Praha - Sir Terry Pratchett napsal více jak sedmdesát knih, které byly přeloženy do sedmatřiceti jazyků a jichž se prodalo na sedmdesát milionů. První díl jeho kultovní série Úžasná Zeměplocha, tedy Barva kouzel, vyšel v roce 1983 – v českém kongeniálním překladu Jana Kantůrka o deset let později.
Před osmi lety mu byla diagnostikována Alzheimerova choroba a ve čtvrtek 12. března 2015 se na jeho Twitteru objevilo oznámení ve stylu zeměplošského Smrtě: SIRE TERRY, MUSÍME SPOLU NA POSLEDNÍ PROCHÁZKU.
Ano, Terry Pratchett ve věku šestašedesáti let zemřel. A zůstalo po něm prázdno, které na rozdíl od věku nebo počtu knih a prodaných výtisků nejde vyčíslit či změřit. Dokládá to řada kondolencí od zástupců jeho vydavatele přes britského premiéra Davida Camerona po spisovatele Neila Gaimana, s nímž Pratchett kdysi napsal knihu Dobrá znamení (čtenáři díky ní vědí, že vrčení některých psů začíná hluboko v jejich hrdle a končí na hrdle někoho jiného), i bezpočet ohlasů čtenářů na všech sociálních sítích.
A například Městská knihovna v Praze vyskládala několik Pratchettových knih do cestovního zavazadla a doplnila je banánem. Pokud se vám to zdá divné, doplňte si vzdělání třeba knihou Magický prazdroj. A pamatujte, že orangutan je lidoop, ne opice. Podobná informace je spíše úsměvná, ale ponaučení z Pratchettových knih jsou mnohdy zásadnějšího rázu.
Lidské příběhy pro obyčejné lidi
Michael Moorcock kdysi ironicky prohlásil, že americká fantastika je psána roboty pro roboty a o robotech a britská zase králíky pro králíky a o králících. Pratchett byl člověk píšící pro lidi a o lidech. Nikdy nevěřil na Pány temnot a zlé hordy skřetů táhnoucích Krajem, dobře věděl, že největší zlo je, když se na lidi začne pohlížet jako na věci nebo na čísla. S Tolkienem by určitě nesouhlasil v pohledu na monarchii – celým jeho dílem už od raných Koberců prochází ta nejryzejší demokratická ideologie – ale jistě by se shodli, že by nikdo neměl přemýšlet v „kolečkách a pákách“.
Celým jeho dílem se tak vinula otázka hranic lidskosti, hledání správných vzorů a poukazování na nebezpečí, do kterých se lidská mysl dostává díky předsudkům, strachu a stereotypům, přičemž vrcholu dosáhl v Úžasné Zeměploše. Svět na zádech čtyř slonů, kteří zase stojí na krunýři gigantické vesmírné želvy, sice začínal jako parodie hrdinské fantasy, ale rychle se i díky skvělým obálkám Joshe Kirbyho stal něčím víc.
V prvních knihách ještě narazíme kupříkladu na barbara Cohena, který si odmítá připustit, že v devadesáti už mu to sekání hlav a zachraňování panen nejde jako dřív, ale o něco pozdější díl – Stráže!Stráže! – je celý věnován těm strážným, jejichž údělem je v řadových fantasy být pobiti hrdinou právě cohenovského typu, bez nároku na soucit nebo vlastní názor. Malí bohové zase zkoumají náboženský fanatismus, nedávný Šňupec (ale nejen on) ukazuje nebezpečí rasismu...
… a celá jedna linie knih se věnuje těm nejprostším otázkám lidského života. Přičemž jejich hrdinou je Smrť. Dvoumetrový „Sekáč“, který stále ještě nepřesedlal na kombajn, ale věří v osobní přístup, se vyjadřuje výhradně kapitálkami, má slabost pro kočky a pochopitelně, jak se dozvíme v románu Mort, dává vždy přednost NA SHLEDANOU před SBOHEM. Objevil se již v prvním díle Zeměplochy (a jeho inkarnaci nalezneme i v Dobrých znameních), ovšem to byl ještě vedlejší postavičkou. Postupem času se však vypracoval na hrdinu řady románů a věčného studenta lidského snažení a hemžení.
Zeměplocha i díky němu ukazuje, že ta nejlepší humoristická literatura se vždy dotýkala limitů lidského života. Ne nutně černým humorem a cynismem. Pratchett sice uměl být brutální, ale především se snažil naznačit, že vše má své meze a nejdůležitější není žít věčně a idylicky, ale prostě správně.
Následujte Elánia a Bábi
Což nás dostává k jeho dalším populárním hrdinům. Kapitán Samuel Elánius vzešel z lógru všech kafí noirových filmů a prázdných skleniček drsné školy. Bábi Zlopočasná zase z obrazů moudrých, za každých okolností přímých žen, které prostě vidí hranici mezi dobrem a zlem.
Jakkoliv jsou jednotlivá dobrodružství těchto postav (ta Elániova koncipovaná jako detektivky, ta s Bábi zase vycházející z divadelních či operních vzorů, jako jsou Macbeth či Fantom opery) plné vtipu, jejich jádrem je boj čestného člověka o sebekontrolu, aby se dotyčný nestal větším monstrem než ti, proti kterým bojuje. Tyto nejednoznačné postavy časem vytlačily i populárního zbabělce Mrakoplaše, který sice nežije čestně, ale rozhodně dlouho, a ukazovaly, jak by se měl člověk chovat – a hlavně jak přemýšlet.
Bábi Zlopočasná tak dokazovala, že ve světě plném bohů a magie je nejmocnější zbraní prostá hlavologie – tedy pochopení toho, jak lidé myslí. Kapitán Elánius zase to, že zásadový člověk dokáže být skutečně příkladem pro druhé a změnit svět k lepšímu. Trochu.
A vždy, kdy se zdálo, že Pratchett sklouzává k přílišnému mentorování, dokázal přijít s příběhem, který nebyl o zásadách a hloubkách lidské duše, ale prostě o tom, jak bychom nikdy neměli zapomínat na skutečnou magii, která nás obklopuje dnes a denně.
V již zmíněném Mortovi to byl tradiční příběh první lásky, ale Pratchett se rád věnoval i věcem, jako je okouzlení filmem (Pohyblivé obrázky) nebo rocková hudba (aneb hudba s kamením v Těžkém melodičnu). Tyto knihy ukazovaly, jaká je síla snů a jak moc je důležité sny sdílet a předávat dál. Pravda, občas se díky tomu objevily ty divné věci z jakéhosi suterénu lovecraftovské mytologie, ale tak už to chodí, že vše má své pro a proti.
Pratchett tak nakonec patří k těm výjimečným autorům, kteří své čtenáře neprovází jen řadu let, ale hlavně skrze řadu období. Dětem i dospělým ukazuje, že možná nejdůležitější věcí v životě je nikdy za sebe nenechat rozhodovat druhé. V dobrém i zlém. I proto se ostatně po diagnostice své choroby angažoval v otázce eutanazie, byť nakonec zemřel přirozeně – obklopen rodinou a s kočkou spící na jeho posteli.
Jeho knihy i osobní příklad vytvářejí ucelené universum. Úžasná Zeměplocha i další knihy (včetně jedné o kočkách) ukazují, co znamená být opravdovým člověkem (nebo kočkou). Vzpomínky všech, kteří se s ním setkali, zase to, že sám takovým skutečně byl a že až do konce neztratil smysl pro humor.
To bylo nakonec jeho největší vítězství a kouzlo. A i když sira Terryho s jeho charakteristickým špičatým kloboukem nelze nahradit a Úžasná Zeměplocha nyní definitivně osiřela, třeba to kouzlo, abychom parafrázovali závěr románu Stráže! Stráže!, vydrží. A třeba ne. Do té doby každopádně NA SHLEDANOU.
