Hrdinka novely Sto devětadevadesát schodů britského spisovatele Michela Fabera, která se v originále objevila roku 2002, ale v českém překladu Viktora Janiše ji teprve nedávno vydalo Argo, si klade víc otázek. Například proč musí být všechny dokumenty poškozené a křehké, všechny vázy rozbité, všechny kostry neúplné, všechny náramky zrezivělé a všechny sochy poničené vandaly. Nebo proč se z děl starořecké básnířky Sapfó dochovaly jen zlomky - proč ne všechno, anebo nic.
Siân je v mnoha ohledech sama spíš zrezivělý artefakt než mladá žena v nejlepších letech. Každé ráno se budí hrůzou z neustále se vracející noční můry, v níž jí neznámý muž podřezává hrdlo, a marně se ptá proč.
Její život je ubíjející, vleče se den za dnem beze změny až do chvíle, kdy jí náhoda postaví do cesty mladého medika Macka a s ním lahev, která skrývá poklad - letitý, hustě popsaný svitek. Při jeho restaurování pro Siân začíná napínavá cesta do minulosti, konkrétně do roku 1788, a na jejím konci překvapivé odhalení jednoho hrůzného tajemství.
Pro někoho může být překvapivé, že jde o zápletku stostránkové novely právě toho Michela Fabera, kterého si lidé nejčastěji spojují s téměř tisícistránkovým opusem Kvítek karmínový a bílý. Před několika málo lety jej hltaly také tisíce zdejších čtenářů, a dokonce o něm, na české poměry nezvykle vášnivě, diskutovali na sociálních sítích. Ano, může se to zdát s podivem, ale mnohasetstránkový neoviktoriánský román a novela Sto devětadevadesát schodů mají docela hodně společného. Nejen rok vydání.
Životní náhoda
Šedesátiletý Michel Faber je zajímavý úkaz - autor, který nikdy nedělal, co se od něj očekávalo, a člověk, jehož život byl všechno, jen ne předem nalinkovaná, po whittingtonovsku zlatem dlážděná cesta vstříc zářné kariéře uznávaného literáta.
Narodil se v Holandsku, ale dětství prožil v Austrálii. Desítky let psal povídky, ale nikdy neměl v plánu je vydat a kolikrát je po předčítání přátelům i spálil. Dlouho pracoval v nemocnici a o kariéře spisovatele na plný úvazek nemohla být ani řeč.
Někdy však v životě stačí náhoda. Ve Faberově případě to bylo setkání s životní láskou Evou Yourenovou. Nebýt jí, možná by dodnes někde měřil pacientům teplotu. To Yourenová jej přemluvila, aby se začal živit psaním, a byla jeho prvním čtenářem i nekompromisním kritikem.
Ve chvílích, kdy z nejrůznějších důvodů nedokázal psát, mu dávala sílu k další práci - v případě jeho posledního románu, Knihy zvláštních nových věcí, i v situaci, kdy už se kvůli rakovině v terminálním stadiu jí samotné sil nedostávalo. Když roku 2014 zemřela, zdrcený Faber oznámil konec kariéry, neboť měl za to, že svou poslední knihou řekl vše, co mohl i chtěl.
Mnozí fanoušci a kritici však věřili - mimo jiné kvůli sbírce poezie Neskonalá, kterou po smrti manželky vydal a jíž svůj slib tak trochu porušil -, že rozhodnutí nebude konečné. Jak se ukázalo, měli pravdu. Na 17. září je ohlášeno vydání Faberova dalšího románu nazvaného D: A Tale of Two Worlds. "Vše začne toho rána, kdy písmeno D jednou provždy zmizí z jazyka," hlásají reklamní slogany. A pokud lze věřit nadšeným ohlasům těch, kteří již o románu něco málo vědí, můžeme se těšit na velký návrat "starého dobrého Fabera" ve vrcholné formě.
Správná chvíle pro Kvítek
Vraťme se však do roku 2002, kdy Michel Faber publikoval obě novely, které teď česky vyšly pospolu v jednom svazku, tedy Sto devětadevadesát schodů a Kvintet Courage. S nimi přišel ruku v ruce i Kvítek karmínový a bílý, na němž autor s přestávkami pracoval už od mládí.
Ač se zdálo, že se vzhledem k rozsahu jedná o komerční sebevraždu a že neoviktoriánský příběh cílevědomé prostitutky nikoho nebude zajímat, opak byl pravdou. Faber šel v podstatě proti proudu - stačí nahlédnout do žebříčků prodejnosti a výběrů literárních cen, jaké knihy se na počátku tisíciletí těšily přízni čtenářů: namátkou to byly Pí a jeho život od Yanna Martela nebo Linie krásy spisovatele Alana Hollinghursta.
Mnohosetstránkové historické opusy rozhodně netáhly. Není proto přehnané říci, že Faber odvážným krokem vyšlapal cestu budoucím úspěchům britské historické prózy a připravil živnou půdu pro veličiny, jakými jsou dnes Sarah Watersová, Hilary Mantelová nebo Kate Atkinsonová.
Český překlad Kvítku karmínového a bílého z roku 2014 zase po mnoha letech průtahů přišel v okamžik, kdy již zdejší čtenáři byli na takové romány připraveni. Kvítek se po právu stal bestsellerem. A zásluhu na tom měla nejen vynikající práce Faberova dvorního překladatele Viktora Janiše, ale také jeho neúnavná propagace díla, daleko přesahující pracovní náplň překladatele. Kvítek karmínový a bílý dokázal, že i velké romány lze dostat ke čtenářům - a co víc, ještě na nich vydělat.
Krůček od přepisování historie
Faberův historický příběh, odehrávající se ve slumech a nevěstincích viktoriánského Londýna, měl však na míle daleko k pastiši prózy 19. století. Tisíce hodin, strávené rešeršemi a četbou dobové literatury, autorovi nesloužily k vytvoření dokonalé nápodoby, právě naopak. Staly se záminkou, kýženým kontextem, na jehož základech Faber rozehrál až postmoderní hru vypravěče s dychtivými čtenáři. Mnohem spíše než o konkrétní děj šlo o způsob, jímž Faber příběh podal. A zásadní úlohu sehrál sám autor.
Obdobný přístup k historii a historickým materiálům je patrný také v první ze dvou novel nyní vydaného svazku, Sto devětadevadesáti schodech. Kromě zrádnosti dějin, kdy je vždy třeba brát v úvahu, že se jedná o interpretaci, zásadně poznamenanou zásahy archeologa, badatele či restaurátora, zde hrají stěžejní roli proluky - chybějící místa.
Protagonistka Siân ze svitků odlupuje jednu křehkou vrstvu za druhou. Netuší, zda se jí někdy povede dobrat "pravdy". Každý svitek končí velkým otazníkem, mezi Siân a vzdálenou "pravdou" kdesi v 18. století se rozevírá bezedná propast a restaurátorka je nadále odkázána pouze na spekulace a dohady.
Při jedné takové odmlce zhruba v polovině práce Siân bez mrknutí oka zatratí autora dokumentu pod dojmem zločinu, který spáchal. Kdyby se jí posléze nepovedlo odloupnout další vrstvu listiny, definitivně by se utvrdila v mylném závěru a tato chyba by již jednou provždy a nevratně "přepsala" dějiny.
Za hranice "normálnosti"
Faberovy novely se však netočí jen kolem historie. Jako zkušený povídkář umí i omezený prostor zabydlet zajímavými postavami s čtenářsky vděčnými osudy a postupně poodhalovat nuance a detaily, které se časem ukážou jako zásadní.
Siân má svá tajemství a neuspořádanou minulost. V tom se podobá Catherine z druhé novely svazku, Kvintet Courage. V něm Faber opouští Anglii a s vokálním kvintetem odjíždí na belgický venkov zkoušet mimořádně náročnou kompozici mladého, excentrického skladatele.
S Catherine se seznamujeme v okamžiku, kdy nikoli poprvé uvažuje, že by spáchala sebevraždu. Cesta do Belgie je pro ni kýženým rozptýlením. Nesourodé osazenstvo na zámečku, náročné zkoušení, skoro strašidelný dům a jeho okolí vnášejí do života Catherine nový rozměr. A nic na tom nezmění ani nečekané vyústění dvoutýdenního tvůrčího úsilí kvintetu.
Michel Faber je známý zálibou v mísení stylů i stírání hranic mezi vysokou a nízkou literaturou. Také proto se jeho dílo hemží prostitutkami či mimozemskými bytostmi jako v románu Pod kůží. Každodenní všednost vždy okoření něčím navíc, novou realitou, přesahem kamsi za hranici "normálnosti".
Takový přesah mají i obě zdánlivě "normální" novely svazku Sto devětadevadesát schodů. Tu titulní lze vnímat mimo jiné jako detektivní příběh s dnes tak populárním, asociálním a lehce vyšinutým detektivem, Kvintet Courage zase jako variaci na tradici ponurého domu a pološílené hrdinky, třeba ve stylu povídky Žlutá tapeta od Američanky Charlotte Perkins Gilamanové.
Co si z nich čtenář odnese, je už jen na něm. Rozhodně však tento exkurz do tvorby Michala Fabera před Kvítkem karmínovým a bílým stojí za to. Kdyby pro nic jiného, tak pro autorův styl a řemeslné mistrovství.
Michel Faber: Sto devětadevadesát schodů
(Přeložil Viktor Janiš)
Nakladatelství Argo 2019, 200 stran, 248 korun
