Uklízečka tedy přivolá referenta, ale ten nejprve potřebuje znát číslo klíče a číslo místnosti, až poté může záležitost ve státním aparátu postoupit dál. Frustrovaný a pocitem viny vyčerpaný hrdina, natolik semletý systémem, že nedokáže samostatně myslet, mezitím začíná pociťovat žízeň i další, řekněme opačné tělesné potřeby.
Tímto směrem se rozbíhá do češtiny nedávno přeložená novela Klíč od irsky píšícího prozaika Máirtína Ó Cadhaina, který žil v letech 1906 až 1970. Z jeho děl už máme k dispozici román Hřbitovní hlína z roku 1947, který před pár lety vydalo Argo.
Novela Klíč se irsky objevila poprvé roku 1953, pak následující dekádu ve sbírce Pokosené obilí a ve dvojjazyčném vydání s anglickým překladem až roku 2015. Česky teď vyšla opět zásluhou Arga a stejně jako obsáhlejší Hřbitovní hlína v brilantním překladu Radvana Markuse, který za svůj minulý výkon obdržel cenu Magnesia Litera. Klidně by ji mohl dostat zas.
Kouzlo Klíče totiž nespočívá v akční linii, nýbrž v tu otevřenějších, onde skrytějších narážkách, to znamená v jazyce.
Na jedné straně je suchý a byrokraticky vyprázdněný tak, jak ho známe kupříkladu z tvorby Franze Kafky - určitě ne náhodou se P. ve snu proměňuje ve spisovou složku. To vše místy okořeňují absurdní prvky, které jako by vypadly třeba z Gogolova Revizora.
Surrealistická atmosféra však pomalu přerůstá v horor a P., paralyzovaný úctou k řádu a obavami z narušení normy, ve vpravdě existenciálním zápasu o svůj život a duši nutně musí prohrát.
Na druhé straně je Ó Cadhainův jazyk příznačně irský. Bedlivějším čtenářům neunikne, že státní správa v knize funguje jako náhražka katolické církve, a proto stejně jako církev svatá stran ustanovení a úředních postupů podléhá autoritě nepsané tradice. A samozřejmě má svůj katechismus, jehož logika se - stejně jako později v románu Hlava XXII od Josepha Hellera - pohybuje v kruhu. "Kdo stvořil státní správu? Bůh. Co stvořila státní správa? Státní úředníky… Proč existuje státní správa? Kvůli státu. Proč existuje stát? Kvůli státní správě." Rozebírat explicitní obrat "posvátné oběžníky" jistě netřeba.
Další odkazová vrstva se vztahuje k politické situaci tehdy od zbytku světa izolovaného a vnitřními rozpory zmítaného Irska, jelikož všechny ty fascikly, oběžníky, memoranda a štítky, jakož i "lejstra všemožných druhů, barev, značek a gramáží", mají svůj svět. Dokonce mezi sebou vedou "občanské války". Načež když náš nebohý vězeň v podstatě proti své vůli poskytne rozhovor novinám, je to voda na mlýn opozici, Severnímu Irsku i Velké Británii vůbec. Je-li to vše cynický komentář týkající se přetrvávajícího vlivu církve na fungování státu, nebo docela přesný pohled na politické strany, toť otázka.
Tak či onak, vše se na rozdíl od přirovnání vystřižených přímo z lůna přírody ("rychlejš, než koza pose*e kravinec", případně "rychleji, než štětka obere opilce") nekonečně vleče ve sterilním, oficiálním prostředí již předurčeném technokratickým, občas až orwellovským jazykem memorand a suplik. Dokud našemu P. nepřispěchá na pomoc manželka, ona nechvalně známá "stará doma", pro niž jakýkoli papír patří do kamen.
Referentovi se jme spílat obraty jako "usoplenej zmetku, oslizlá makrelo, nachmelenej tlustoprde" a srší nejen verbálně, ale také nejrůznějšími nápady. Nicméně ani ona, ani poslanci či radní obdaření výmluvnými jmény jako Olin O'Šulin, Tomislav O'Prďoch, Kristián Kafral či Lojza Lopata nic moc nezmůžou.
Nakolik je text stále aktuální, vezmeme-li v úvahu českou státní správu, jejíž už tak nepříliš velkou efektivitu znásobila koronavirová krize, nechť každý posoudí sám. V recenzi se spíš sluší připomenout, že novelu lze interpretovat i volně autobiograficky jako černou satiru na privilegia, kterých se autorovi ani P. nijak zvlášť nedostávalo.
Hrdinu poznamenalo, že pochází z nemajetných vrstev a jako takový je vydaný na milost a nemilost instituci - stejně jako autor knihy, který se devět let pachtil v překladatelském oddělení irského parlamentu a ještě předtím v letech 1940 až 1944 coby člen Irské republikánské armády strávil nemalý čas ve vězení, odkud z nejasných důvodů mohl jít na pohřeb jen jednomu ze svých rodičů.
Programem Máirtína Ó Cadhaina, patrně nejlepšího irsky píšícího autora všech dob a jednoho z vrcholných modernistů bez ohledu na jazykovou příslušnost, bylo znovudobytí Irska. Chtěl toho dosáhnout prosazováním původního irského jazyka a kultury, což do praxe uváděl i jako učitel a žurnalista.
I proto - kromě originálních vulgarismů a biblických obratů - novelu Klíč prošpikoval jak příslovími a ustálenými frázemi typu "Kdo do sebe vodu lije, ten se aspoň neopije", tak mírnými archaismy jako jejdanánku nebo trotl.
Zároveň však Ó Cadhain realisticky věděl, že ti, co jsou nahoře, se svých pravomocí budou držet až do hořkého konce. Pronikavějšího a lexikálně vytříbenějšího vhledu do útrob jakékoli mašinérie by pohledal.
Kniha
Máirtín Ó Cadhain: Klíč
(Přeložil Radvan Markus)
Nakladatelství Argo 2021, 104 stran, 198 korun.