Vždy měl plné posluchárny studentů, kteří ho milují nejen pro nekonformní vzhled a chování (občas si na přednášce zakouřil: "Omlouvám se, už musím…"). Jdou za ním i proto, že má dar otevírat a přibližovat věci. Nezjednodušuje, spíše naopak. Zajímavě interpretuje, ať už mluví o filozofii, umění nebo o svém oblíbeném fotbalu. Snaží se "být práv textu", "práv myšlence", a dělá to způsobem, který lidi vtahuje a baví. Přesazuje zdánlivě nesourodé věci do kontextů, v nichž spolu najednou komunikují.
Disident, který raději v meteorologické observatoři četl filozofy a učil se řecky, než aby podporoval komunistický režim účastí na systému ("S komunisty jsem si to pro jednou vyřídil, nezajímali mě"), cvičil své myšlení v 70. letech minulého století na bytových seminářích Jana Patočky.
Přitahovala ho soudobá filozofie a o tomto obtížném terénu pak svědčil během proslulých přednášek v 90. letech, které byly pro tehdejší studenty zjevením, protože objevovaly nové krajiny myšlení. Později z nich vznikla kniha Úvod do (současné) filosofie (1991), jež se dočkala mnoha dotisků. Podobně jako Petříčkovy první překlady francouzského kolegy Jacquese Derridy, které vyšly pod názvem Texty k dekonstrukci (1993).
Pozdnímu Derridovi pak věnoval i svou knihu Majestát zákona (2000). K osudovému tématu francouzského myslitele - ke spravedlnosti - se dnešní jubilant dostal přes detektivky Raymonda Chandlera. A spravedlnost je také tématem jeho zatím poslední knihy Filosofie en noir (2018).
Italský filozof Agamben se na začátku pandemie rozčiloval, že podléháme ochraně "holého života" a zbavujeme se svobody. Jak tu dnešní situaci, které chvíli vévodil i slavný Foucaultův citát o epidemii coby vzoru biomoci, vnímáte vy?
Pandemie, která ohrožuje zdraví a hrozí i smrtí, nás postavila do nepříjemné situace: na jedné straně je racionální obava z viru, na druhé neméně racionální strach z vyloučení. Nakažený je dnes už vnímán bezmála jako vyvrženec, proti němuž směřují různá "opatření", jako je izolace a karanténa, a má pocit, že je stigmatizován. Zvlášť když jeho přítomnost mezi ostatními může varovně signalizovat mobil. V obou případech pak skutečně můžeme mít pocit, že bychom mohli být redukováni na "holý život". To ale u Agambena znamená dvojí: život pouze biologický a život bezprávného psance mimo komunitu.
Když Michel Foucault začal zkoumat moc, která své působení zaměřuje na tělo člověka, a ukázal, že na jejím počátku je zvládání epidemie spojenými silami státu a medicíny, kterým se tak otevírá možnost totální kontroly, odhalil riskantní rub pokroku. Myslím ale, že současná pandemie demonstruje, jak nemožná je totální kontrola populace v měřítku celé planety, protože viru se nelze bránit lokálně. A současně s tím vychází najevo i určitá bezmoc moci, je-li kontrolována parlamentní demokracií. Pokud by se ale měla zhroutit i ta, pak už nám skutečně zbude jen život bezprávných psanců.
V pandemii nabízejí své postřehy všichni od epidemiologů až po psychology a antropology. Co společnosti radí filozof, který zatím v žádném krizovém štábu nesedí?
Protože filozofie nikde nezasedá, musí víc než kdy jindy probouzet podezíravost vůči pseudoexpertům, jde-li o život. A měla by připomínat, že slovo "expert" označuje člověka, jehož vědění se opírá o jeho zkušenost - latina je neúprosná. A zkušenost říká, že život se neřídí ani zákony, ani pravidly. Nevíme, jak žít, to se učíme teprve životem. Jakmile se ale nějaký odborník ve věcech života začne dovolávat objektivity a exaktnosti a říkat "já vím", je nejen směšný, nýbrž i nebezpečný. Naopak je třeba brát vážně člověka, který říká "toto vím a toto nevím". Lepší je počítat s tím, co je nevypočitatelné.
Na začátku pandemie vznikl dojem, že skrze náhlé zjevení druhého, o jehož zdraví pečujeme, se vracíme k etickému základu společnosti. Druhé vlně už dominuje starost o živobytí. Jak obojí vyvážit? Jde to vůbec?
Jan Sokol mne naučil (bohužel už musím mluvit v minulém čase) chápat přikázání "miluj bližního svého jako sebe sama". Říkal, že pokud si nevím rady sám se sebou, těžko mohu být k užitku druhým. A je potom otázka, zda různé - značně komercionalizované - techniky péče o sebe, které se dnes lidem nabízejí, neslouží spíše jejich přizpůsobivosti a obecné použitelnosti. A zda tedy nejsou pravým opakem péče o sebe, protože za všemi je spíše teambuilding než cokoli jiného.
K použitelnosti sebe a světa patří i digitalizace, posedlost daty a algoritmizace společnosti, která se v pandemii najednou rýsuje jako cesta ze všech budoucích krizí. Důvěřujete umělé inteligenci v této podobě?
Důvěra či spíše víra v umělou inteligenci je velký paradox druhé poloviny 20. století. Technologie, z nichž vzešel počítač, vznikaly ke konci poslední války v armádních laboratořích, takže generace 60. let k nim měla značnou nedůvěru. Studenti na Kalifornské technice dokonce mluvili o "syndromu IBM": ve společenském stroji jsi jako děrné štítky v počítači.
Stejné technologie ve stejné době ale probouzely i nadšení, když se vědcům zdálo, že mozek je cosi jako digitální hardware. A nadšení bylo ještě větší v 90. letech, když nová generace dvacetiletých byla přesvědčena, že internet se stává místem svobody, dematerializované ovládá materiální svět a odkládá jej do kabinetu kuriozit. Viz třeba Barlowovo Vyhlášení nezávislosti kyberprostoru z roku 1996.
Dnes se to ukazuje jako značně naivní iluze. Před počítačem (slovy Günthera Anderse) cítíme úzkost, protože si před ním začínáme připadat jako antikvované pozůstatky předtechnologického věku. Tím spíše, jsme-li konfrontováni s tím, co dokáže umělá inteligence. Je ale otázka, zda tím nerezignujeme i na to, co ona nemá, totiž rozum. Protože to není totéž, jak lze vidět, díváme-li se kolem sebe a vidíme, kolik je inteligentních lidí, jimž rozum zcela chybí.
I lidé rozumní a inteligentní dnes tvrdí, že jsme ve válce a v té prostě mlčí múzy - "inter arma silent musae". Platí to i pro filozofii, že dokáže věci vždy pochopit až ex post?
Nemyslím, že zpožděnost je výsadou filozofie. Tak to s námi prostě je. Německý historik Reinhart Koselleck říká, že skutečné poznání nějaké události je vždycky pravda až ex post, protože ta je přítomná teprve tehdy, když už událost sama neexistuje. Dějiny se dějí a nelze je zastavit. My jsme ale schopni nad tento pohyb vystoupit a třeba i s vědomím, že nám teď uniká, se podívat nazpět. A když to, co tam vidíme, vypadá jako řada katastrof, můžeme si položit otázku: bylo to opravdu nevyhnutelné?
Není ale představa dějin jako toho, co se děje nad našimi hlavami a stává se naším osudem, alibismus, v němž si sami před sebou zakrýváme svou přizpůsobivost? Svou snahu o to, abychom se neocitli mimo trendy a tendence?
Vy se ale cítíte svobodně, ne?
Ano, jen nedokážu ten pocit přesně definovat. Ale cítil jsem se svobodně i před třiceti čtyřiceti lety.
Jedna věc je, že se cítím svobodně. Zkušenost svobody je ale něco trochu jiného. To jsou ty krásné okamžiky, kdy člověk najednou je svoboden. To může přijít kdykoliv. Je to něco, co prožiji jen tehdy, když se celoživotně cítím být svoboden. Pak můžou tyto okamžiky přijít a já je můžu rozpoznat. Ale různé definice svobody, jako "svoboda pro něco", "svoboda vzhledem k něčemu", tímto hledáním netrpím, často je to i alibi chybějící svobody.
Není i dnešní obří zájem o dobu komunismu jedno velké alibi: vyvinění se z toho, že jsme ztráceli vnitřní svobodu, na kterou vnější okolnosti nemají vliv?
S tím bych měl tendenci souhlasit. Ano, je to způsob alibi, protože za tím vším je určitá rezignace: bylo to tak hrozné, ale co my jsme v tom mohli dělat…? To je právě příznak toho, že člověk, který takto uvažuje, svobodu nemá a nikdy ji mít nebude.
Souvisí s tím i pojem "neonormalizace", naznačující, že se sem nějak vrací nastavení situací ze 70. a 80. let?
Ano, změna je jen v tom, že frustrace, které dnes může někdo prožívat, a jistě mají reálný základ, to nepopírám, se znovu promítají do vnějšku. Jenomže tentokrát je ve vnějšku jiný nepřítel, jiné zlo nebo něco takového. Ale patologie, myslím, je tu úplně stejná.
V čem je tedy problém? V tom, že se bojíme o sebe či sami sebe?
Možná že ten strach přichází až poté. Všechna tato emocionální hnutí mají reálný základ, který spočívá v určitém pocitu nespravedlnosti. To, čemu se říká finanční kapitalismus, skutečně může prohlubovat určitý přirozený pocit nespravedlnosti. Nůžky mezi bohatými a chudými se rozevírají. S tím souvisí, že velmi bohaté společenství, jako je teď třeba už i to naše, najednou začne propadat jakési infantilitě. My, kteří jsme toho součástí, žijeme v dětinské představě, že na co máme nárok, to dostaneme, a naše nároky nejsou ničím limitovány. Teď jsme se ale dostali na hranici, kdy najednou limity cítíme. Z toho teprve vznikají frustrace a určitý strach. A v něm různé obranné mechanismy způsobují, že se cítíme nesvobodně.
To je ale pořád jen ten pocit (ne)svobody, jak s tím souvisí jednání? Platí přece, že dokud nezačneme svobodně jednat, o svobodě nevíme - svoboda je čin.
Je to přesně tak. Můj dědeček říkal: "Kdo se bojí, koná svoji potřebu v síni", tedy nevyleze ven. To je hrozně důležité, protože teprve jednáním se o své svobodě něco dozvídám, nebo mám možnost říkat: ano, jsem svobodný, protože dělám to a ono. Otázka, kterou se léčíme z normalizace, "co jsme tenkrát mohli dělat…?", k tomu směřuje. Mohli jsme dělat spoustu věcí, ale nedělali jsme nic, tudíž pocit nesvobody byl velmi přirozený. Jednání je hrozně nepříjemné. Člověk se jednáním dostává do osobního rizika, hrozí mu, že se dostane do konfliktu s ostatními. Mnoho lidí to ochromí a nejednají kvůli tomu. To je největší problém.
Devadesátá léta dost změnila pozici filozofa ve společnosti, filozof byl najednou důležitý, zaznamenal jste tu změnu?
Ano. Před rokem 1990 sice probíhaly různé semináře, z nichž některým se říkalo filozofické, byla to ale jen substituce něčeho, co nebylo možné dělat běžně. Filozofie před rokem 1990 nebo to, čemu se tak říkalo, na sebe proto nabalila víc, než jí příslušelo, ale bylo to naprosto přirozené.
Po listopadu 1989 se pak ukázalo, že filozofie je hlavně určitý obor, který se na Západě rozvíjí. My jsme to sice jakžtakž sledovali, ale zdaleka ne úplně. Najednou tady byl jasný úkol dostat západní debatu v celé její šíři k nám. Zásadní roli v tom hrály překlady. Mnohem větší než samostatné spekulace, které nebyly podloženy ničím, leč nějakým spasitelským pocitem.
Pro nás, kteří jsme na začátku 90. let filozofii studovali, bylo naopak zásadní živé filozofování: být součástí chvíle, kdy myšlení vzniká, kdy se děje.
To souviselo s tím, že všichni, kteří jsme tehdy přišli na pražskou Filozofickou fakultu v situaci, kdy jsme za sebou neměli žádné velké zkušenosti, jsme se všechno sami teprve učili. Postupovali jsme metodou pokus omyl. Ono se tam myšlení skutečně doslova odehrávalo, dělo, byla to performance. Ale důležité je neříkat, a na to nesmíme zapomenout, že to byla nějaká předběžná, prozatímní fáze a pak teprve přišla pravá filozofie. Ne, v tom pravém musí být i toto, je to důležitá zkušenost. 90. léta byla pro formování toho, co se člověk naučil, co si odnesl sám pro sebe, nejdůležitější. A to právě proto, že to byla doba ve stylu pokus omyl.
Na Hradě byl Václav Havel, o němž se dodnes mluví jako o filozofovi. Podle mého soudu hlavně proto, že společnost někoho takového poptávala. Toužila po někom, kdo je moudrý, a může tedy všem ukázat pravdu.
Ano, to je možná trochu smutná pravda. Ale možná se tu musíme i pochválit. Předešlá tradice české filozofie, všichni ti lidé, kteří právem mohli být pokládáni za filozofy - jako třeba Ladislav Hejdánek, Jan Patočka, do jisté míry i Dušan Machovec -, měli nesmírně kritický vztah k již existujícímu. Ať už to byly poměry, myšlenková tradice nebo cokoliv jiného. Na pozadí takto kritického vztahu se teprve mohlo formovat něco takového, jako jsou diskuse o tom, co je pravda.
K pravdě se nedostanu nekritickým přijímáním či vizemi, které mě přepadají, nýbrž kritickým myšlením. Právě v tom tkvěla zajímavost, nebo dokonce potřebnost filozofů, kteří vnášeli do společnosti kritickou distanci, vědomí nutnosti kritického vztahu k tomu, co dělám. Pak se to bohužel zvrhlo, protože přišly zoufalé diskuse o postmoderně, a to byl konec, tam už debatovat nebylo možné.
V 90. letech lidé milovali odborníky, kteří "znali pravdu". Typický obraz nabízely televizní debaty: profesor Klaus a proti němu profesor Bělohradský. Znalec ekonomie a znalec filozofie sdělují, jak řídit společnost. Filozof lákavou roli mudrce přijal a zkusil kázat společnosti, jak se věci mají a co dělat. Nebylo to už moc?
Na těch televizních diskusích bylo něco velmi užitečného. Václav Bělohradský hodně mluvil o mcdonaldizaci společnosti, byla to zkratka, která ukázala význam toho, co snižujeme. To, že něco snižujeme proto, že v nás je normalizací zdegenerované snobství. Byla to zkratka, která ve veřejných debatách umožňovala racionálním způsobem mluvit o tom, čemu se říká kapitalismus. Bez ideologických náplastí, což bylo v 90. letech hrozně důležité, protože když se u nás řeklo kapitalismus, byl to strašák známý z normalizace a z 50. let. Bělohradského diskuse byly důležité tím, že se nebály kritického vztahu. Nebály se říci, co to je, co takto nazýváme, a jestli to není ideologicky zkreslené, jestli vůbec víme, o čem mluvíme.
Srovnávali jsme si pojmy…
Ano, věcně a racionálně. Filozof splnil svou roli.
I vy jste dnes "mediální" filozof. Zastáváte v agoře moderní doby podobnou roli jako Václav Bělohradský v 90. letech?
Řekl bych, že jinou. Je to i tím, že každý rok mě ve škole obklopuje nová várka lidí, kterým je mezi dvaceti a třiceti. To znamená, že vrstevníci mi připadají jako senilní prďoši a nejsem schopen se s nimi bavit. Následkem toho se snažím zamýšlet spíš nad tím, co přichází, než nad tím, co bylo. Snažím se hledat stopy toho, co přichází - a to zase znamená, že je člověk nesmí hledat s tím, že má v hlavně mapu, která je dvacet let stará, ale že musí vyrazit do terénu bez mapy.
K tomu jsou potřeba úplně jiné dovednosti, než které byly potřeba v 90. letech. Pohled do minulosti měl svá oprávnění, ale kdybych se dnes s její pomocí snažil identifikovat budoucnost, deformoval bych ji. Vlastně bych ji ani neviděl, mluvil bych o něčem jiném a pak byl najednou zaskočený, že se něco stalo a já jsem netušil, že to může přijít.
Lidé si představují filozofa jako někoho, kdo doma dumá, studuje, píše přednášky, knihy. Dnes je ale filozof i mediální figurou. Jaké to je, vytvářet a vidět svůj mediální obraz?
Já to mám v popisu práce! Dnes se mění i vztah k filozofickým knihám, které jsou nějak obtížné. Musím akceptovat, že čtenář má určité představy, a já se musím snažit vyjednat s ním kompromis. Ano, složité věci se nedají zjednodušovat, mají-li být pochopeny v celé své šíři, ale je třeba při jejich výkladu nabídnout nějakou pomoc.
Co přesně máte "v popisu práce"? Vnášet do médií myšlení?
Humanitní učenci mají v popisu práce nedělit svůj obor na základní a aplikovaný výzkum, jako to dělá věda. To, co filozof dělá, musí být už svou povahou aplikované. Žít ve společnosti znamená neztratit s ní kontakt a odpovídat na otázky, které nejsou vymyšlené, ale které ze společnosti přicházejí. To znamená, že se musím naučit naslouchat reakcím na to, co říkám. To je důležité - když něco řeknu, je třeba naslouchat. Samozřejmě v dnešní době je problém rozlišit, čemu naslouchat víc, čemu méně a co ignorovat.
Na začátku 90. let jste hodně promýšlel vztah filozofie a umění a pak také téma hranic. Proč je pro vás tak důležité?
Protože nechci mít nic společného s izolací filozofie. Na fenoménu hranic se především snažím ukázat, že to, co je nejdůležitější, není uzavřený systém, který nám dovoluje uvažovat, ale systémy, které jsou otevřené. Jenže u systému - už v tom slově to je - se vždy předpokládá uzavřenost.
To zjevně souvisí se svobodou a odvahou k ní. Touha po uzavřenosti je touhou po jistotě. Otevřenost, to je zase třeba ta vaše zmiňovaná reakce na mladé lidi, kteří přicházejí na fakultu. Ale obojí je propojené, vždy se budeme pohybovat v nějaké dynamické (ne)rovnováze…
Ano, a tady se právě ukazuje, jak je důležitý kritický vztah ke slovu, protože z toho, co jsme si tady teď řekli, by vyplývalo, že svoboda není možná tam, kde není riziko. A zase jsme u problému jednání: musím jednat a jedině v jednání si uvědomuji, že jsem svobodný, protože jsem se nebál jednat. A v okamžiku, kdy se začnu bát světa, ve kterém žiju, nemám šanci být svobodný a zároveň mě ten svět nemilosrdně zlikviduje. To je důvod, proč je důležitá ne snad filozofie, ale myšlení, uvažování, kritická distance.
Po pádu komunistů v roce 1989 byla ochota k otevřenosti asi větší, než je teď po třiceti letech svobody, jež způsobily určitou únavu z toho, že nejistota je permanentní. Vše se navíc hrozně zrychlilo…
Určitá únava tu samozřejmě existuje, ale 90. léta byla krásnou dobou, protože jsme s nadšením přijímali pozitivní, hezké věci. Supermarkety byly plné kvalitních německých potravin, člověk si mohl koupit západní noviny, knihy. Ale otevřenost s sebou také přinesla problémy, jež existovaly ve světě mimo nás. My jsme chtěli v rámci otevřenosti vysbírat jen to, co se nám hodí, a co se nám nehodí, nechat cizákům, ať si to vyžerou. Neuvědomili jsme si, že v rámci Evropy už nemůžeme dělat rozdíly mezi námi a těmi, které považujeme za cizáky, protože problémy se týkají všech stejně. Dnes jsme ale v situaci, kdy jsme se - na rozdíl od těch krásných 90. let - začali uzavírat.
Mluvíte o otevřenosti systému, kam patří i podsystém demokratické vlády. Ten je často velmi rigidní a pomalý na tak rychlý svět, v jakém žijeme. Vzniká legitimní otázka, zda se nemá něco změnit?
Tím se vlastně dostáváme k tomu nejdůležitějšímu. Problém není v demokracii, v nějaké představě, jak má fungovat společnost, ale v jejím provozování. Jestliže její provozování drhne, je nebezpečí, že budeme spíš chtít, aby věci spravoval někdo, kdo rozhodne ze dne na den. Aniž si uvědomujeme nebo připouštíme, že tento člověk může být diktátor, chová se iracionálně a jeho nápady stojí za starou belu, třeba řídit stát jako podnik.
Na obranu demokracie bych naopak řekl, že je strašně důležité uvědomit si, k čemu vede naše snaha vyřešit problémy tak, aby všechno fungovalo jako dobře namazaný stroj. Nerad se vracím do minulosti, ale v tomto případě je to nutné. Musím se podívat do Výmarské republiky a sledovat, jakým způsobem z jejího lůna vzešel Hitler. Pro Němce byla demokracie pomalý, těžkopádný moloch, který nic nevyřešil, navíc trpěli tím, že byli poraženi a nikdo je nebral vážně, a parlament, to byla žvanírna.
Parlament je žvanírna i pro premiéra Babiše.
Ano, dnes ta slova slyšíme znovu, ale my už víme, že to pak vedlo k vylučování, třeba "zvráceného umění", což se může stát i dnes, že umělci budou vypískáni, protože brzdí lid ve změnách. Tady je vidět, jak je hrozně nebezpečné proti demokracii argumentovat její pomalostí.
Mluvím o tom záměrně. Když člověk profesionálně dlouhodobě sleduje, jak funguje politický provoz, nutně se na to zeptá. Vše má svůj čas, věci musí uzrát, ale čas dnešního světa je trojnásobně rychlejší než čas demokracie nastavený v 90. letech.
To je pravda. Ale zase to souvisí s fungováním politického systému v rámci demokracie. Protože v situaci - ve které jsme nejen my, ale i všichni kolem nás -, kdy politik usiluje o to, aby to byl on, kdo bude spravovat stát, a je to jeho primární a často jediný zájem, se nedá udělat vůbec nic. Není místo pro to, aby se uvažovalo v horizontu více než jednoho volebního období. A v rámci jednoho volebního období se ten, kdo spravuje stát, stará primárně o to, aby se o něj staral ještě další čtyři roky. Pak přicházejí ke slovu různé obstrukce a nekonečné diskuse, protože systém je zablokovaný. Ale není to úplně chyba demokratického systému, to je chyba nás - voličů.
Jako kdyby svět před námi někam odjížděl a politika na to nebyla schopna reagovat.
Politika na to není schopna reagovat, souhlasím. Ale zase, lze to vidět i jinak. Když si vezmeme jako příklad nové technologie, na jejich velmi rychlém vývoji nemá stát prakticky žádnou účast, vůbec do toho nevidí a děje se to bez jeho vlivu. Není vyloučeno, že i proto si postupem doby uvědomíme význam různých neziskových organizací a soukromých iniciativ, protože se čím dál tím víc budou stávat hrozbou pro politiku, neboť se ukáže jako směšná, nepraktická, k ničemu. A politika se sebou bude muset něco udělat, protože její roli nemůžou převzít ostatní. Jak si všiml Heidegger, teprve v okamžiku, kdy je nebezpečí nejvyšší, se objevuje Das Rettende - něco, co nás zachraňuje.
