Shakespeare byl bůh. Zemřel vlivný literární kritik Harold Bloom

Kultura ČTK Kultura, ČTK
15. 10. 2019 11:13
Ve věku 89 let včera zemřel jeden z nejvlivnějších amerických literárních teoretiků a profesor Yaleovy univerzity Harold Bloom. Deník New York Times jeho odkaz spatřuje v tom, že Bloom hájil západní kánon literatury v době, kdy se na seznamech doporučené četby začaly objevovat populární či dříve opomíjené tituly.
Harold Bloom se narodil roku 1930 v New Yorku do ortodoxní židovské rodiny.
Harold Bloom se narodil roku 1930 v New Yorku do ortodoxní židovské rodiny. | Foto: Yale University

Zprávu o úmrtí potvrdila manželka Jeanne, podle níž Harold Bloom ještě minulý čtvrtek naposledy přednášel na univerzitě Yale. Tam vyučoval od roku 1955, svou poslední knihu Possessed by Memory vydal začátkem roku.

Ve více než čtyřicítkách děl Bloom hájil západní literární tradici, tedy sumu základních, nepominutelných formativních literárních děl. Dělo se tak v době, kdy například na seznam povinné četby v USA od 60. let minulého století pronikala vyprávění někdejších černošských otroků, díla spisovatelek žijících ve stínu svých manželů, příslušníků indiánských kmenů či poslední dobou díla spojená s tematikou LGBT. Bloom se proti "přehodnocování hodnot" stavěl.

"Dnes, kdy mne obklopují profesoři hiphopu, ideologové kategorie ,gender‘ či neomezení multikulturalisté, si uvědomuji, že balkanizace literárních studií představuje nezvratný proces," konstatoval Bloom, který hořekoval nad úpadkem univerzit.

Namísto ideologie posuzoval knihy převážně po estetické stránce. Za kanonické je byl ochoten označit pro jejich literární kvality, nikoliv proto, že třeba vyjadřují názory dříve upozaďované společenské nebo náboženské skupiny.

Jako jeden z mála literárních vědců napsal knihy, z nichž se staly bestsellery a díky nimž byl znám i mimo akademické kruhy. Stejně tak Bloom vymyslel definice, které zlidověly, například když svého času pojmenoval takzvanou velkou čtyřku soudobých amerických spisovatelů Philipa Rotha, Dona DeLilla, Cormaca McCarthyho a Thomase Pynchona.

Jeho tvorbu měli možnost poznat také Češi. Roku 2000 nakladatelství Prostor vydalo jeho tehdy šest let starý souborný pohled na literární tradici nazvaný Kánon západní literatury. Ve třiadvaceti kapitolách se Bloom věnuje největším dílům evropské i americké literatury od Danta přes Franze Kafku, který "proměnil psaní v náboženství", až po Samuela Becketta.

Do centra však staví Williama Shakespeara coby autora univerzálního a nepřekonaného, "největšího autora, jaký kdy žil a bude žít", jak napsal. Právě o Shakespearovi ostatně Bloom do posledních dnů vyučoval, v současném semestru na Yale University o jeho dílech vedl dva semináře.

Harold Bloom.
Harold Bloom. | Foto: Alexei Hay/Doubleday

"Shakespeare je bůh," pravil kdysi slavně Bloom, podle něhož jsou Shakespearovy postavy stejně skutečné jako lidi a významně ovlivnily to, jak lidé na Západě sami sebe vnímají. "Shakespeare byl stvořitelem člověka," říkal Bloom.

Už v knize Kánon západní literatury argumentoval proti trendům v literární teorii a kritice, které se snaží západní kánon narušit či upravit ve jménu multikulturalismu nebo feminismu. "Multikulturalismus znamená dílo páté cenové kategorie doporučené lidmi plnými hněvu," řekl jednou Bloom.

"Musíme číst Shakespeara a musíme ho studovat. Musíme studovat Danta. Musíme číst Chaucera a Cervantese a bibli. Některým autorům se prostě potřebujeme věnovat. Mají pro nás intelektuální, až duchovní hodnotu, která je úplně jiné povahy než hodnoty předkládané organizovaným náboženstvím. Znovu nám připomínají, kým jsme. Říkají nám, co jsme zapomněli, a sdělují nám věci, které bychom bez nich nevěděli. Přeskupují naši mysl, posilují ji. Díky nim jsme živější," pravil roku 1995 v rozhovoru.

Před čtyřmi lety nakladatelství Argo v překladu Martina Pokorného vydalo Bloomovu esejistickou knihu Úzkost z ovlivnění. Vlivný text ze 70. let minulého století se zabývá básníkovým hledáním vlastního hlasu a obecně soubojem následovníků s předchůdci.

Jde o jednu z trojice knih, ve které Bloom zjednodušeně řečeno tvrdí, že básníci nechápou nebo záměrně dezinterpretují díla a myšlenky svých předchůdců, aby pro ně tvůrčím způsobem našli účinnější, aktuálnější výraz. "Historie poezie je nerozlišitelná od básnického vlivu, neboť silní básníci utváří tuto historii špatným čtením jeden druhého, aby vyklidili imaginativní prostor sami pro sebe," napsal.

S touto úvahou Bloom přišel poté, co v raných dílech o literárním romantismu pro změnu popisoval nezávislost básníků na přírodě. Později svůj termín "misreading" aplikoval také v širším kontextu obecně na situace, kdy člověk knihy čte takovým způsobem, aby vyhovovaly jeho konceptu světa.

Podle deníku New York Times býval Bloom označován za nejznámějšího amerického literárního kritika. "Ze všeho nejvíc prosazoval literární nadřazenost západních velikánů jako Shakespeara, Chaucera a Kafky, všechno bílých mužů, jak mu vyčítali kritici," píší New York Times. Podle nich se Bloom opakovaně vymezoval proti tomu, aby západní literární kánon zpětně upravovali zastánci multikulturalismu, feministky, marxisti, neokonzervativci nebo další skupiny.

Bloom, jehož prvním jazykem byla jidiš a který se dříve naučil hebrejsky než anglicky, se zabýval rovněž průniky literatury a bible. V knize The Book of J z roku 1990 přišel s teorií, že bůh, jak ho zná židovská a křesťanská kultura, je ve skutečnosti literární postavou a že ji ve Starém zákoně popsala dost možná žena působící na dvoře izraelských králů Davida a Šalamouna.

Z knihy se v USA stal bestseller a Bloom od 70. let do minulé dekády publikoval několik dalších textů přesahujících svět literatury. To, že coby literární kritik komentuje filozofii či náboženství, Bloom obhajoval nadřazováním tvůrčího aspektu činnosti nad ostatní.

Od začátku své literárněvědné dráhy se zabýval anglickými romantickými básníky jako Williamem Blakem a Percym Bysshem Shelleym. Hledal spojnice mezi autory z 18. století a jejich postmoderními následovníky jako Allenem Ginsbergem nebo A. R. Ammonsem.

Od 80. let minulého století navázal spolupráci s nakladatelstvím Chelsea House Publishers, které s jeho doporučením nebo poznámkami začalo vydávat několik řad knih: životopisné Bloom’s Biocritiques, literárněvědné Bloom’s Guides, městské průvodce Bloom’s Literary Places, atlasy literárních postav Bloom’s Major Literary Characters nebo encyklopedie literárněvědných teorií Bloom’s Modern Critical Interpretations a Bloom’s Modern Critical Views. V ní roku 2003 vyšla i publikace o dílu Milana Kundery.

Harold Bloom se narodil roku 1930 v New Yorku jako nejmladší z pěti dětí v ortodoxní židovské rodině ruských emigrantů. Už jako mladík vášnivě četl, vzpomínal, že na jeden zátah dokázal vstřebat až tisíc stran textu. Právě jeho "literární obžerství" často zmiňují i autoři nynějších nekrologů, podle nichž Bloom díky fotografické paměti dokázal z hlavy citovat dlouhé pasáže z klasické literatury. Mimo jiné prý zpaměti znal celé dílo Williama Shakespeara, Williama Blakea nebo Miltonův Ztracený ráj.

Měl spoustu zastánců stejně jako protivníků. "Je ve všech ohledech tím nejpodnětnějším a nejproměnlivějším zjevem světa literatury druhé půlky století," napsal roku 2011 v magazínu The New York Times Book Review Sam Tanenhaus.

"Stylistické mistrovství svádí Blooma k soudům apodiktickým, které nejsou podloženy ničím jiným než 'hle, já, váš mistr, já, velký kritik Bloom, tak pravím'. Toto riziko shledáváme ovšem u mnoha velkých kritiků. U nás bychom ho mohli nazvat 'rizikem šaldovské dikce', jejíž zkarikovaná podoba u maličkých šaldíků pak působí tak odpudivě," napsal o něm roku 2000 v Mladé frontě DNES literární historik Martin C. Putna.

 

Právě se děje

Další zprávy