Knihy vytištěné po roce 1900 a Ecův archiv bude mít na 90 let zapůjčeny Boloňská univerzita, kde spisovatel dlouho působil. Zhruba 1200 svazků vytištěných před rokem 1900 připadne historické sbírce knihovny Braidense v Miláně.
Na předání Ecovy knihovny se italské ministerstvo kultury a spisovatelovi dědicové dohodli již v roce 2016. Předání fondu ale na několik let zablokovaly správní spory, líčí agentura ANSA.
Památková péče například trvala na tom, že knihovnu nelze rozdělit na dvě části. Smlouvu s dědici pak dlouho prověřoval účetní dvůr.
Z přírůstku se raduje ředitel milánské knihovny James Bradburne. "Eco knihovnu Braidense miloval, považoval ji za svou," říká. Instituce převodem získá i několik desítek vzácných prvotisků a rukopisů, a to včetně děl citovaných v Ecových románech. Jedná se například o výtisk inkviziční příručky Kladivo na čarodějnice (Malleus maleficarum) či spis Arbor vitae crucifixae Jesu Christi (Strom ukřižovaného života Ježíše Krista) italského teologa Ubertina da Casale, který je jednou z postav románu Jméno růže.
Fond obsahuje také jednu z Ecových nejoblíbenějších knih - cestopis Peregrinatio in terram sanctam (Putování do svaté země) od Bernharda von Breidenbacha z roku 1490.
Postmoderní italský spisovatel, filozof, sémiotik a medievalista Eco zemřel před pěti lety ve věku 84 let. Autor, jehož jméno bylo často skloňováno v souvislosti s Nobelovou cenou za literaturu, avšak nikdy ji nezískal, proslul zejména debutem Jméno růže z roku 1980. O devět let později jej zfilmoval Jean-Jacques Annaud s Seanem Connerym v hlavní roli. Češi si Jméno růže poprvé přečetli roku 1985, kdy ho v překladu Zdeňka Frýborta vydal Odeon.
V románu, zasazeném do středověkého benediktinského opatství, čtenářské napětí udržovalo vyprávění o sérii vražd. Eco zde však především zužitkoval látku, kterou desítky let předtím popsal jako akademik, když se snažil vcítit do středověké mentality a pochopit tehdejší teologické a filozofické spory.
Knihy se celosvětově prodalo přes 14 milionů výtisků a Eco její úspěch už nepřekonal. Středověku v próze se však věnoval dále. V románu Baudolino na více než 500 stranách líčil příběh lháře, jenž získá přízeň římského krále a císaře Fridricha Barbarossy a z titulu jeho adoptivního syna spřádá intriky, aby se později vydal hledat mytický kraj na Východě.
V dalším svém bestsellerovém díle Foucaultovo kyvadlo z roku 1988, které si ze všech svých próz cenil nejvíc, Eco zkoumal hranice mezi fantazií a realitou.
Zvláštní vztah měl k Praze, kterou poprvé navštívil dva dny před 21. srpnem 1968. Po sametové revoluci zde převzal cenu Nadace Vize 97. U této příležitosti vzpomínal, jak při invazi vojsk Varšavské smlouvy číšníci v hotelu Paříž zatahovali rolety před projíždějícími tanky. Také si pamatoval, že Čechoslováci otáčeli dopravní značky, aby zmátli okupanty. "Cítil jsem se jako Humphrey Bogart v Casablance před invazí v poslední kavárně, která ještě měla otevřeno," řekl v narážce na slavný film z roku 1942.
Podle české metropole nakonec pojmenoval i svůj šestý román Pražský hřbitov, jenž později vyhrál anketu Kniha roku Lidových novin. Kniha zasazená do 19. století v "příběhové" rovině vyprávěla o špionech, politicích a také o pražském židovském hřbitově, kde v románu proběhne důležité konspirační setkání jezuitů. Protagonista se stává svědkem či přímo účastníkem historických událostí včetně Dreyfusovy aféry či vzniku podvržených Protokolů sionských mudrců. Těmi se Eco zabýval v odborné tvorbě.
Umberto Eco se narodil roku 1932 v městě Alessandria na severozápadě Itálie. Vystudoval práva, jak si přál otec, stále víc se ale zajímal o akademickou dráhu. Patřil ke skupině avantgardních umělců a novinářů zvané Gruppo 63, pracoval v kulturní rubrice italského rozhlasu a televize.
Doktorát získal za práci o katolickém teologovi Tomáši Akvinském. Od druhé poloviny 50. let vyučoval v Turíně, později ve Florencii a Miláně. Roku 1971, ve svých 48 letech, byl jmenován profesorem na nejstarší univerzitě na světě, tedy v Boloni.
Psal o lingvistice či středověké estetice. K jeho klíčovým odborným pracím bývá řazeno sémiotické Otevřené dílo z roku 1962, které česky vyšlo až po půlstoletí. Ve své době bylo předzvěstí budoucích poststrukturalistických teorií a položilo základ dalším sémiotickým úvahám.
Podstatná byla rovněž Ecova kniha Skeptikové a těšitelé (1964), v níž zkoumal hranici mezi masovou kulturou a uměním, dále Teorie sémiotiky (1976) či Šest procházek literárními lesy (1994), které vznikly z jeho přednášek na Harvardu začátkem 90. let.
Čtenářsky vděčné byly knihy Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti. Navazoval v nich na starší práce o středověkém pojetí krásy a umění, které ale tentokrát vykládal v širším kontextu dějin estetiky. V první knize se kromě definic krásy věnoval výkladům pojmů bizarní a groteskní. Na tuto linii ve druhém titulu volně navázal myšlenkou, že zatímco se středověcí filozofové soustřeďovali na definici krásy, to ošklivé ponechali nevyřčené.
Ve vydávání Ecových knih ještě pět let po autorově smrti pokračuje nakladatelství Argo. Nejnověji koncem loňského roku vydalo sebrané příspěvky o televizi z let 1956 až 2015. Jedná se o eseje, texty přednesené na kongresech i novinové články od prvních vysílaných pořadů až do 21. století, kdy se k televizi přidružily internet a sociální sítě. V českém překladu Heleny Lergetporer a Kateřiny Vinšové se kniha jmenuje O televizi: Práce z let 1956-2015.
