Izraelec Grossman na Světu knihy: Média znečišťují jazyk, očistí nás literatura

Daniel Konrád Daniel Konrád
12. 5. 2018 15:02
Masmédia mění lidi v dav opakující tatáž klišé, předsudky nebo kýče. Očistit nás od nich může literatura, prohlásil na veletrhu Svět knihy přední izraelský spisovatel David Grossman.
David Grossman v Praze vyjádřil obdiv k Franzi Kafkovi, Jaroslavu Haškovi a zejména Otu Pavlovi, od nějž se mu líbil výbor z povídkových sbírek Smrt krásných srnců a Jak jsem chytal ryby.
David Grossman v Praze vyjádřil obdiv k Franzi Kafkovi, Jaroslavu Haškovi a zejména Otu Pavlovi, od nějž se mu líbil výbor z povídkových sbírek Smrt krásných srnců a Jak jsem chytal ryby. | Foto: archiv Světa knihy

Kolem dvou židovských osadníků na Západním břehu Jordánu kráčí Arab jménem Ahmed, když se z tlampače ozve, že za pět minut pro Araby začíná zákaz vycházení. Osadník popadne pušku a střelí Ahmeda do hlavy. "No potěš koště! Proč jsi ho zastřelil?" ptá se ten druhý. Potěškoště odvětí: "Vím, kde bydlí, tam by za pět minut nedošel."

Ten vtip zazní v nejnovějším románu izraelského prozaika Davida Grossmana nazvaném Přijde kůň do baru. Během svého stand-up vystoupení jej vypráví stárnoucí komik Dovík a románové obecenstvo se směje "trochu rozpačitě".

Podobné to bylo při Grossmanově včerejší návštěvě pražského veletrhu Svět knihy, kde autor knihu představil. "Stejně jako v románu se také zde lidé nervózně vrtí na židlích. Někteří by se třeba smát chtěli, ale vědí, že je to politicky nekorektní. Jiným ten vtip působí bolest," ilustroval Grossman, jak jeho protagonista záměrně cílí na citlivá místa v duších Izraelců.

Grossmanova jedenáctá próza, za niž autor vloni získal prestižní Mezinárodní Man Bookerovu cenu a která nyní vyšla v českém překladu, se odehrává během Dovíkova vystoupení. To však z běžného stand-upu přechází v intimní zpověď chlapce s traumatickým dětstvím.

"Dovík se snaží vyprávět publiku to, co je pro něj opravdu důležité, jenže lidé se přišli bavit, pročistit si hlavu po těžkém týdnu. Dovík si to uvědomuje, sází jeden vtip za druhým, avšak pod nimi se snaží propašovat do vystoupení závažné otázky," popisuje Grossman.

Také ten během hodinové diskuse na pražském Výstavišti zmínil několik vtipů - "Má babička na lidi klela: Ať ti bůh sebere všechny zuby a nechá jen jeden, aby tě mohl bolet!" -, přesto hovořil převážně seriózně.

Žert označil za jedinečný vynález lidstva. "Když vás zastavím na ulici a začnu vyprávět 'Potkají se křestaň, žid a muslim…', hned víte, že uslyšíte krátký smyšlený příběh, kde vám nebude záležet na postavách a na konci se zasmějete," pravil.

Při psaní nové knihy si prý uvědomil, že lidé vyprávějí vtipy zvláštním hlasem, "jako by existovala hlasivka určená jen k žertování".

V Praze autor uvažoval, jak to mohlo vypadat, když zazněl jakýsi prvotní vtip. "Představuji si, že neandertálec ukázal na vodu a řekl: 'To je oheň.' Ostatní mu nerozuměli. Proč říká o vodě, že je oheň? A proč používá ten zvláštní hlas? Avšak ten člověk udělal něco nedocenitelného: ukázal jiným, že mohou změnit úhel pohledu, a tím lidstvo emancipoval."

Podle Grossmana se člověk vyprávěním vtipů může nejen vypořádat s žalem, především se permanentně osvobozuje. "Spisovatel Primo Levi zmiňoval židy, kteří si vyprávěli vtipy ve vyhlazovacích táborech. Alespoň na zlomek vteřiny tím získali svobodu. Jako by žertováním sdělovali světu: Stále jsem svobodný člověk a nedopustím, aby mě okolnosti zlomily," řekl autor.

V jeho románu si Dovík mezi obecenstvem všimne drobné ženy, která se vtipům nesměje. Hrdinu znala v dětství a teď je jeho cynismem znechucena. "Byl jsi hodný kluk," vyčte mu před všemi, že zahořkl.

Podle Grossmana ta jediná věta z vypravěče "začne odlupovat vrstvy drzosti, agresivity a útočnosti, jež nabalil na svá traumata" a přiměje ho, aby se poprvé v životě svěřil s tragickou událostí z dospívání.

"Když jsem to psal, myslel jsem na všechny lidi, kteří žijí v paralelních životech k těm, jež žít opravdu měli: vinou špatných rozhodnutí v dětství, špatné volby povolání, kvůli rodičům či okolnostem. Jsme v Česku, připomínám Franze Kafku pracujícího v pojišťovně. Ale na mysli mám všechny, kdo jsou uvězněni v zaměstnání, manželství nebo genderu, v němž být nechtějí, a zvykli si, neboť člověk je přizpůsobivá bytost. Jen v něm celou dobu přežívá jeho skutečné já, které na povrch vysílá náhlé, bolestivé impulzy. Protože aby se mohl zrodit tento druhý, paralelní život, člověk musel zabít ten původní," líčil Grossman.

Proto se v knize Dovík poprvé od chvíle, kdy mu bylo čtrnáct, opět stává sám sebou, bytostí, kterou tehdy potlačil. "V životě není většího daru, než když si člověk v jeden okamžik uvědomí, kým má být doopravdy. Nejen lidem, ale celým národům se může stát, že je jakási tragédie vykolejí, a od té chvíle žijí paralelní existenci k té, kterou žít měli."

Tato Grossmanova úvaha mnohé vede k tomu, že román Přijde kůň do baru čtou jako metaforu k současnému Izraeli.

Letos čtyřiašedesátiletý autor již ve svém debutovém románu Úsměv jehněte ze začátku 80. let minulého století líčil život na Západním břehu Jordánu pod izraelskou správou. Osud Palestinců na takzvaných okupovaných územích zpracoval též v reportážní sbírce Žlutý vítr.

Grossman, jehož dvacetiletý syn zemřel roku 2006 v izraelsko-libanonské válce, dnes patří k největším zastáncům mírové dohody s Palestinci a zároveň nejhlasitějším kritikům současného izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. V různých interview opakovaně zmiňuje, že od takzvané šestidenní války v roce 1967 žije Izrael "paralelní život", že se tehdy vydal na špatnou cestu a dosud se neodvážil ji korigovat.

Zároveň se však autor brání, aby jeho nová próza byla redukována na politické dílo. Ostatně na pražském Světu knihy, jehož je Stát Izrael letos čestným hostem, Grossman odmítl účast v panelových debatách - patrně z obavy, že se budou týkat politiky. Rozhovor, apolitický, udělil jen jeden a také při včerejším setkání zmínil politiku jen přeneseně.

Možná nejdůležitější moment vystoupení tak přišel v okamžiku, kdy Grossman šířeji uvažoval o literatuře jako "svém způsobu léku" na současnost.

David Grossman: Přijde kůň do baru

David Grossman: Přijde kůň do baru

(Přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher)
Nakladatelství Mladá fronta 2018, 216 stran, 279 korun

Zvlášť v dnešní době, definované fenoménem fake news či virtuální realitou, je prý psaní způsobem, jak se vrátit k podstatě věci a znovu se jí dotknout. "Člověk napíše větu a cítí, že není správná. Zkusí slova zpřeházet, najít synonyma, větu obrátit - a náhle nějak podvědomě ví: takhle je to správně," formuloval Grossman v Praze znovu téma, jemuž před jedenácti lety věnoval esej nazvanou Psaní ve tmě.

V té popisuje, jak při psaní cítí, že "korektní a přesné užívání slov může zapůsobit jako lék na nemoc", pročistit vzduch, obnovit intimní vztah člověka k jazyku a zprostředkovaně také k druhým.

"Žijeme ve světě ovládaném masmédii, která lidi mění v dav opakující tatáž klišé, předsudky nebo kýče," řekl autor v Praze. "Právě tady může zasáhnout literatura: pomůže nám znovu objevit naše soukromé, intimní já, které společnost nebo politika překryly a zcizily," dodal.

 

Právě se děje

před 16 minutami

Policie obvinila tři lidi z obecného ohrožení kvůli loňskému úniku fenolu v Děčíně se dvěma oběťmi. Všichni obvinění jsou z firmy, kde látka unikla.

Další zprávy