Spisovatel, dramatik a signatář Charty 77 ještě před vynucenou emigrací z komunistického Československa roku 1983 přestal psát, přesvědčen, že co sám o sobě potřeboval pochopit prostřednictvím próz, scénářů a her, si zodpověděl. Po přijetí náboženství a studiích v Německu a Izraeli, naplno vystaven síle hebrejského textu Tóry a tradici židovského myšlení, autorsky se odmlčel. Tvůrčí činnost proměnil v duchovní, přesvědčen, že ve světle literatury tak velké jako Tóra bledne vše, co by mohl sám napsat.
Po sametové revoluci už z pozice vrchního pražského rabína stavěl na nohy zdejší židovskou komunitu a čtrnáct let pracoval na překladu Tóry, než zjistil, že v pozici rabína "ze mě něco nemohlo ven, a to bylo to psaní", že "jsem neměl tu svobodu". Teprve v současné dekádě čtenářům předložil mohutnou sci-fi tetralogii vydanou pod pseudonymem Chaim Cigan.
K dílu, jež v české literatuře nemá srovnání, teď přihlédli i porotci, kteří Karolu Sidonovi v neděli večer na Nové scéně Národního divadla udělili Státní cenu za literaturu. Sedmasedmdesátiletý vrchní zemský rabín se zařadil po bok žijících klasiků Milana Kundery, Ivana Wernische či Karla Šiktance - a zároveň pomohl obnovit přerušenou tradici.
Vloni z politických důvodů odstoupila porota Státní ceny za literaturu, kvůli jejím vyjádřením následně ocenění odmítl laureát Jiří Hájíček. Doteď nebylo zřejmé, zda se na tradici ceny, znovu udílené od roku 1995, podaří navázat. Sidon ji právě obnovil, podobně jako kdysi českou židovskou obec a nedávno i vlastní psaní.
"Spisovatel je bytost, ze které rodina vidí akorát ty záda, když sedí u psacího stroje nebo počítače. Ta rodina si často neuvědomuje, že tomu člověku u počítače chybí publikum, čtenář, který by mu řekl: no to je bezvadný," pravil Sidon, když cenu přebíral. "Tím víc si toho vážím a děkuji, že to se mnou vydrželi a že mě mají rádi."
Pohlédnout otci do očí
"Psaní je konfrontace se sebou samým, způsob, jak vytáhnout z hloubky obsahy, které máte za jiných okolností tendenci odsouvat," ohlížel se před několika lety muž, jenž tvůrčí dráhu začal koncem 60. let minulého století coby scenárista a autor rozhlasových her.
Jako mnozí těžil z tehdy běžné spolupráce mezi umělci různého zaměření. Byť vždy unikal škatulkám, sebe sama před čtenářem hledal v době, kdy podobný způsob dialogu vedla světová próza i divadlo.
Sidonovo psaní však bylo od počátku osobní: jeho debutový román Sen o mém otci z roku 1968 představuje vyrovnání se s mužem, kterého takřka nepoznal, neboť tatínka roku 1944 v Terezíně umučili nacisté.
Zpovědně laděná próza se na povrchu točí okolo podvodu malého Karola se zapíranou žákovskou knížkou, přechází však v existenciální vyrovnání se s vzorem, modelem o to nedostižnějším, že vyprávění o otci formuje jen legenda o "jednom z nejčestnějších, nejpravdomluvnějších, nejstatečnějších lidí", jak hochovi opakuje matka. "Otec, jehož neobsáhnu, jehož neznám, po kterém toužím," uvažuje chlapec, který se vnímá jako poloviční. "Celý život naplňuji hledáním té ztracené části, otce," píše.
Jenže rané vzpomínky na otcovy paže, které spícího hocha vynášejí z auta, ty "paže, na které se mohu spolehnout, v nichž mohu spočívat", vytlačuje otcův portrét na zdi, nutnost se s ním střetnout, pohlédnout mu do očí. Chlapcovo impulzivní rozhodnutí zalhat přechází v už vědomé rozhodnutí na lži trvat. Opakovat ji do očí matce, učitelce, ředitelce školy, nevlastnímu otci, všem naráz, fackám a výhrůžkám navzdory, v situacích, kdy už člověk zapomíná, že lhal, kdy si představuje, že je "bit pro pravdu", kdy je nucen přísahat při otcově památce, snést pohled jeho očí z obrazu, poměřit se s legendou, "nezradit" odkaz.
Na téměř epizodním půdorysu Sidon zkonstruoval psychologické zamyšlení o víře, dobru a zlu, hříchu a trestu, svědomí, závazků plynoucích z rodové příslušnosti a také o chuti jednat nehledě na ni: jednat samostatně.
Východiskem se stává víra
I následující próza Sen o mně, vydaná roku 1970, obsahuje autobiografické pasáže včetně útěků z domova, a dokonce záměru překročit státní hranice, při jednom toulavém bloudění nocí a přespávání v cizí kůlně s ukradenými jablky v kapse.
Jenže témata už jsou širší: matky tvarující syny do podoby svých snů, útěky synů od matek a návraty, vzpoury a výlety za svobodou, "vstávat, kdy chci, usínat, kdy chci, mýt se, jak chci a kdy chci". Nade vše silnější touha být brán jako dospělý, ale pak také snaha v dospělosti si svobodu udržet, třeba i ve světle nevěry.
Už tady je patrná linka, po které se pozvolna, ale zpětně vzato systematicky vyvíjí Sidonova tvorba: potřeba alespoň dodatečně se seznámit s otcem přerůstá v otázky po vlastní totožnosti, ty vedou k hledání obecnějších hodnot a to nakonec k touze poznat namísto otce alespoň otcovo náboženství.
Sidonovo hledání sebe prostřednictvím druhých, interpretace vlastních činů prováděná ve snaze nazřít jejich smysl i váhu a také postupný příklon k judaismu pokračují přes prózu Boží osten, esejistické Evangelium podle Josefa Flavia, více než tucet divadelních i rozhlasových her a jeho na dlouho poslední novelu Brány mrazu. Literárně plodné, pro autora existenciálně důležité a pro čtenáře vzrušující hledání zřejmě ne náhodou ustává v okamžiku, kdy se Sidonovým východiskem stává víra.
Využít emigraci
Ovšem nepominutelný je dobový kontext: Sidon se na prvním tvůrčím vrcholu nachází v polovině 70. let minulého století už jako zakázaný autor, který publikuje v samizdatu. Hned na začátku normalizace je propuštěn z redakce Listů, tedy někdejších Literárních listů, kam přispíval. Další spolupráce s rozhlasem i divadelním studiem Rubín se po střetech s normalizátory jeví nemožná.
Po podpisu Charty 77 represe sílí. Z někdejšího dělníka, topiče a prodavače novin v trafice se stává zaměstnanec podniku Vodní zdroje. Když se naplno ponoří do hebrejštiny a židovské tradice, poté, co roku 1978 konvertuje, už ho dávno pronásleduje Státní bezpečnost. Je opakovaně zatýkán a umisťován do cel předběžného zadržení, vystavován výslechům a domovním prohlídkám, ba jednou po nočním zatčení vyvezen estébáky mimo Prahu a vyhozen v lesích. "Estébáky jsem měl dva, jednoho kvůli Chartě a druhého kvůli židovství," vzpomínal později.
Československo je donucen opustit v roce 1983. Získává stipendium na univerzitě v německém Heidelbergu, zapisuje se na Vysokou školu pro židovská studia. Rozhodnut "využít emigraci k něčemu, co považuji za správné" nepřestává věřit, že jednou se vrátí, až komunismus padne, že "potom bude zapotřebí, aby tady byl někdo, kdo se učil", jak roku 1992 vysvětloval svůj nástup do funkce pražského rabína.
Necelé dva roky ještě paralelně studuje v Jeruzalémě, avšak mezitím už pracuje na porevoluční obnově české židovské komunity. Potřebovala nejen "postavit na silné nohy", jak říkal. Kromě rabína též postrádala obchod s košer potravinami, rituální lázeň mikve pro ženy nebo židovské školy pro děti. Sidon měl zásluhu na zřízení všech.
Od konce 90. let zároveň pracuje na překladu Pěti knih Mojžíšových neboli Tóry, konečně vydaném roku 2012 dvojjazyčně a samozřejmě vázaném zprava. Tou dobou už má však Karol Sidon rozepsané dílo, jímž se do české literatury roku 2014 začíná vracet.
Paralelní světy
Tetralogii nazvanou Kde lišky dávají dobrou noc, jejíž čtyři díly čítají zhruba 2000 stran, vydal pod pseudonymem jednoho ze svých předků, jako Chaim Cigan. Částečně tak učinil jistě z radosti nad mystifikací, také se ale zřejmě obával, zda by židovská obec od rabína takový text přijala.
Sidonova velepróza, publikovaná nakladatelstvím Torst, se vzpírá popisu: na jednu stranu je neuvěřitelně zábavnou, vrcholně čtivou poctou science fiction, fantasy, špionážním thrillerům, dobrodružným románům a všem druhům "braku". Rakousko-Uhersko se v ní rozpadá teprve roku 1989, libyjský plukovník Muammar Kaddáfí je korunován na Karlštejně, na Slovensku vznikají novodobé koncentrační tábory, vesmírné koráby létají z Bostonu 25. století do starověkého Egypta a tak dále.
Jenže Sidon prostřednictvím tetralogie zároveň navazuje na dřívější seriózní tvorbu, snahu pomocí beletrie se "dobývat do lidského nitra". Zprvu nepochopitelně složité větvení románu do různých dimenzí, výskyt dvojníků a později duchů dybbuků postupně získávají smysl a řád. Pod "povrchovou", zábavnou a napínavou zápletkou autor nutí čtenáře čím dál víc myslit.
Sidon klade ty nejzávažnější otázky: po soudržnosti člověka a celistvosti jeho osobnosti, o protikladech v něm obsažených, o jeho vnitřním vývoji a proměnách myšlení. Po přehlednosti světa vnějšího i vnitřního. Po víře v kauzalitu, díky níž člověk nabývá názorů na minulost a nějak se zařizuje pro budoucnost. Po předešlých životech, závazcích plynoucích z dědictví předků. Po síle slova. Po smyslu událostí, které utvářely osud židovských komunit, a nosnosti tradice v moderním světě. Obecně po danosti, pravdě, zodpovědnosti za svá rozhodnutí, za technologický vývoj a směr civilizace, po roli jedince v dějinách.
Nade vše se pak tyčí ústřední motiv, příchod mesiáše, do nějž dnes podle talmudu čili soupisu rabínských textů zbývá zhruba 220 let.
Pět let od vydání prvního dílu a dva roky poté, co ji završil, se Sidonova tetralogie vymyká v českém i světovém kontextu. Existovali rabíni píšící beletrii, rabínské sci-fi však doteď ne. Přestože v dílčích ohledech si Sidon vysloužil přirovnání k německy píšícímu Gustavu Meyrinkovi a šíří rozhledu k Umbertu Ecovi, stvořil něco úplně jiného. Osobitého, barvitého, hlubokého, zábavného, obecného i osobního.
Americký spisovatel Philip Roth, kterého Sidon při jeho návštěvách Prahy osobně poznal, si nedlouho před smrtí stěžoval, že už nemá "myšlenkovou svěžest a fyzickou kondici zahájit a ustát tak obrovské tvůrčí tažení libovolné délky vůči struktuře tak komplexní a náročné, jakou představuje román".
O devět let mladší Sidon to ustál a zvítězil. Vytvořil patrně největší výzvu české porevoluční literatury. Ano, vyžaduje po čtenáři, aby se na desítky hodin ponořil do rabínova způsobu myšlení, aby pobral šíři jeho představivosti i znalostí a přistoupil na jeho humor. Aby do konce vysledoval všechny dějové linky, zaznamenal proměny postav, zorientoval se v časových rovinách, několikrát se vrátil k předchozím knihám a nejlépe to na konci zase začal číst od začátku.
Tak je to velké: větší než čtenář. Ten má dva roky poté čím dál intenzivnější pocit, že se k Sidonově tetralogii bude vracet možná celý život.
