Kariéru zahájil ještě za Rakouska, v letech 1919 až 1941 byl vyjma tříleté přestávky šéfdirigentem České filharmonie. Zažil obě světové války i 50. léta minulého století. Úsilím o co nejlepší podmínky pro české umění za německé okupace si vysloužil nálepku kolaboranta. Nedávno vyšel obsáhlý výbor z jeho korespondence nazvaný jednoduše Václav Talich: Dopisy. Muzikolog Milan Kuna jím završuje celoživotní úsilí o poznání i veřejné očištění Talichovy osobnosti.
"Umí-li člověk dobře cílit, má teprve právo mluvit o míru," napsal Talich v říjnu 1933 tehdy začínajícímu kolegovi Václavu Smetáčkovi. Chválil ho, že se na vojně učí zacházet "s flintou". V Evropě doznívala velká hospodářská krize, všichni měli v živé paměti první světovou válku a v Německu dokončovala převzetí moci Hitlerova strana NSDAP.
Zdá se skoro nepatřičné, když symbol oddanosti umění Talich, tvůrce zvuku a pověsti České filharmonie, od roku 1936 rovněž náročný a neúprosný šéf opery pražského Národního divadla, mluví o zbraních. Ve skutečnosti lze na tom dobře ukázat smysl vydání jeho korespondence. Takřka pětisetstránková publikace nahlíží do myšlenek jedné z nejvýznamnějších postav českých hudebních dějin, které se vzhledem k době nevyhnutelně proplétaly s politikou a ideologiemi.
I přes zřejmou sebestylizaci Talich bezprostředně reagoval na události, které jej hnaly do těžko předvídatelných zákrutů. V jeho listech se velké dějiny mísí se soukromými starostmi. Mnichovská dohoda z roku 1938 znamená odstoupení českého pohraničí a politickou potupu, jejíž trauma společnost pociťuje dodnes. Pouhý týden po jejím přijetí píše Talich řediteli Národního divadla dopis, v němž souhlasí s citelným snížením vlastních honorářů ze tří tisíc korun na pouhé dva. Ekonomické starosti okleštěné republiky i jejích zaměstnanců se vešly do několika řádků.
Když zazní Talichovo jméno, obvykle se i největší odpůrce autorit alespoň v duchu lehce pokloní. Je to zejména díky jeho působení u České filharmonie. Jedenadvacet let po jejím prvním koncertu, který v roce 1896 dirigoval Antonín Dvořák, přišel mladý, energický a ambiciózní Talich. To on z orchestru s nejistou existencí i stylem vybudoval respektované těleso, jež pro celý svět definovalo typicky český zvuk.
První vrchol zažili v roce 1918 - pouhé dva dny po vyhlášení samostatného Československa společně provedli světovou premiéru symfonické básně Zrání od Josefa Suka, snad nejprogresivnější domácí kompozice té doby. Traduje se historka, že 28. října po vyslechnutí zprávy o pádu Rakouska odmítl Talich přerušit generální zkoušku. V souvislosti se Zráním si ale rovněž postěžoval na hrozbu zvýšení poštovních poplatků, které by ho při věčném dopisování přivedly na mizinu.
Člověk fanaticky oddaný české hudbě a pracovním povinnostem přešel k dirigování od houslí. Působil jako koncertní mistr u Berlínských filharmoniků, kde se osudově setkal s šéfdirigentem Arthurem Nikischem. Jeho umění Talicha omámilo a housle vyměnil za taktovku. V dějinách české kultury bylo jen málo tak šťastných rozhodnutí.
K titulu funkce šéfdirigenta České filharmonie roku 1935 přibral pozici správce opery Národního divadla. A za druhé světové války se tak Talich musel stýkat s nacistickými politiky i protektorátní vládou. Souhlasil se zájezdem divadelního orchestru do Berlína a Drážďan pod podmínkou, že uvedou kompletní cyklus Má vlast včetně symfonických básní Tábor a Blaník, v protektorátu jinak zakázaných. Ministrovi školství a národní osvěty Emanuelu Moravcovi, jenž představuje ztělesnění kolaborace s nacisty, psal v roce 1944 dopis, jímž se neúspěšně pokoušel zabránit zavření Národního divadla a nasazení jeho členů na práci v továrnách.
Dirigenta zbaveného možnosti pracovat zastihl konec války v Berouně, kde žil. Ze své vily se hned 9. května 1945 vypravil pěšky do Prahy, v batohu měl partituru Smetanovy slavnostní opery Libuše. Do Národního divadla se mu však vstoupit nepovedlo, byl obviněn ze zrady a zatčen. "Marnivost jsem definitivně zadusil kdesi na chodbách a nádvořích Pankráce," posteskl si později. Ve vězení strávil víc než měsíc, obvinění z kolaborace proti němu však nebyla prokázána.
Rok nato Talich založil Český komorní orchestr. V tísnivé a zklamané poválečné atmosféře je cítit, jak blízký vztah si vybudoval k jeho členům. Oslovuje je "milí moji komorníčci" a do dopisů se vkrádá podobná důvěrnost jako do milostné korespondence z mládí. V ní svou milou oslovoval jako manželku ještě před svatbou: "Pa, pa moje drahá ženuško. Líbá Tě Tvůj Váša."
Takřka magicky působí Talichovo propojení s Josefem Sukem, zvláště při jejich podobné umělecké vznětlivosti a také přecitlivělé povaze. Oba těžko snášeli osobní útoky části kritiky, v jejímž čele stál levicový estetik a po válce komunistický ministr Zdeněk Nejedlý. Na jeho nelítostné a racionálně nepochopitelné výpady si Talich v korespondenci několikrát stěžuje. Ve stejných souvislostech zaznívá jméno Nejedlého žáka a ideologického pokračovatele Mirka Očadlíka. Na jeho články bylo podle Talicha nutno odpovídat "buď velmi řízně od podlahy, dokonce poněkud sprostě, nebo se sžíravou ironií".
Z těchto vlivných osobností hudebního života se po únoru 1948 stali komunističtí funkcionáři, kteří Talichovi ztrpčovali život. Stárnoucí dirigent se v červnu 1947 sice znovu stal ředitelem opery Národního divadla, hned po komunistickém převratu byl ale opět odvolán.
Následně si slovenský ministr školství a osvěty Laco Novomeský vyžádal jeho spolupráci při zakládání Slovenské státní filharmonie. Hned po prvním společném vystoupení Talich připomínal orchestru, že je nezbytné, aby se z jejich koncertů staly "manifestace reprodukčních umělců Slovenska". Připomínal nedozírnou morální hodnotu takových událostí a nutnost přebít osobní marnivost krásou umění.
Václav Talich podřizoval uměleckým výsledkům v podstatě vše: při mladistvém angažmá v plzeňské opeře nechal vyměnit skoro polovinu pěveckého souboru i orchestru. Kromě přecitlivělosti byl také prudký a v jeho domácnosti občas létaly talíře.
Obsáhlý soubor Talichových dopisů představuje další dílo jednoho z nejpracovitějších českých muzikologů Milana Kuny. Jeho rozpětí sahá od teoretické publikace věnované foukacím harmonikám až po průkopnické bádání v rukopisech a skicách Antonína Dvořáka či funkci času v hudbě. Otevřel téma takzvaných terezínských skladatelů, věnoval se osudům českých autorů v německých věznicích a koncentračních táborech.
Jednou ze stěžejních linií práce jedenadevadesátiletého Kuny je očištění Talichova jména, na němž dlouho lpěla nespravedlivá nálepka kolaboranta. Muzikolog věnoval dirigentovi nejen jedenáctisetstránkovou monografii Václav Talich: Šťastný i hořký úděl dirigenta, vydanou roku 2009, ale také spoustu dílčích textů. Kuna zkatalogizoval jeho pozůstalost a připravil edice jeho korespondence s Josefem Sukem, Bohuslavem Martinů, Aloisem Hábou i dalšími skladateli. Nyní vydaný soubor Talichových dopisů jako by vše uzavíral.
Publikace, kterou zveřejnilo Muzeum Českého krasu v Berouně, obsahuje bezmála 300 chronologicky seřazených listů. První odeslal Talich na podzim 1904 z Oděsy. Líčí v něm mimo jiné realitu tehdejšího Ruska, konfrontuje ji s negativní rakouskou propagandou a zesměšňuje českou velkohubost. Poslední je pohlednice z dubna 1958, jejímiž adresáty jsou operní basista Eduard Haken a jeho manželka, herečka Marie Glázrová. Text je kratičký, nemocného dirigenta už vyčerpávalo i psaní.
V předmluvě Kuna objasňuje okolnosti vzniku publikace - svého času musel přemlouvat Talichovu manželku, aby korespondenci nespálila. Muzikolog také vysvětluje, jak s texty nakládal. Všechny dopisy jsou k dispozici pouze v přetištěné podobě, v obrazové příloze není ani jediná ukázka dirigentova rukopisu. Poznámky stručně komentují místo uložení originálů, upřesňují okolnosti a poskytují stručné charakteristiky zmíněných osob.
Adresáty korespondence z 54 let Talichova života byli mimo jiné skladatelé Leoš Janáček či Bohuslav Martinů. V dopisu z roku 1922 ještě oslovoval Zdeňka Nejedlého jako váženého, milého profesora a žádal jej o proslov při vzpomínkovém koncertě věnovaném dílu Zdeňka Fibicha.
Intenzivně si psal s manželkou, umělci, přáteli, ale také s funkcionáři. Ústupky dělal sice nerad, vždy však v zájmu české hudby a bez ohledu na osobní prospěch. Jeden dopis směřoval k britskému dirigentovi Charlesi Mackerrasovi, který se pak i díky Talichovu školení zamiloval do české hudby a zasloužil se o dnešní mezinárodní proslulost Leoše Janáčka.
Po válce sice Václav Talich mohl v omezené míře pracovat s Českou filharmonií, obdržel titul národního umělce, o jeho vnitřním rozpoložení ale nejlépe vypovídá blahopřání k sedmdesátým narozeninám skladatele Ladislava Vycpálka. O rok mladší dirigent vzpomíná na svůj příchod do Prahy před více než půl stoletím, na České kvarteto, tenoristu Karla Buriana či herečku Hanu Kvapilovou. Konfrontuje s nimi situaci z roku 1952, kdy už prý "nejde o jakost, nýbrž o množství". Podle Talicha však v takovém případě nemůže jít ani o umění.
Václavu Talichovi šlo o umění prakticky pořád. Nikdy se od něj nedokázal odpoutat déle než několika větami. Mezi adresátkami a adresáty jsou takřka výhradně lidé z kultury či s uměleckým životem alespoň dočasně svázaní. Jen po válce se k tomu přidává setrvalá skepse a zklamání.
Kniha
Milan Kuna (ed.): Václav Talich - Dopisy
Muzeum Českého krasu 2022, 494 stran, 349 korun.
