Je patrné, že dílo tak kultovní a vlivné jako Klub rváčů Chucka Palahniuka by nikdy nemělo mít "pokračování po dvaceti letech". Pro jistotu. Kniha z roku 1996 a její přinejmenším stejně zdařilá adaptace Davida Finchera z roku 1999 s Bradem Pittem a Edwardem Nortonem se zapsaly do světové popkultury tak tučným písmem, že pokoušet se na ně navázat nejde nazvat jinak než chůzí na tenkém ledě.
Palahniuk si ale troufl a v Praze právě za jeho přítomnosti proběhl křest českého vydání Klubu rváčů 2, který vyšel ve formě komiksu. "Uvědomil jsem si, že pokud chci navázat, musím si vybrat jiné médium než knihu nebo film," přiznal sám autor nedostižnost originálu a vysvětlil, proč zvolil pro návrat Tylera Durdena zrovna formu grafické novely.
Podle zahraničního přijetí (v Americe vycházel komiks na pokračování už v minulém roce) mu u fanoušků vyšel tento comeback jen částečně. Spíš než jeho text a dějová linie se chvály dočkala kresba Camerona Stewarta a covery Davida Macka. "Cameron mi opravdu hodně pomohl, opravoval moje chyby a naučil mě, jak vyjádřit akci v sérii zamrzlých obrázků," uznává samotný Palahniuk. Svůj status nadšeného laika ve světě komiksů potvrdil i tím, že u otázek komiksových fanoušků ohledně techniky tvorby se smíchem přiznával, že ani nerozumí, na co se ptají.
Přitom zážitek z druhého Klubu rváčů pramení právě ze síly média. Dějově navazuje na notoricky známý příběh tak těsně, že tu "pokračování" hraničí s opakováním ve větším měřítku. Jako by se za těch dvacet let (v komiksovém čase deset) svět příliš neproměnil. Hrdina žije pod jménem Sebastian v nepříliš šťastném manželství s Marlou, s níž vychovává syna, ale trpí stále stejnou frustrací a opět bezděky povolává narcistní alter ego Tylera, aby se pokusilo ovládnout svět a pak ho vydat nekonečné anarchii.
Posuny najdeme jen v rozmachu, kdy postavy jezdí po celém světě a svůj chaos šíří velkolepěji. V tomto ohledu připomíná Klub rváčů 2 sequel amerického blockbusteru - ohromuje většími explozemi, ale scenáristicky se bojí udělat sebemenší krůček. Opravdu nový je jen metakomentář sebe sama, v komiksu najdeme coby postavu dokonce i Palahniuka, ovšem tento prvek už v dnešní popkultuře vidíme tak často, že nikoho nezaskočí a působí spíš jako snadný únik, díky němuž se jde vyhnout vymyšlení pořádného závěru.
Palahniuk se i v Praze vyjádřil k výtce, že se myšlenkově příliš neposunul: "Moje psaní není reakce na konkrétní události. Nemyslím si, že je mojí prací hledat řešení a reagovat na dění okolo. Na světě najdete dost jiných lidí, kteří to mají na starost. Mým úkolem je nabídnout něco víc než napravování konkrétních chyb. Chci říct: Bůh žehnej světu, nicméně já tu nejsem od toho, abych ho zachránil, ale abych si ho užil."
Dokonce už z velké části připravil další díl. "Byl jsem trochu zbabělý, nedal jsem do dvojky všechny ty perverzní nápady, co jsem za dvacet let nashromáždil. Ty budou až ve trojce, to se máte teprve na co těšit," naznačil. Vydání chce ale pozdržet, větší časový rozestup podle něj dílu prospěje.
Práci s kreslíři si tak oblíbil, že i jeho chystaná kniha povídek bude doprovázena bohatou sadou ilustrací.
A téhle vděčnosti novým přátelům se není proč divit. Druhý Klub rváčů je příjemnou četbou právě díky komiksovému zpracování, které dodává odhadnutelnému ději punc zajímavosti. Vzhledem k tomu, že jde o komiks s potenciálem doputovat i k těm, kteří nemají s tímto médiem větší zkušenosti, je tenhle aspekt ještě výraznější a k Palahniukově návratu ke své nejslavnější práci lze proto přistupovat pozitivně.
