O náročnosti tohoto úkolu se již přesvědčili Salman Rushdie, Don DeLillo, Jennifer Eganová nebo v Mitchellově poděkování zmíněný Kazuo Ishiguro, autor povídek Nokturna. A situace je ještě složitější, pokud se spisovatel rozhodne napsat román rock'n'rollový, který se z podstaty musí odehrávat v klíčové dekádě minulého století: na pozadí drog, sexu a revolučních protestů 60. let. Čehož si byl Mitchell samozřejmě vědomý.
V rozhovoru pro Los Angeles Review of Books prohlásil, že se přinejmenším chtěl vyhnout archetypální zápletce. Z toho důvodu vymyslel kapelu - slovy jednoho recenzenta "nejpodivnější britskou kapelu, o které jste v životě neslyšeli" - spíš harmonickou než dysfunkční. I když jinak se příběh, jak se dalo čekat, pohybuje mezi slávou a ztrátou, smrtí a láskou, uměním a ambicemi, v neposlední řadě i selháním a smutkem. Výsledek je bohužel rozpačitý.
Sedmačtyřicetiletý David Mitchell má přitom pověst autora, který umí napsat v zásadě cokoli - od hororu po postmoderní historický román. Debutoval roku 1999 titulem Hybatelé, následovala spousta dalších přeložených do češtiny. Několik včetně Atlasu mraků jich získalo nominaci na Bookerovu cenu, skoro všechny se staly bestsellery a nejnověji spisovatelovu slávu přiživila spolupráce na scénáři čtvrtého dílu sci-fi filmu The Matrix Resurrections.
Jeho v pořadí osmá próza Utopia Avenue zapadá do roky budovaného světa. Mitchellovo dílo tvoří jakousi überknihu neboli nadromán: prózy na sebe vzájemně odkazují na úrovni postav i motivů. Na čtenáře pomrkávají různými vtípky pro zasvěcené, kterých v případě Utopia Avenue není tolik jako dřív.
Novinka spadá do šířeji vymezeného žánru příběhů o dospívání a je pevně zasazená do druhé poloviny 60. let. Logicky se tedy opírá o metodu historického realismu (pravda, s jednou odbočkou do fantasy), ačkoli i zde spisovatel uplatňuje svůj oblíbený polyfonní tvůrčí princip, to znamená splétání více hlasů.
Oproti jednomu protagonistovi představuje hned čtyři - členy kapely, z nichž příjmení jednoho znějící de Zoet nás dovede zpět k autorovu dřívějšímu románu. Připomeňme, že de Zoetovi jsou bohatí rejdaři i aristokrati a kytarista Jasper jejich potomkem.
Kromě něj skupinu tvoří bubeník Griff z Yorkshiru, baskytarista a věčný smolař Dean plus klávesistka Elfina pocházející z konvenční rodiny - její matka je ještě vzorná hospodyňka. A třebaže děj se odehrává od ledna 1967 do jara 1968, kdy se dostaneme z londýnské čtvrti Soho až do americké Kalifornie, ve střípcích a rychlém tempu se vracíme kupříkladu také k dětským traumatům protagonistů.
Vnímáme též odvrácenou stránku zlatého věku rockové hudby: s talentem, mládím a optimismem se v textu ostře střetávají parazitující nahrávací společnosti, nutnost objevovat se v médiích a finančně motivované nabídky na sólovou dráhu. Neboli hudební průmysl je průmysl jako každý jiný a naše kapela má štěstí v podobě osvíceného manažera.
Naopak to, jak Mitchell vykresluje éru převratných společenských změn, zavání jemnou idealizací a nostalgií. Postavy běžně diskutují o knihách Doris Lessingové, Williama Goldinga a Sylvie Plathové, jakoby samozřejmě se setkáme se slovutným malířem Francisem Baconem či slavným beatnikem Allenem Ginsbergem, a hlavně se známými hudebníky: od Leonarda Cohena v newyorském hotelu Chelsea přes Micka Jaggera a Davida Bowieho až po Jimiho Hendrixe. A jistěže všichni vystupují proti válce ve Vietnamu i policejní brutalitě a zasazují se o nové, tehdy nekonvenční pojetí sexuality a genderu.
Žádných originálních vhledů do 60. let se však nedočkáme. Ani žádné verbální, vypravěčské pyrotechniky, jež by se na bouřlivou etapu tolik hodila. Místo ní Mitchell sáhl po netradiční organizaci a názvech kapitol včetně podkapitol: každá je pojmenovaná po nějakém songu z repertoáru kapely Utopia Avenue, přičemž každý vypovídá něco podstatného o životě jednoho z hrdinů. Což však ve finále nevydá na víc než sympatický pokus o nemožné.
Nakladatelství Leda patrně doufalo, že Utopia Avenue je sázka na jistotu. David Mitchell byl nejvtipnějším hostem loňského pražského veletrhu Svět knihy a při té příležitosti poskytl nemálo rozhovorů. Třeba pro brněnský měsíčník Host, kterému mimo jiné řekl, co pro něj a lidi obecně hudba znamená: pro teenagery hledání identity, ovšem když jsme jako Mitchell starší, je to spíš časová schránka.
Další sázkou na jistotu mělo být angažmá překladatelky Petry Martínkové, která do češtiny výtečně převedla kupříkladu cestopisy Henryho Jamese, a odpovědného redaktora Petra Matouška, jenž s ní na projektu spolupracoval - a zatím byl vždy odpovědný. Tentokrát ale někde něco selhalo.
Prvním problémem je snaha přeložit úplně všechno: teoreticky sice chvályhodná, leč v praxi jen výjimečně aplikovatelná. Ano, systematičnost je důležitá, ale je nutný český ekvivalent "Satisfakce" v případě písně od Rolling Stones?
Další problém tvoří slovní hříčky. Hodně jich působí nepřirozeně šroubovaně: viz třeba "z basáka regulérním basistou", když se příslušný člen kapely ocitne ve vězení. Nebo - ještě hůř - trapně komicky: jako název butiku "Žůžo prda".
Mají-li však pravdu hudební novináři debatující o českém překladu na Twitteru, největším problémem bude neústrojně používaný hudební slang. Stojí-li místo kytary "kejtra" nebo "sladký dřevo" tam, kam by to osoba pohybující se v oboru v životě nedala, ušetřilo nakladatelství Leda za poradce na nepravém místě. A pro velkou skupinu potenciálních příznivců knihu zabilo.
David Mitchell: Utopia Avenue
(Přeložila Petra Martínková)
Nakladatelství Leda 2021, 638 stran, 498 korun.
