Ishigurovi Neutěšenci: Žádné čtení na dobrou noc, spíš dřina, plody vydá až po čase

Markéta Musilová Markéta Musilová
26. 10. 2020 11:52
Když britský spisovatel japonského původu Kazuo Ishiguro před třemi lety pro mnohé nečekaně obdržel Nobelovu cenu za literaturu, skloňovala se ve všech pádech hlavně jeho celosvětově proslulá díla, první dva romány Vybledlá krajina s kopci a Malíř pomíjivého času, a ze všeho nejvíc asi Soumrak dne, všechny z 80. let minulého století.
Kazuo Ishiguro před svým domem v Londýně krátce poté, co se v říjnu 2017 stal laureátem Nobelovy ceny za literaturu.
Kazuo Ishiguro před svým domem v Londýně krátce poté, co se v říjnu 2017 stal laureátem Nobelovy ceny za literaturu. | Foto: ČTK/AP

Autorovu bez diskuse čtenářsky nejnáročnější prózu Neutěšenci z roku 1995, kterou letos v českém překladu Aleny Dvořákové vydalo nakladatelství Argo, zmínila jen hrstka kritiků. Důvodů pro to může být několik. Kromě odstrašující délky zhruba 600 stran mnohé pravděpodobně odrazuje rozporuplné přijetí díla, jež se pohybuje na škále od "bolestné velkoleposti" a "experimentálního mistrovství" až po hodnocení typu "zatvrzelá povídačka", případně "experiment, který zašel příliš daleko".

O moc moudřejší nebudeme, ani když si přečteme, jak o knize mluví sám autor. Jak říká, chtěl "podrobněji prozkoumat lidskou mysl, především se zaměřit na to, jak paměť do značné míry funguje obdobně jako sny".

Hrdina Neutěšenců se ve snových kulisách prostřednictvím vzpomínek vrací k důležitým etapám svého života a zkouší na ně pohlížet z jiných úhlů. To u Ishigura není nijak převratné. Většina jeho románů pojednává právě o postavách více či méně traumatizovaných minulostí, tápajících a chybujících.

Vzpomeňme například poslední román Pohřbený obr a záhadnou mlhu zapomnění, jež obestřela celou zem, či asi nejznámějšího "pomýleného" hrdinu Ishigurových děl, majordoma Stevense ze Soumraku dne, který se stal až učebnicovým příkladem takzvaného nevěrohodného vypravěče.

V případě Neutěšenců však nejde ani tak o děravou nebo selektivní paměť či marné hledání ztraceného času. Hrdinův svět nabývá až patologických kvalit, mnohem spíše připomíná zlý sen nebo noční můru, v níž se nelze na nic ani nikoho spolehnout.

Porušené zákony

Děj se točí kolem čtyř hlavních postav. Stěžejní je klavírní virtuos Ryder, který přijíždí na recitál do blíže nespecifikovaného města ve střední Evropě. Dirigovat ho má alkoholik Brodský, figurka známá po celém městě. Ten kromě rehabilitace svého jména doufá, že opět získá srdce milované ženy.

Syn majitele hotelu, v němž se Ryder ubytuje, by na koncertě zase rád vystoupil, aby přesvědčil rodiče o svém nedoceněném hudebním nadání. A portýr téhož hotelu, starý Gustav, chce s Ryderovou pomocí zlepšit nelehké společenské postavení kolegů a zároveň se udobřit s dcerou a vnukem.

Kazuo Ishiguro s Nobelovou cenou za literaturu.
Kazuo Ishiguro s Nobelovou cenou za literaturu. | Foto: ČTK/AP

Že se Ryderovi nedá až tak úplně věřit, pochopí čtenář záhy. Vypravěč nás i sebe o něčem přesvědčí, aby se vzápětí ukázalo, že je vše diametrálně jinak. Jeho návštěva střední Evropy však není jen joyceovským blouděním ulicemi velkého města. Tato "mise" zásluhou šokujících a radikálních zvratů nabývá podoby postmoderního snu či noční můry, v nichž si autor se svou postavou, a stejně tak se čtenáři, hraje jako kočka s myší.

Rodinné vazby se postupně rozplétají a následně rezolutně popírají do takové míry, až si člověk vzpomene na Cimrmanovu záchrannou hru Vichr z hor a odhalení typu "to není tvoje maminka, to je babička z otcovy strany".

Autor bez uzardění porušuje zákony času a prostoru. Hotel i další budovy jsou plné podivných tajných dvířek a zkratek, jež vedou do nepředvídatelných míst, cesty se klikatí odnikud nikam, mnohokrát končí zdí, kterou nelze překonat. Odnikud nikam po městě jezdí tramvaje servírující snídaně a tak dále. 

Aby toho nebylo málo, ani dny nemají jasné hranice - bezmála třetinu knihy se Ryder pokouší dojet na slavnostní koncert, mezitím však stihne vykonat celou řadu úkolů a řešit problémy místních, aniž by uplynulo víc než několik hodin. Po nepodařeném koncertě vyprávění zničehonic plynule přeskočí z večera do rána, aniž by komukoliv chyběla noc mezi nimi.

Jako ve snu

Jedním z klíčových postupů postmoderního vyprávění je princip zmnožení a neúplnosti. Stejně jako paměť, která vždy reprodukuje jen určitou část reality, takže ve výsledné vzpomínce často něco chybí či přebývá, i sen zachází s realitou svévolně. Podle těžko odhadnutelného klíče si vybírá jen střípky, které přeskupuje do nových útvarů.

Z tohoto důvodu může Ryder v knize opakovaně potkávat stejné lidi, aniž by si uvědomoval, jaké je pojí vazby. Proto dost možná nepozná rodné město, vlastního tchána, potažmo manželku a dítě.

Dle některých literárních teoretiků existuje pět hlavní typů nevěrohodného vypravěče. Pikaro, tedy mluvka a tlachal, dále chronický lhář, šílenec, naivka a klaun. Ryder v sobě nese část každého, ale celkově převažují poslední dva typy. I díky tomu Neutěšenci nevyznívají až tak beznadějně a pochmurně, jak by se čekalo, ale mnohem spíš tragikomicky. 

Ryder běhá po městě jako ona příslovečná slepička, snažící se zachránit zalknutého kohoutka, plní absurdní přání a žádosti do té doby neznámých lidí. Proč tak činí, není zcela jasné. Zda trpí pocitem vlastní nepostradatelnosti, zda se tím pokouší odčinit nějaký starý dluh vůči městu, nebo jen chce zjistit víc o své minulosti, těžko říct.

Všechny šílené situace, do kterých se přičiněním svým i ostatních dostává, končí natolik absurdně a nepředstavitelně, že jsou namísto pláče k smíchu. Například hrůzná dopravní nehoda, při níž dirigent Brodský přijde o nohu, se nakonec ukáže jako podivný omyl. Nikdo dlouho nechápe, jak je možné, že Brodský odmítl ošetření a po tak brutální amputaci odjel, jako by se nechumelilo, odehrát životní koncert.

Vše je ale jinak. Zakrvácený Brodský sice nemá nohu, ale to už mnoho let - aniž by si toho kdy kdo všiml. Scéna na koncertě, kde se beznohý dirigent pokouší novátorským způsobem ukočírovat koncert a zřítí se do publika, je už jen dokonalým bonusem.

Něco na tom je

Neutěšenci bývají přirovnáváni k dramatům Samuela Becketta či Kafkovým vrcholným prózám. Kazuo Ishiguro tuto inspiraci ani nepopírá. 

Je zde ale jeden podstatný rozdíl. Bezútěšné tápání a pochybnosti na rozdíl od Kafky nenabývají osvobozujícího rozměru, navíc Ryder nikdy ze svého zlého snu neprocitne, neprozře. Nejistota se postupem času stává jedinou jistotou, a třebaže jsou všechny cesty slepé, hrdinu mohou někam dovést. Minimálně ke zjištění, že i cesta je cíl. 

Obal románu Neutěšenci.
Obal románu Neutěšenci. | Foto: Argo

Všechna ta ubíjející vytržení ze spánku, kdy se Ryder uprostřed noci musí sebrat a řešit problémy druhých, kdy freneticky pobíhá od jednoho ke druhému, mohou přece jen něčemu posloužit: s každým dalším úkolem Ryder nachází další dávno zapomenutý kousek sebe samého a dozvídá se něco víc o tom, kým dřív býval. Navíc si uvědomí, že každý, kým třeba dosud opovrhoval, může mít svůj příběh, o němž člověk jen neví, a že ten příběh dost možná stojí za trochu nepohodlí.

Ishigurovi Neutěšenci nejsou žádné čtení na dobrou noc. Je to "dřina", která své plody vydá až po nějakém čase. Ishigurovi věrní čtenáři v textu rozpoznají předobraz témat, která autor rozpracoval v dalších románech, a také do extrému dotažené postupy z předešlých děl.

V kontextu autorovy pestré tvorby nemůže být pochyb, že šlo o krok stranou a statečný pokus o "velký" román. Zda se Ishigurovi risk vyplatil, musí každý posoudit sám. Práci usnadňuje nejen autor již tradičně vysokou literární kvalitou, ale především vyčerpávající doslov a brilantní český překlad Aleny Dvořákové. Ten v mnoha případech původní text ještě umocňuje.

Kazuo Ishiguro: Neutěšenci

(Přeložila Alena Dvořáková)
Nakladatelství Argo 2020, 648 stran, 398 korun

 

Právě se děje

Aktualizováno před 1 hodinou

Juventus po obratu v závěru ovládl turínské derby

Fotbalisté mistrovského Juventusu otočili v 10. kole italské ligy derby s FC Turín. Vítězství 2:1 jim zařídil gólem v 89. minutě kapitán Leonardo Bonucci.

FC Turín se ujal vedení v deváté minutě, kdy se po rohovém kopu nejlépe zorientoval ve vápně Nicolas N‘Koulou. Obhájci titulu se dlouho nemohli proti pozorné obraně "Býků" prosadit, ale nakonec udeřili dvakrát ze vzduchu.

Nejprve v 77. minutě poprvé skóroval v italské lize střídající Weston McKennie a o 12 minut později se prosadil takřka totožným způsobem hlavou po centru z pravé strany Bonucci. "Stará dáma" tak ztrácí už jen tři body na vedoucí AC Milán, který má ale nedělní zápas se Sampdorií k dobru.

Druhé místo o bod před Juventusem udržel Inter Milán, který si poradil 3:1 s Boloňou. Dvakrát se v dresu "Nerazzurri" trefil Ašraf Hakimi a jeden gól přidal Romelu Lukaku. Belgický útočník má na kontě osm gólů v devíti zápasech, což je jeho nejlepší začátek sezony v kariéře.

Lazio zdolalo 2:1 nováčka Speziu a venku vyhrálo čtvrtý z pěti zápasů. Gólem k tomu přispěl i nejlepší střelec minulé sezony Serie A Ciro Immobile, který dal v aktuálním ročníku šest tref.

Italská fotbalová liga - 10. kolo:

Spezia - Lazio Řím 1:2 (64. Nzola - 15. Immobile, 33. Milinkovič-Savič), Juventus Turín - FC Turín 2:1 (77. McKennie, 89. Bonucci - 9. N'Koulou), Inter Milán - Boloňa 3:1 (45. a 70. Hakimi, 16. Lukaku - 67. Vignato).

Tabulka:

1. AC Milán 9 7 2 0 21:8 23
2. Inter Milán 10 6 3 1 26:14 21
3. Juventus Turín 10 5 5 0 20:8 20
4. Sassuolo 9 5 3 1 20:12 18
5. Neapol 9 6 0 3 20:10 17
6. AS Řím 9 5 2 2 19:15 17
7. Lazio Řím 10 5 2 3 16:17 17
8. Hellas Verona 9 4 3 2 12:7 15
9. Bergamo 9 4 2 3 18:16 14
10. Boloňa 10 4 0 6 15:17 12
11. Sampdoria Janov 9 3 2 4 14:15 11
12. Cagliari 9 3 2 4 16:19 11
13. Udine 9 3 1 5 10:12 10
14. Spezia 10 2 4 4 14:19 10
15. Benevento 9 3 1 5 12:21 10
16. Parma 9 2 3 4 10:17 9
17. Fiorentina 9 2 2 5 10:15 8
18. FC Turín 10 1 3 6 17:24 6
19. FC Janov 9 1 2 6 8:18 5
20. Crotone 9 0 2 7 6:20 2

Poznámka: Neapoli byl odečten bod za neodehrání říjnového zápasu s Juventusem.

Zdroj: ČTK
Další zprávy