reklama
 
 

Mawerův román o roce 1968: Pražské jaro jako ztráta iluzí, mládí přejeté tanky

4. 12. 2018 17:30
Na kom lépe než na studentech ukázat, jak události pražského jara roku 1968 zbavily jednu generaci iluzí?

A tak se v česky právě vydaném románu Pražské jaro britského spisovatele Simona Mawera za horkého léta 1968 toulají Evropou dva mladí Angličané, chlapec a dívka. Město po městě, jedno kam, příští destinaci vyberou hodem mince. Jsou zbaveni rodičů, práce, povinností. Vytrženi z běžné existence, žijí bezstarostně, střídavě spolu spí, hádají se, kouří trávu. U cesty kvetou heřmánek a silenka, kolem bzučí včely, ve slunečních paprscích poletují motýli. Idyla jako stvořená k tomu, aby ji převálcovaly tanky.

Román Pražské jaro, který v českém překladu Lukáše Nováka nyní vyšel sotva několik měsíců po anglickém originálu, je v roce 50. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa zřejmě nejvýraznější beletristickou reflexí tehdejších událostí. Navíc ji napsal nepominutelný autor: letos sedmdesátiletý Mawer byl v minulosti nominován na Man Bookerovu cenu a s českými reáliemi už přesvědčivě pracoval ve starších prózách Mendelův trpaslík a Skleněný pokoj.

Události pražského jara ho zjevně lákaly dramatičností, situací, v níž velká říše surově utlačí malý národ, jenž volal po svobodě. Mawer ten obraz takto uchopuje a srozumitelně předkládá především anglickojazyčnému čtenáři, jak ostatně dokládají příležitostné historické vsuvky.

To ovšem čtenáři českému nebrání si v duchu doplnit, že literatura k tehdejším událostem tak nějak patří, neboť v nich hrála významnou roli prostřednictvím IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů roku 1967 nebo peticemi jako Dva tisíce slov. A samozřejmě se nabízí srovnání, zejména ve vrcholné části Mawerova díla, jež líčí dění 21. srpna 1968 přímo v pražských ulicích - inspirací tu mohla být Nesnesitelná lehkost bytí od Milana Kundery, případně Mirákl Josefa Škvoreckého, jehož protagonista Danny Smiřický rovněž zažívá střety Pražanů s tankovými posádkami nebo střelbu na budovu Národního muzea.

Na rozdíl od českých autorů ale Mawer v politické rovině zůstává střízlivě na povrchu. Než aby detailně líčil tehdejší pnutí mezi konzervativním a reformním křídlem komunistické strany, ukazuje jeho dopady na konkrétních fiktivních postavách, především studentech nadechujících se ke svobodě.

Také u Mawera ale nacházíme protagonistu, který se nenakazil, jak říká Danny Smiřický v Miráklu, "všeobecnou infekcí odvahy". Skeptikem je zde Samuel Wareham, první tajemník britské ambasády v Praze, jehož rukama prochází zprávy od rozvědky a který má v popisu práce navazovat styky s českými studentskými vůdci. Přesvědčivě vylíčený diplomat zbavený iluzí, střídavě označovaný za cynika a realistu, smýšlí o Československu jako o "pouhém slovanském výběžku vklíněném do srdce teutonského světa" a nedělá si iluze. O politice ani lidech. Příklad za všechny: když se Samuel zakouká do české studentky, ze všeho nejdřív si ji nechá zjistit u britské tajné služby.

Samuel je ale "svým způsobem zasnoubený", a tak čelí milostnému dilematu: doma v Londýně na něj čeká anglická kolegyně Steffie a s ní životní jistota, dům, rodina, důchod. Zatímco v Praze diplomata svádí česká studentka Lenka, o generaci mladší, ale poněkud slovansky živelná, pudová. Lenka kouří v peřinách, koupe se nahá v řece, "připomíná postavu ze slovanských bájí, rusalku". Povrchní přirovnání Mawer přebije větou tesající přesné kontrasty: "Steffie měla krásnou postavu, Lenka tělo. Ze Steffie cítil parfém, z Lenky vůni."

Postava britského diplomata v románu nepřevažuje, působí ale nejplastičtěji. Ve dnech invaze vojsk Varšavské smlouvy navíc k jejímu milostnému dilematu přibývá dilema profesionální: pomůže Samuel dvěma ruským emigrantům, byť by tím riskoval kariéru?

A kolem toho celou dobu krouží několik žen. Ne že by je spisovatel líčil šablonovitě, jednu zatěžuje rodinná historie, druhou nevyjasněná sexuální orientace. Mají různá zázemí, názory, podoby. Přesto občas vytváří dojem, jako by v Praze toho času neexistovala jiná dívka než poněkud rozpustilá, jež chce dostat každého muže do postele, nastěhovat se k němu, a ještě se vyptávat na jiné ženy. Pro vyznění jinak funkčního celku je to ale druhotné.

Osudy českých i britských hrdinů se na necelých 400 stranách přibližují a proplétají, tempo graduje, nejvyšší intenzity nabírá v okamžiku příjezdu tanků. I předtím ale Mawer dovede zaujmout, třeba popisem hektického Černínského paláce, kde úředníci se složkami pod paží spěchají z jedné kanceláře do druhé a Mawer to přirovnává k "chaosu, jaký nejspíš zachvátí včelí úl, do nějž se dobývá medvěd", samozřejmě ruský.

Zvlášť přesvědčivé jsou pak historické reálie. Mawer prý přípravě věnoval přes dva roky. Když román minulý měsíc představoval v pražské Havlově knihovně, poznamenal například, že Leonid Brežněv oslovoval Alexandra Dubčeka Alexandře Stěpanoviči, což je doloženo třeba v sovětském stenografickém záznamu rozhovoru z 23. srpna v Moskvě.

Podobně potěšující drobnosti lze nalézt na každé druhé straně románu: dobové hity Marty Kubišové, schůzky homosexuálů u pomníku na pražské Letné, restaurace na Barrandovských terasách, nákupy v Tuzexu, britské diplomaty na hranicích uplácející československé pohraničníky kartonem cigaret. Dokonce i vedlejší linka románu, v níž figuruje ruský dirigent žádající o azyl, zřejmě vychází ze skutečnosti - nápadně připomíná okolnosti, za nichž se z Londýna do Sovětského svazu odmítl vrátit klavírista a dirigent Vladimir Ashkenazy.

Ne že by Mawerovi nebylo co vytknout: lehce absurdně vyznívá scéna s estébákem, který se sám přihlásí sledovanému, a ještě ho varuje. Jindy text shodí zbytečný kýč ("Copak tomu všemu asi říkají duchové Kafky a Haška, když se potkají v přízračných pražských uličkách?") nebo dialogy jako ze špatné bondovky ("Vaše přítelkyně je krásná, ale umí kousat, musíte si ji držet zkrátka." - "Nejsem ničí pejsek, nepotřebuju vodítko a už vůbec ne náhubek."). Přesto je celek čtivý, výrazně nadprůměrný, místy strhující.

Simon Mawer: Pražské jaro

Simon Mawer: Pražské jaro

(Přeložil Lukáš Novák)
Nakladatelství Kniha Zlín 2018, 368 stran, 399 korun

Simon Mawer si v rozhovorech občas postěžuje, že získal nálepku autora špionážních románů, což je po takto orientovaných předešlých prózách Dívka, která spadla z nebe a Provazochodkyně pochopitelné. Také Pražské jaro má částečně špionážní zápletku, v ní ale jeho síla netkví.

Nakonec utichne střelba v ulicích, tanky přestanou hrčet a před čtenářem opět stojí titíž britští studenti, které potkal na začátku. Jen už zoufalí, odříznutí, ztracení v cizí zemi. Dělají dojem, že už nebudou stejní, že v nich v Československu něco zemřelo. Román Pražské jaro funguje jako metafora dospívání, ztráty iluzí, prozření ze snu - o lásce i svobodě.

autor: Daniel Konrád | 4. 12. 2018 17:30

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama