Hůlová zvolila spoustu divných myšlenkových i vyprávěcích postupů - syrových, nepěkně krkolomných, ale v lecčem zajímavých.
Pubertální sourozenci Liškovi dospívají v soudobé rodině, která je společensky neúspěšná, protože rodiče upřednostňují péči o druhé před materiálním komfortem. Proto i Eda a Zuzka mají v patnácti letech vžitou potřebu starat se o svět, ale také dobrou znalost dějin zprostředkovanou rodiči. Bude se hodit.
Protagonistům se zjevuje přelud lišky, která je dovede k díře v koupelně - a tou spadnou dolů. Ocitnou se na periferii Prahy, jenže v jiné době: je srpen 1968. A vstup pro cestu zpět už najít nemohou.
Navíc se ukáže, že lidi z roku 1968 je nevidí ani neslyší. To ale sourozencům nijak nebrání najít své prarodiče - dědeček má za pár dnů padnout při protestech proti sovětské okupaci, babička v břiše teprve nosí jejich maminku.
Hrdinové prarodičům sdělí, jak nepěkně se dějiny vyvinou, a rozhodnou se vše změnit. Komunikaci hodně usnadňuje, že děti nejsou vidět a slyšet jen při denním světle, kdežto večer mohou předky poučit souvislým výkladem, ne psaním vzkazů na papír.
Eda, Zuzka i dědeček se posléze připojí k delegaci, která je koncem srpna dopravena do Moskvy s cílem podepsat tam souhlas s obsazením Československa. Protože dědeček umí využít neviditelnosti vnoučat, stane se pro naše i sovětské soudruhy podivuhodným kouzelníkem, což je zvláště v sovětském spektru hodně vznešená pozice. Nejenže fascinuje návštěvníky tamního cirkusu, dokáže zaujmout i Alexandra Dubčeka, Františka Kriegela, Zdeňka Mlynáře a další objekty moskevského pookupačního nátlaku.
Petra Hůlová se ani trochu nepárá s fyzikální či psychickou dimenzí cesty v čase. To, že se k nim připojí vlastní vnoučata z budoucnosti, mladičtí prarodiče vezmou se stejným klidem, jako když k člověku na ulici přiběhne cizí pes. Ten se k nim ostatně v románu připojí také a sehraje historickou roli, protože když jej neviditelní sourozenci přenášejí, vypadá to, že se vznáší. Lidé tudíž věří, že jde o zázrak a znamení, a proto důvěřují také těm, kdo se postaví husákovsko-biľakovským kolaborantům.
Kritéria pro psaní "jako ze života" nelze na tento příběh klást ani v nejmenším. Pubertální děti se okamžitě vyznají v moskevské veřejné dopravě či nepřístupných budovách Kremlu. A rozumějí také paletě vrchních soudruhů, kteří se v Moskvě ocitnou. Dobře vědí, že na Gustáva Husáka či Miloše Jakeše si musejí dát pozor, kdežto soudruh Dubček je fajn a soudruh Kriegel naprosto úžasný. Dokonce ani ono soudruhování jim není cizí, od dědečka se ho naučí cobydup.
Při snaze přesvědčit nejvyšší představitele Československa, aby nepodepsali moskevské kapitulační protokoly, což by změnilo běh dějin a odvrátilo normalizaci, děti promlouvají jako zkušení politologové a dokonale rozumí situaci s rozložením sil mezi reformisty z pražského jara a budoucími normalizátory.
Dědeček, který se živil nakládáním kufrů na pražském letišti, mluví dokonale rusky a v Moskvě se do něj hned zamiluje krásná artistka Marina, jež mu začne pomáhat. Nic nedrhne, děj se napínavě valí vpřed.
Jádro příběhu, zachycující několik moskevských dnů a následný návrat do Prahy, je velice čtivé. Hůlová předvádí záblesky svého talentu v detailech, jako když sourozenci s babičkou vybírají dupačky pro svoji ještě nenarozenou maminku. Jemně bizarní motivy zároveň kombinuje s cíleně drsnými - třeba s velmi naturalistickým popisem Zuzčiny menstruace v Moskvě, jejíž následky zachrání statečný a soucitný Dubček, když dívce poskytne své tepláky.
Zároveň se Hůlová nijak nezdržuje s vnitřní uvěřitelností příběhu nebo cestováním v čase. Sourozenci nejsou vidět, přestože na sobě mají oblečení. Ale když v ruce nesou psa či velkou krabici s vložkami, tyto předměty vidět jsou.
Autorka se nezdržuje ani s psychologizací postav - fakt, že její manžel zůstal beze stopy několik let v Moskvě, babička bere se stoickým klidem. Děti mají do politických intrik vhled zkušených stratégů a ve světě bez mobilů a internetu se orientují jak světaznalí cestovatelé, ač se zároveň škádlí jak desetiletá neviňátka.
Tím vzniká nezodpověditelná otázka, komu je román určený. Akčně dějový spád i dětská perspektiva, symetricky střídající oba protagonisty, by nabízely vnímat Liščí oči jako knihu pro dnešní verzi někdejších čtenářů foglarovek. Těžko si však lze představit, že takový čtenář se s chutí ponoří do spleti ideových sporů pražského jara či úvah o tom, čím trpí dnešní svět.
Na knize si tak pochutná spíš dospělý, který ji přečte jako křížence cimrmanovských her a politicko-společenských románů, kupírovaného podle Bulgakovova Mistra a Markétky.
Ve finále naplno vytane manifestační vyznění. Petra Hůlová nechá příběh - na jehož zakončení bude každý zvědavý, protože žádné smysluplné vyřešení, které by udrželo integritu děje, se nenabízí - vyznít jako deklaraci víry ve třetí cestu. Československo vzejde ze srpnových událostí jako neutrální stát, odmítne kapitalismus a zvolí polidštěný socialismus, v němž hlavní hodnotou je kolektivní sdílení. Stvrdí se tak přesvědčení rodičů Edy a Zuzky o nesmyslnosti osmiletých gymnázií či milionů aut v osobním vlastnictví.
Těžko soudit, nakolik takové vyznění číst jako autorčino vyznání a nakolik je jen dalším z bizarních důsledků pozoruhodného, ale těžko kočírovatelného literárního experimentu. Vznikla však kniha, která nenudí. Její divnost je povznášející, pokud na to má čtenář patřičnou náladu.
Petra Hůlová: Liščí oči
(Ilustroval Nikkarin)
Nakladatelství Argo 2021, 370 stran, 368 korun.
