Jak píše agentura AFP, drama ve čtyřech dějstvích Heliogabalus napsal Genet o stejnojmenném římském císaři, jenž se pro současníky stal symbolem dekadence a úpadku mravů. Hra vypráví o posledních dnech jeho života předtím, než byl roku 222 zavražděn ve věku 19 let.
Básník a dramatik na textu pracoval roku 1942 ve vězení ve francouzském Fresnes, kam byl odsouzen za padělání dokumentů, bezdomovectví, veřejné pohoršení mravů a krádež knih. Sotva třicetiletý provokatér Genet, později někdy označovaný za posledního prokletého básníka, na hře o římském císaři pracoval ve stejné době jako na své prvotině Panna Marie Květná. Tu později vydal, na rozdíl od Heliogabala.
Po propuštění Genet hru přečetl několika přátelům a herci Jeanu Maraisovi, jemuž nabídl hlavní roli, ale který z ní "nebyl úplně nadšený", vysvětluje v předmluvě François Rouget, profesor literatury na kanadské Queen's University at Kingston.
Podle něj hru viděl i básník a filmař Jean Cocteau, který Geneta obdivoval, přesto pro Heliogabala básník nenašel vydavatele, a tak nakonec rukopis nechal ležet u Cocteauovy sekretářky. Ta ho v 50. letech prodala, až rukopis o desítky let později získala Houghtonova knihovna Harvardské univerzity. Právě v jejích archivech doteď zapadlý text, který nikdy nebyl zinscenován, Rouget objevil a připravil k vydání.
Na hraně zákona
Francouzský dramatik, romanopisec a básník Genet se narodil pařížské prostitutce, která jej záhy po narození odložila. Otce nikdy nepoznal. Vyrůstal v útulku, postupně prošel nápravným ústavem, léčením na neuropsychiatrii, vězením i kázeňským táborem. Odmalička se Genet pohyboval na okraji společnosti a hraně zákona.
Poprvé byl odsouzen v patnácti letech. Před druhou světovou válkou se toulal po Evropě a živil se jako zloděj, žebrák či homosexuální prostitut. Vstoupil do cizinecké legie, odkud však dezertoval. V roce 1947 měl být pro recidivu odsouzen k doživotní práci ve francouzských koloniích, zachránila ho až přímluva adresovaná prezidentovi od významných spisovatelů v čele s Jeanem-Paulem Sartrem, který o něm napsal studii nazvanou Svatý Genet, komediant a mučedník.
Právě po válce Genet rychle získal uznání nejprve divadelními hrami a později vysoce literárními texty, které děsily svou nezařaditelností a pokoušely společenská tabu, od násilí přes zločin po homosexualitu. Jako někdo, kdo byl produktem prostředí plného násilí, dovedl obhajovat třeba i vraždu. Nepodléhal žádným proudům ani konvencím, napsala o něm agentura ČTK.
Vyhraňoval se proti společnosti, později se také politicky angažoval. Podpořil studentskou revoltu z roku 1968, protestoval proti válce ve Vietnamu, podporoval levicovou Stranu černých panterů v USA nebo Palestince. Podal jedno z prvních literárních svědectví o masakru palestinských Arabů v uprchlických táborech Sabra a Šatíla v roce 1982. Výrazně byl ovlivněn Marokem, kde byl také ve druhé polovině 80. let pochován.
Část svého bouřlivého života Jean Genet shrnul v autobiografické knize Deník zloděje, kterou prostupují provokativní témata jako život zlodějů a vrahů, brutální erotické scény, ale také něžná láska, lyrické obraty či motivy smutku, samoty a květin.
Jeho texty se často stávaly předmětem zásahů cenzury, například debutový román Panna Marie Květná byl téměř deset let po oficiálním vydání označen za pornografický a stažen z prodeje. Později jeho knihy a hry Gallimard vydal v prestižní edici La Pléiade.
Společně s Heliogabalem nyní francouzské vydavatelství zveřejnilo také Genetův scénář k filmu, který pod názvem Slečna učitelka natočil roku 1966 britský režisér Tony Richardson. Hlavní roli ztvárnila hvězda Jeanne Moreau. Film se na festivalu v Cannes dočkal vlažného přijetí.
Brněnská stopa
Genet se v době svého tuláckého putování po dezerci z francouzské armády dostal také do předválečného Československa. "Brno je tmavé a vlhké město, rozežrané kouřem z továren. Když jsem tam dorazil, probíhal zrovna boj mezi bandami mladých pouličních zpěváků," napsal si do deníku.
Ve městě mu péči zhruba na pět měsíců poskytla Liga pro lidská práva. "Na prosbu Ligy zde dával hodiny francouzštiny vdané Němce židovského původu Anne Blochové. Byla to jediná Genetova láska k ženě, platonická," řekl před lety serveru Idnes.cz francouzský badatel Albert Dichy, který o Genetovi přednášel v Praze. Genetovy dopisy Blochové později vyšly knižně.
Částečně podle Genetova Deníku zloděje roku 2016 připravil v režii Jana Nebeského divadelní představení brněnský spolek Masopust, který později uvedl i koláž z autorových textů nazvanou Ženet. Několik zdejších scén včetně pražského Divadla Na zábradlí nebo brněnského Národního divadla nastudovalo Genetovu hru Služky, zatímco jeho Balkon se hrál třeba v Plzni a Querelle z Brestu pro změnu v pražské Komedii.
Kromě samotných Genetových textů česky vyšla v roce 2020 také Knížka chovance Jeana Geneta, autorova literární biografie napsaná rakouským držitelem Büchnerovy ceny Josefem Winklerem. V roce 2002 byl Genetovi zasvěcen tehdejší ročník pražského Festivalu spisovatelů.
