Třináct novel a povídek Gallantové, právem považovaných za jádro jejího díla, nedávno pod názvem Pozdní navrátilec vydalo nakladatelství Maraton v překladu Martina Pokorného.
Autorka byla dlouho přehlížena také v rodné Kanadě, kam se její knihy až do konce 70. let minulého století dovážely z USA, i ve Francii, kde jí první svazek krátkých próz vyšel teprve roku 1988. Za prvé jaksi nepatřila ani do amerického, ani evropského písemnictví. Za druhé se cíleně vyhýbala publicitě a střežila si soukromí. Přitom její život i literární dráha by vydaly na román.
Narodila se ve frankofonním Montréalu a ještě když byla v útlém věku, zemřel jí otec, načež matka odcestovala do New Yorku, znovu se vdala a péči o dceru přenechala jiným. Gallantová vystřídala 17 internátních škol včetně klášterních. Byla bilingvní, avšak anglicky číst se naučila teprve v osmi letech. Už jako dospělá pracovala ve filmové střižně a novinách, ale potýkala se s neskrývaným sexismem. A navíc, jak později podotkla v jednom z mála rozhovorů pro časopis Paris Review, Kanada byla v 50. letech intelektuální poušť.
V manželství pobyla jen krátce: v letech 1942 až 1947 s winnipegským hudebníkem Johnem Gallantem, který ovšem většinu této doby odsloužil v armádě za oceánem. Děti neměla žádné. A že píše, často nevěděli ani její sousedé či přátelé.
První povídku jí časopis New Yorker otiskl roku 1951, záhy následovaly další. Literární agent jí však nalhal, že byly odmítnuty, a honoráře shrábnul sám. To už Gallantová přesídlila do Evropy, kde se rozhodla věnovat psaní naplno. Pravdu se dozvěděla, teprve když své jméno uviděla v madridské knihovně - v situaci, kdy byla kvůli finanční tísni nucena rozprodávat osobní věci včetně psacího stroje. Na něm zase tolik nelpěla, jelikož psala rukou.
Protože agent magazínu poskytl špatnou adresu, aby se redakce s autorkou nemohla spojit, musela to udělat sama Gallantová. Obratem kontaktovala jednoho z editorů časopisu Williama Maxwella a dál už spolupracovala napřímo. New Yorker jí nakonec uveřejnil 116 povídek. Tím se spisovatelka navzdory genderu, neukotvenosti a obecné nezařaditelnosti svého psaní dostala do stejné ligy jako John Cheever nebo John Updike. Málokomu věnoval prestižní týdeník takový prostor.
Česky nyní publikovaný svazek Pozdní navrátilec tvoří výhradně krátké texty situované do poválečné Evropy, na níž autorku fascinovala hlavně fyzická i citová zkáza. I poté, co se usadila v Paříži, po starém kontinentu hojně cestovala, převážně vlakem a autem. Témata odcizení, ztráty, nespokojenosti či frustrace jí zjevně byla blízká. Z vlastní zkušenosti znala i motivy jako obtížné rodinné situace nebo nepodařené kariéry - a vůbec zpackané životy.
Často se o Mavis Gallantové říká, že byla "spisovatelka spisovatelů", tedy že rafinovanost jejího umění docení jen literáti. Úplně to neplatí. Ano, k jejím největším fanouškům patří kupříkladu současný prozaik Michael Ondaatje, jenž její povídky zohledňující několik úhlů pohledu charakterizoval pojmem kubistické, nebo další žijící autorka Jhumpa Lahiriová, která v úvodu k autorčiným Raným a nesebraným povídkám prohlásila, že "její forma narativu odmítá tiše sedět".
Na druhé straně si ale Gallantovou snadno oblíbí třeba čtenáři Antona Pavloviče Čechova, v jehož krátkých prózách se na povrchu také moc neděje - přesto dosahují neuvěřitelné hloubky.
K tomu připočtěme břitkost a ironii včetně faktu, že čtenář Gallantové si nikdy není jistý, která postava zasluhuje soucit, a máme před sebou dokonale vybroušený skvost. Jako třeba hned titulní povídku Pozdní navrátilec, anglicky Latehomecomer, což je doslovný překlad německého složeného slova Spätheimkehrer označujícího pozdě se vracejícího válečného zajatce.
Tento mistrovský kousek autorka vypráví v první osobě. Hrdina roku 1950 putuje ze zajetí zpět do Berlína, kde zjistí, že má otčíma - toho si matka vzala kvůli bytu, aby se její dva synové z války nevraceli do trosek a chudoby. Na sedánku se sousedem, oportunistou, který raději nemá "na křivdy - ani ty nejmenší - žádný názor", protagonista dostává jedinou dobře myšlenou radu: "Zapomeňte." Hrdiny, aniž by kohokoli soudil, se zmocňují deziluze a beznaděj.
Zničující dopady nacismu na lidskou duši, třebaže opět nepřímo a znovu nepřímých, líčí i povídka Speckův nápad. Pojednává o galeristovi ve středním věku, který chce pouze zůstat stranou a do ničeho se neplést. Díky své bezpáteřnosti a touze po zisku nakupuje obrazy zejména od vdov po umělcích, dokud se ovšem neproflákne, že jeden z nich kdysi patřil ke krajní pravici.
Ještě v jiném příběhu nazvaném Uzel Pegnitz poznáváme Christine, studentku vracející se po železnici v horku s milencem a jeho synkem z dovolené. Má až příliš divokou představivost, v níž se nakonec zračí i historická vina.
Další povídky se kromě Německa a Francie odehrávají ve Švýcarsku či Madridu. A vystupují v nich Židé, turisté, cizinci, kteří někde obdrželi stipendium, nebo emigranti. Všichni se potýkají s dvojí identitou, a patrně paralelně s autorkou se ptají sami sebe, kým jsou. V povídce Otázky a odpovědi dokonce explicitně. "Jsem ta, kterou jsem opustila, a ta, jíž jsem se stala?" čteme tu.
Na obálku Pozdního navrátilce překladatel Martin Pokorný zvolil kratičkou pasáž, v níž se k dílu vyjadřuje americká prozaička a někdejší předsedkyně tamního PEN klubu Francine Proseová. Ta jednou možná nejpřiléhavěji shrnula podstatu tvorby Mavis Gallantové následovně: podle ní přijímá a odhaluje naši nedokonalou povahu, aniž by předstírala, že všechny problémy mají řešení. Aniž by tvrdila, že nás jakákoliv zkušenost, třeba i tragická, nutně změní - nebo dokonce změní k lepšímu.
Kniha
Mavis Gallantová: Pozdní navrátilec - Novely a povídky
(Přeložil Martin Pokorný)
Nakladatelství Maraton 2022, 288 stran, 368 korun.
