Přesto ani na poměry tohoto sci-fi světa nečteme typický příběh, protože hrdinka Klára není běžný asistenční robot, jaký tady dělá společnost osamělým dětem. Klára vyniká zvláštní všímavostí, a tak má na "své" dítě dohlédnout ještě v jednom ohledu. Neboť čtrnáctiletá Josie, která si ji v obchodě vybrala, je vážně nemocná. Bledá a pohublá. Bere léky, část dne prospí. A postupně jí ubývají síly. Otázka zní, jestli se díky Kláře může uzdravit.
Hledání odpovědi není jediný důvod, proč se v pořadí osmý román Kazua Ishigura, jejž v překladu Aleny Dvořákové vydalo Argo, začíná objevovat ve výročních anketách, od serveru Aktuálně.cz po Knihu roku Lidových novin. Jedná se také o první prózu, kterou osmašedesátiletý Brit japonského původu vydal od roku 2017, kdy převzal Nobelovu cenu za literaturu. Nadto zvolil populární žánr dystopického sci-fi. A lehce lockdownové kulisy, přestože text měl na začátku pandemie už hotový.
Na třech stovkách stran napsaných z pohledu stroje Ishiguro pozvolna rozkrývá zákonitosti futuristického světa, ve kterém lidé sice ještě chodí po ulicích s šálkem kávy v ruce, ale děti už místo draků pouští mechanická hejna ptáků. Pracovních míst ubývá, napětí ve společnosti roste. Občané jsou výhrůžně řečeno "odzaměstnáváni", to znamená nahrazováni roboty, které nahrazují ještě výkonnější roboti. Hospodářský růst musí být za každého počasí. Kdo dál nezvyšuje výkon, končí na kraji společnosti nebo na skládce jako spotřebovaný "produkt".
Na tento drsný pracovní trh, potažmo k důstojnému postavení, budou mít v románu snazší přístup některé děti. Vzdělávají se doma distančně a těm bohatším rodiče pořizují "úpéčka". Umělé přátele. Roboty suplující chůvu, zdravotní sestřičku a kamaráda v jednom. Aby děti v citlivém období dospívání překonaly samotu. Výskyt strojů ve společnosti ovšem zároveň vytváří pnutí, od lidí komicky váhajících, jestli se k androidovi na večírku chovat "jako k hostovi, nebo spíš vysavači", až po protestující na ulici, která si stěžuje, že "nejdřív všem seberou práci, a pak ještě i místa v divadle".
O rodičích a dětech
Próza rozehrává aktuální témata: robotizaci trhu práce, prohlubující se příjmové rozdíly, rodiče kladoucí enormní nároky na děti, které nemají všechny stejné startovní čáry. Když kniha anglicky vyšla za pandemie, zvlášť rezonoval obraz dítěte, jež se učí na dálku, je osamělé, nemocné, zbavené styku s vrstevníky a odkázané na komunikaci s přístrojem. Stejně tak ale příběh dává smysl očima traumatizované matky, která v románu pro své dítě jen chce to nejlepší. Málokterá si asi někdy nepřipadala jako robot.
Kazuo Ishiguro knihu věnoval matce. Když roku 2017 získal Nobelovu cenu za literaturu, do půl hodiny se mu před dveřmi shromáždil dav novinářů. Manželka kvůli tomu utíkala od kadeřníka. A spisovatel volal domů. "Povídám: Tak jsem dostal Nobelovku. Ale matku to vůbec nepřekvapilo. Odvětila: Vždycky jsem myslela, že ti ji dříve či později dají," popsal deníku Guardian. Dva roky nato matka zemřela ve věku 92 let.
Pocit cizoty nebo nepatřičnosti v jednolité společnosti, který román napsaný z pohledu robotky obsahuje, zase může souviset s autorovým dětstvím. Rodák z Nagasaki, na něž Američané roku 1945 svrhli atomovou bombu a do kterého roku 1982 zasadil svůj debut Vybledlá krajina s kopci, vyrůstal ve Velké Británii. Od pohledu se vymykal. "Jako jediné dítě cizinců mě v sousedství předcházela jistá pověst. Ostatní děti o mně věděly dopředu. Cizí lidé mě oslovovali na ulici nebo v obchodě," vzpomínal v nobelovské řeči.
Bez špetky hořkosti. Naopak: Ishiguro zdůrazňuje, s jakou otevřeností Britové necelé dvě dekády po skončení druhé světové války přijali rodinu z dříve znepřátelené země. "Především z mých osobních zážitků pramení vřelost, zájem a úcta k tehdejší generaci Britů, která prošla druhou světovou válkou a po ní vybudovala tak úžasně sociální stát," shrnul spisovatel.
Než se po vydání debutu jako osmadvacetiletý začal živit psaním, pracoval v sociálních službách. V organizaci zprostředkovávající bydlení bezdomovcům poznal manželku, se kterou žije dodnes. Možná i to se nějak otisklo do nynějšího příběhu čtrnáctileté Josie a její robotky, pečovatelky Kláry.
Jako z Kundery
Klara chodí a mluví, je taktní, vychovaná. Plní povely. Nikdy však nebyla venku, nedisponuje encyklopedickými znalostmi a leccos neumí pojmenovat.
Protože má za úkol dělat Josie společnost, zkoumá, jak se lidé vyhýbají samotě. Užasle konstatuje, že zatímco někteří "v touze uniknout osamění provádějí velmi složité a těžko pochopitelné manévry", jiní volí odloučení dobrovolně. Robotka uvažuje, jestli nějaká forma samoty nestojí v samém základu lidské zkušenosti.
Jinými slovy čteme o stroji, který se pohledem zvenčí snaží popsat lidi - přeneseně tedy román o tom, co dělá člověka člověkem.
Kláru pohání solární energie, kvůli čemuž se s osobitou androidí logikou upíná ke slunci. To do příběhu vnáší otázku, jakým věcem přisuzujeme význam proto, že jsou důležité zrovna pro nás, a jaké nás přesahují. Slunce je i metafora přírody, které se lidstvo vzdálilo. A skrze něj text nabírá až náboženský rozměr, dotýká se víry, naděje na zázrak, jak svůj oslnivý doslov ke knize nazvala překladatelka Alena Dvořáková.
Zároveň je to ekologický motiv, výzva nenechat věci tak, jak jsou, jen protože ostatní se s nimi smířili. Český čtenář si v jedné scéně vzpomene na postavu z románu Nesmrtelnost od Milana Kundery, která po nocích kuchyňským nožem propichovala pneumatiky pařížských aut, jež "způsobila zatmění katedrál". Dělala to dávno před hnutími typu Extinction Rebellion, na něž dnes možná odkazuje Kazuo Ishiguro. Byť ten ve své nobelovské řeči Kunderu jmenoval.
Možná je i tohle autorův opatrný komentář k rozdílům mezi rodiči a dětmi. Ishigurovi dcera vytýká, že jeho generace nedělala dost pro klima. "A má pravdu. Já vždycky namítám, že je to celé v základu problém týkající se energetiky. A že lidé mého věku si tak dlouho dělali vrásky kvůli poválečnému uspořádání, válce mezi komunismem a kapitalismem, kvůli totalitě, rasismu a feminismu, že na tuhle bitvu už jsme prostě moc unavení," řekl spisovatel Guardianu.
Bez ohňostroje
Klára a Slunce není jeho nejoriginálnějším dílem. Téma už rozpracoval v temnějším sci-fi Neopouštěj mě z roku 2005, zdánlivě vyprávěném dětmi z internátní školy. A text napsaný z pohledu robotky sloužící lidem připomíná vypravěčskou figuru ze Soumraku dne, autorova nejslavnějšího, Bookerovou cenou vyznamenaného románu o majordomovi, jenž přílišným oddáním druhému promarnil vlastní život.
"Mám tendenci psát stále tutéž knihu," poznamenal před sedmi lety Ishiguro, že mění jen kulisy a žánry. "Spisovatelé často odmítají, že by se opakovali. Podle mě je to naprosto ospravedlnitelné: vždy se snažíte dostat blíž k tomu, co chcete říct," doplnil vloni.
Klára a Slunce není ani jeho nejlepší práce. Trochu doplácí na robotickou, tudíž odměřenou vypravěčku. Zároveň má ale dost společného s Ishigurovými vrcholnými texty. Promyšlená stavba využívá osvědčeného tvůrčího postupu: autor věnuje jedné knize zhruba pět let. Roky si dělá rešerše, promýšlí postavy i příběh. Na papír přenáší v duchu už hotovou konstrukci.
Píše osobitým, klidným tónem. Zdánlivě obyčejně, nepředvádivě, bez literárních ohňostrojů. Zároveň pod klidným povrchem cosi skrývá. Stejně jako předešlé romány také Kláru a Slunce vypráví v minulém čase, což jí přidává na elegičnosti, odtažitosti, pocitu čehosi uzavřeného, už trochu vzdáleného.
To hlavní se odehrává mezi řádky. Což neznamená, že se romanopisec občas nenadchne detailem. Třeba když dívka v obývacím pokoji upustí knihu. Po desítkách stran se tam vracíme. V místnosti už je tma. Na koženou pohovku dopadají noční stíny. Knížka se stále válí na koberečku, kam dopadla. Jeden její růžek bledě září.
Co znamená milovat
S přibývajícími stranami jde Ishiguro hloub. Víc než popis vynálezů ho zajímá, jak by zapadly do stávajícího společenského modelu, zda by posílily demokracii, nebo třeba prohloubily nerovnost. Jestli člověk poskytující o sobě čím dál více dat nebude jednou nesmrtelný když ne fyzicky, tak alespoň v tom ohledu, že algoritmus i po jeho smrti dopočítá, co by nebožtík příště objednal na e-shopu, co by řekl u snídaně novinovému titulku, jehož se nedožil.
Všechno ústí do dvou motivů: jestli ve středu současného západního uspořádání opravdu stojí jedinečný a nenahraditelný člověk, jehož život bude vždy nevyčíslitelné hodnoty. Nebo jestli tu hodnotu někdo vyčíslovat začne. A zda pak tím nejunikátnějším na světě nebude schopnost milovat.
Klára kolem toho našlapuje celý román. Je to jen robot vykonávající sociální službu, anebo se svou snahou o empatii blíží tomu, čemu říkáme láska?
Někdo miluje člověka, jiný psa, kočku nebo třeba strom. Je ten pocit vlastní jen člověku a zvířatům? Když do toho vstoupí robot, jaký budeme mít vztah k němu, jako k plyšové hračce z dětství, smartphonu, domácímu zvířeti, chůvě na hlídání z blednoucích vzpomínek?
Každý odpoví jinak. A po dočtení může uvažovat dál. Z jistého pohledu je Ishigurova kniha variací věčné otázky, zda má člověk duši, respektive na vztah mezi duchem a hmotou. Zda se uvnitř "skrývá něco neuchopitelného, něco jedinečného a nepřevoditelného", čteme u Ishigura. Anebo jestli je "lidské srdce jistě složité, ale musí být konečné", což odtuší robotka.
Převedeno do čísel, změřeno, naskenováno a reprodukováno nekonečné nebude. Ale pokud člověka přesahuje to, že v něco věří, že někoho miluje, pokud jeho totožnost utváří i to, že je někým milován, jestliže právě v lásce najde smysl života, ba je ochoten jí ten život obětovat - to už se počítá blbě. To by opravdu mohlo být nevyčíslitelné.
Kniha
Kazuo Ishiguro: Klára a Slunce
(Přeložila Alena Dvořáková)
Nakladatelství Argo 2022, 344 stran, 448 korun.
