Kniha končí slovy o ženách z kláštera, které "hledají cesty k návratu". Řada z nich má pocit, že tenhle návrat k vlastní podstatě lze uskutečnit jen skrze víru v Boha, jiné ale pochybují. Tápou a hledají. Tematicky jako by se tím autorka vracela ke své prvotině Proměněné sny, za než v roce 2007 získala Magnesii Literu. Šlo o několik rozhovorů s lidmi, kteří si prošli krizí ve víře. Sama byla v té době ortodoxní katoličkou a prostřednictvím zmíněných rozhovorů se snažila zmapovat, jak se ti, kterým se v životě přihodilo něco zlého, vyrovnávají se vztahem k Bohu. Jak si odpovídají na otázku: "Proč tohle Bůh dopustil?"

I řehoInice jsou jen lidé

Petra Dvořáková si pro svoji novou knihu vybrala prostředí, které sama dobře poznala - do kláštera se rozhodla vstoupit ve čtrnácti letech. Před sedmi lety mi k tomu v rozhovoru řekla, že zpětně se na tento svůj životní krok dívá jako na velmi absurdní věc. "Za odchodem do kláštera stálo moje citové strádání. Doufala jsem, že najdu lásku a jistotu, která mi v rodině chyběla. Dnes už by ani nebylo možné odejít ve čtrnácti letech do kláštera, to byly ty divoké devadesátky, kdy prakticky na nic neexistovala pořádná pravidla."

Autorka v předmluvě ale zdůrazňuje, že se nejedná o její vlastní příběh ani o příběh některé konkrétní sestry. Nicméně autentická je každodennost života v klášteře, který poznala zblízka, a proto už "nikdy nemůže nahlížet řádové sestry jako výjimečné bytosti". Vnímá je "především jako lidi, kteří se vlivem svého přesvědčení ocitli na omezeném prostoru v nepřirozené konstelaci řeholního společenství".

Toužím letět s jejím rojem

Hlavní hrdinkou románu je čerstvě vyučená krejčová Jana, která se začátkem léta 1991 rozhodne vstoupit do kláštera. Coby novicka Františka se tu setkává s pragmatickou představenou kláštera Anunciátou, jež se ze všech sil a trochu mechanicky snaží obnovit zchátralou klášterní budovu, s naivní čekatelkou Aničkou, zemitou Helenou, ale taky svéráznou Karin, k níž si postupně vytvoří víc než přátelský vztah. Jejich zakázaná láska způsobí uprostřed asketických klášterních zdí poprask jak v řadách církve, tak i v duších obou dívek. A konfrontuje je nejen s otázkou, kým doopravdy jsou, ale i s jejich vlastní rodinnou minulostí a vztahy.

Spisovatelka Petra Dvořáková. | Foto: Věra Marčíková

Autorka zvládá vykreslit životné charaktery postav (využívá k tomu jazykových prostředků i smyslu pro zachycení jemných hnutí mysli). Neexperimentuje s formou a zkrátka "jen" vypráví - s citem pro detail, povahopis figur, jazyk i prostředí. A umí být i nekompromisní, vyžaduje-li to situace: když například popisuje Janino první setkání s mrtvým člověkem, kterého musí omýt a připravit do rakve. Jindy její civilní jazyk ožívá až básnickými obrazy: "Hřích jsem byla pro všechny kolem. Pokání pak především pro svou matku. K němu mě vychovala…" nebo "moje křídla netouží po ničem jiném než letět s jejím rojem…"

Klapot vrzajícího kola

Ačkoli se Jana snaží v novém klášterním domově najít lásku, něhu a lidskost, většinou se její pocity odrážejí v otázce: "Byl tenhle kus světa krásný, nebo děsivý? Ten večer byl především cizí, cizota se tu plazila všude…" nebo "Zdá se mi, že každý den balancuji mezi tím, kým jsem a kým mám být. Pro většinu sester tu láska splývá s pravidly, zřekly se vůle, každý den ji přetavují do bezbřehé poslušnosti". Monotónnost života v klášteře podtrhuje popis pravidelně se střídajících činností - modlitby, mše, příprava jídla, práce na zahradě či snaha učinit zdevastovaný svatostánek alespoň trochu obyvatelným. V očích vypravěčky neměnný a rytmický chod každého dne připomíná "klapot vrzajícího kola" na hony vzdálený skutečnému duchovnímu životu.

Co by byl Bůh bez člověka?

Návrat by možná svým motivem "hříšné" lásky za zdmi kláštera mohl evokovat červenou knihovnu, to by ale nesměl ve své podstatě otevírat daleko zásadnější téma, a tím je vztah člověka a víry. Hlavní hrdinka pochybuje, hledá a ptá se. Ne nadarmo se román jmenuje Návrat. Jde v něm totiž o návrat do vlastního nitra, o cestu k sebepoznání, pravdivému životu a pro někoho i k Bohu, protože jak říká Jana v závěru: "Pořád nám tu říkají, že člověk je bez Boha naprosté nic… Jenže já si nakonec myslím, že je to opačně. Myslím, že především Bůh není vůbec nic bez člověka."

Petra Dvořáková si dlouhodobě vybírá kontroverzní, často tabuizovaná témata - ať už šlo o anorexii (v knize Já jsem hlad), incest (v románu Vrány) či pedofilii (v románu Zahrada). Čtivým a přístupným způsobem tak otevírá důležitá témata. Ostatně otázka, co může církev dnes lidem, a zvlášť mladým, nabídnout, zda je může skutečně oslovit, v současné společnosti rezonuje. Naposledy se tak stalo například v kauze kněze Marka Váchy, který čelil kritice ze strany církve a některých věřících za nedodržení liturgických předpisů, když sloužil mši v hospodě.

Kniha

Petra Dvořáková: Návrat

Nakladatelství Host 2025, 304 stran, 365 Kč