejvýraznějších dětských rebelek.
A.cz: Jak si vysvětlujete, že Pipi mohla vyjít v socialistickém Československu, když třeba v SSSR a NDR byla zakázaná pro přílišné zpochybňování a podvracení autority?
Překlad je vždy interpretace, takže je dost možné, že vydání v češtině spolu s šikovně napsaným posudkem pomohl právě překlad. Navíc překlady obecně zastarávají rychleji než původní texty a dvacet let není v tomto ohledu vůbec zanedbatelný rozdíl. Možná je to taky literární tradicí – český čtenář i cenzor už byli v sedmdesátých letech dávno zvyklí na kdeco, navíc Lindgrenová tu byla tou dobou už relativně zavedená autorka.
A.cz: Jak si vysvětlujete, že v podstatě humorná kniha pro děti vyvolala v době svého vzniku takový poprask? Ke čtenářům se navíc dostala pouze přepracovaná verze, kde Lindgrenová zmírnila drzost Pipi na polovinu.
Obecně se ví, že nakladatelství Bonnier, které Lindgrenová oslovila, knihu odmítlo, vydalo ji až nakladatelství Rabén & Sjögren – už tady zřejmě existovaly určité obavy. Podle mě je hlavním důvodem počátečního rozhořčení bezbřehost a důslednost, s jakou Lindgrenová prostřednictvím Pipi rozkládá veškeré myslitelné normy chování.
A.cz: Švédská spisovatelka ale zároveň narušuje i všechny myslitelné normy literatury pro děti.
Podívejme se například na knihy britské autorky Enid Blytonové, jež vznikaly v přibližně stejné době. Nejenže jsou schematické a z dnešního pohledu působí naivně, ale hlavně jsou krotké a opírají se o bezpečný řád věcí, který nikdy nenechá děti na holičkách, i když prožívají různá napínavá dobrodružství. Pipi je schopná samostatné existence, ke štěstí nepotřebuje než dva lidské a dva zvířecí kamarády. Nadto jí její samota evidentně kdovíjak nevadí a ona sama nestrádá. To je v dětské literatuře potud poměrně ojedinělý příklad nezávislosti na systému, navíc na rozdíl od již zmíněného Hucka Finna sociálně nedeterminované. Všechna pozdější pozdvižení souvisela buď se samotnou autorkou, která nezřídka nemlčela, anebo s nejrůznějšími interpretacemi. Ale to je osud mnoha knih, jež se dostanou do širokého povědomí a stanou se kulturními fakty.
A.cz: Pipi byla označovaná za revolucionářku a pedagogické i mravní autority se obávaly, že strhne děti ke špatnému chování a k vymezení se proti autoritám. Bylo něco takového vůbec reálné?
S podobnou úzkoprsostí se v dětské literatuře setkáváme poměrně často a v různých obměnách dodnes. Do redakce nám stále občas chodí stížnosti poukazující na to, že ta či ona pasáž z knihy není pro děti vhodná. Myslím, že kdyby to viděla Pipi, asi by se spokojeně usmívala nad dospěláckou pošetilostí. Mimochodem, podobný byl i osud Shela Silversteina, jehož knihu Jen jestli si nevymejšlíš jsme vydali nedávno.
A.cz: Margareta Strömstedtová v životopise Astrid Lindgrenové píše, že "Pipi je stvořena z přání dětí" - dělá si, co chce, neposlouchá autority, má nadpřirozenou sílu a spoustu peněz a je s ní ohromná legrace. Je to podle vás důvod, že se tato kniha stále tak dobře prodává a oslovuje další a další generace?
Ano, samozřejmě. Krom toho, že má Pipi všechny zmíněné vlastnosti, je taky nesmírně sympatická postava. Má hromadu nedostatků, o nichž ví a přiznává je, ale působí, jako by jí nic z toho ani v nejmenším nevadilo. A co je nejdůležitější, mluví k dětem zpříma, jako by za ní nestál dospělý tvůrce, ale právě jakýsi abstraktní dětský svět přání, dobrodružství a legrace, jehož je Pipi ztělesněním.
A.cz: Jak se vlastně kniha prodává? Není vlastně i splněným přáním rodičů - přečtou dětem knihu, kterou se pobaví i oni, navíc si zavzpomínají na dětství, kdy ji také četli...
Kniha se prodává slušně a stabilně, jak si zaslouží. A je to jedna z těch vzácných knih, které jsou stejně pro děti jako pro dospělé. Podezírám nejednoho rodiče, že když dítko usne, sám ještě nedočkavě obrátí několik stránek – a je rád, že je nemusí číst nahlas a nabádat potomka k nepravostem.
A.cz: Ve Švédsku existuje obří zábavní park Svět Astrid Lindgrenové. Nezaměřuje se na atrakce, nýbrž na divadlo a setkávání se s knižními hrdiny a reáliemi. Denně park navštíví tisíce návštěvníků. Dovedete si něco podobného představit v českých poměrech a případně u jakého autora?
Dovedu si představit ladovskou vesničku, takový malovaný skanzen. Byl by to kýč, ale lidi by, myslím, chodili.
