Komentář: Báječná léta s českou fantasy pokračují

Boris Hokr
Aktualizováno 3. 9. 2014 21:20
Sedmnáct textů v antologii Klenoty české fantasy možná nejsou vždy nejlepší díla svých autorů, ale jasně ukazují, s jakými jmény a trendy je třeba počítat.
K ilustraci využíváme část obálky knihy Vilmy Kadlečkové Mycelium.
K ilustraci využíváme část obálky knihy Vilmy Kadlečkové Mycelium. | Foto: Aktuálně.cz

Komentář - Česká fantasy za sebou má svá báječná léta, která, jak se zdá, jen tak nekončí. Dosud nejambicióznějším průvodcem po jejích světech je antologie Klenoty české fantasy. Tu pro nakladatelství Argo připravil ostřílený editor Ondřej Jireš.

Shromáždil celkem sedmnáct textů vymezených lety 1988 až 2010, které možná nejsou vždy nejlepšími díly svých autorů, ale jasně ukazují, s jakými jmény a trendy je třeba počítat.

Mladý žánr se probouzí

K výše zmíněnému časovému řazení povídek jen několik poznámek. Většina příběhů vznikla až po roce 2000. Starší jsou pouze dvě povídky. Což souvisí se stářím žánru u nás, kde fantasy v podstatě před rokem 1989 nenajdeme. I Poselství pro Agla Mathona od Ondřeje Neffa, nejstarší z předkládaných textů, je spíše sci-fi, která se utrhla ze řetězu pod vlivem prvních kontaktů s podivným, dle komunistické ideologie feudálním a zpátečnickým žánrem...

Klenoty české fantasy.
Klenoty české fantasy. | Foto: Argo

A to přes to, že Vladimír Šlechta, autor populárního cyklu Krvavé pohraničí, nedávno označil za tři nejlepší české fantasy Královny nemají nohy od Vladimíra Neffa, Lucernu Aloise Jiráska a pohádky Jana Drdy. Stejně tak bychom ovšem mohli mluvit o řadě dalších děl včetně Máje nebo Dykova Krysaře. Faktem však je, že užití fantastických motivů se zde neřídilo žádnými pravidly, která by zakládala nějaký výlučný korpus děl. Jednalo se prostě o mainstream, jen trochu ozvláštněný.

Coby svébytný žánr se u nás fantasy skutečně ustanovila až kolem přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století – s vlastními motivy, postupy, čtenáři i distribučními kanály. V devadesátých letech přitom čeští autoři horečně nasávali nezřídka dosti protikladnou inspiraci, aby sklizeň plodů jejich nadšení naplno vypukla právě po roce 2000.

Co se pak týče povídek po roce 2010, je třeba si uvědomit, že jednak od nich chybí výraznější odstup, kromě toho se nacházejí ve stále dostupných publikacích, tudíž by bylo obtížné vyjednat jejich převzetí, a v neposlední řadě by Jireš minimálně v několika případech čelil střetu zájmu, protože by se dostal do křížku s povídkami napsanými pro jeho předchozí antologie (především pro Legendy české fantasy a Memento mori).

Stejně tak bych mohl čelit výtkám o střetu zájmu já, neboť pro Klenoty jsem psal doslov věnovaný právě moderní historii fantasy u nás. Tento text však nemá být klasickou recenzí, ale spíše komentářem výběru a jeho důvodů.

Kterými směry kráčela česká fantazie?

První české fantasy bychom mohli rozdělit do dvou proudů, jejichž zástupce najdeme i v Klenotech. Na jedné straně to je okouzlení autorů doslova odkojených science fiction, že mohou svou fantazii napřít i jiným směrem. To je již zmíněný Ondřej Neff, ale také Vilma Kadlečková (v knize Mé rty budou toužit po krvi), u níž dodnes občas narazíme na poznámky, že její fantasy jsou v podstatě jinak nahlíženou science fiction.

Je to přístup, který umožňuje zapojení psychologie, dekonstrukce mýtu, boření hranic žánrů i formy... Přináší do fantasy touhu experimentovat a umělecké ambice. Text Kadlečkové můžeme vnímat jako pohádku, nový mýtus, halucinaci, freudovskou psychoanalýzu... A i když v ní nenarazíme na roboty a vědu, víc než zahraniční fantasy připomíná spíše povídky Raye Aldridge, kupříkladu skvělou Ocelovou smečku.

Druhý přístup bral fantasy jako cosi exotického, tajemného, ale v prvé řadě ideálního pro vyprávění dobrodružných příběhů. Ne nadarmo byl králem devadesátkové fantasy v Čechách Barbar Conan.

Ovšem léta odloučení od vývoje žánru s sebou přinesla zajímavou věc: čeští autoři se nespokojili s klasickou howardovskou podobou hrdinské fantasy. Oni ji pod vlivem rychle doháněné četby promíchali s anarchistickou ironií Michaela Moorcocka (jehož Elrik z Melniboné a další hrdinové byli výsměchem Conanovi) či postmoderním romantismem Andrzeje Sapkowského (Poláci, mimochodem, zase jednou měli při reagování na západní vzory náskok).

Léta odloučení od vývoje žánru s sebou přinesla zajímavou věc: čeští autoři se nespokojili s klasickou howardovskou podobou hrdinské fantasy. Oni ji pod vlivem rychle doháněné četby promíchali s anarchistickou ironií Michaela Moorcocka (jehož Elrik z Melniboné a další hrdinové byli výsměchem Conanovi) či postmoderním romantismem Andrzeje Sapkowského (Poláci, mimochodem, zase jednou měli při reagování na západní vzory náskok).

V Klenotech to poznáte především na povídkách Vladimíra Šlechty a Miroslava Žambocha. Šlechta se svou Válečnou lstí představuje svět, kde jsou velké ideály a hrdinský patos programově vláčeny špínou světa připomínajícího kolonizaci Ameriky – jen s elfy a skřety místo zálesáků a indiánů. Trocha realismu v hodnotách a přístupu k hrdinství, trocha nastavení zrcadla sklonu lidí k rasismu (Pratchett by napsal druhismu či tvarismu) a větší než malé množství akce.

Žamboch zase zas a znova zkoumá jakéhosi ideálního hrdinu českého čtenáře – skvělého bijce, muže s kodexem, ale i cynickým náhledem na svět, drsňáka i romantika v jednom. Ve svých povídkách příměsi různě mixuje, stejně jako mixuje syžety howardovských povídek se zápletkami spaghetti westernů... Jeho Vulhelf neohromí nějakým propracovaným fantastickým světem, důležitá je čistě postava hrdiny. Sám autor se s ní sice mnohokrát vypořádal lépe, ale často až v rámci propojeného cyklu příběhů (Koniáš a Bakly), ale pořád je zde jasně cítit jeho krédo vyjádřené v eseji Osamělí válečníci: „Dobrý hrdinský fantasy příběh. Musí být reálný, musím mu věřit, musí mě přesvědčit, že jeden zvítězil nad mnoha. Musím ho prožít.“

A kam se vydala dál

Pokud ovšem v Klenotech je nějaký převládající trend, je jím historická fantasy. Češi měli historii vždy v oblibě, byť s ní občas vyváděli psí kusy. A kde jinde provádět ještě větší psí kusy než právě na poli historické fantastiky? Můžete ukázat, kolik toho víte. Můžete se vyblbnout stylisticky. A můžete kácet modly. Historická fantasy je prostě velká zábava, ze které občas zamrazí.

Jako v povídce Jed bratra mého od Jaroslava Mosteckého, prvního mistra tohoto subžánru v zemi kdysi Bójů... Jeho příběh o lovu na bestii ukazuje slavnou státotvornou bratrovraždu (V + B = ?) v nečekaném, ale vzhledem k dobovým kulisám a mentalitě nepříjemně reálném světle. Za takhle živoucí postavy by se nestyděl ani Vančura.

Čistě dějovou záležitost nabídl Juraj Červenák. Jeho Kámen a krev navíc vnáší do fantasy i detektivku – k níž se ostatně autor nyní vrátil v cyklu rudolfínských příběhů (Mrtvý na Pekelném vrchu). Jeho hlavní přínos pro domácí (přičemž toto označení zde stále ještě znamená česko-slovenskou) fantasy je však v povídkách poněkud odlišných.

Červenák totiž je nejlepší howardovec široko daleko. Jeden čas psal i conanovské romány, kde k takřka čisté pulpové estetice přidával svou osobní zálibu v akčních filmech osmdesátých let. V jeho pozdějších knihách pak nalezneme ozvěny temnějších tónů Roberta E. Howarda (nesmíme zapomínat, že duchovní otec barbara Conana psal i horory a nezřídka přebíral některé prvky z tvorby svého souputníka Lovecrafta).

Stylové hrátky s jazykem historické fantasy pak nabízí Klubko zmijí Ivany Kuglerové a pohled na historii jako dobu v mlhách náznaků ponořeného mýtu Adam Andres aka Veronika Válková ve své Maluše.

Do Klenotů bohužel nebylo možné zařadit Mílu Lince, jehož nejlepší práce jsou romány. Přesto si však při poznámce o podobách naší historické fantasy zaslouží zmínku. Jeho příběhy se neodehrávají v našem světě, ovšem prostředí v mnohém připomíná vančurovský středověk a použitý jazyk je plný odkazů nejen na prvorepublikové klasiky historické prózy, ale i na fráze z kronik a análů.

Asi nejzajímavější přístup k historii však dnes nabízí podle mého názoru Leonard Medek ve svém cyklu Dobrodruh. Ke kvantu historických faktů (kdo, kde, kdy, s kým, kolikrát, proč, za kolik...) totiž přidává perfektně zvládnutý duch dobových morzakorů. Jeho Nefritová necuke se odehrává na sklonku dlouhého devatenáctého století a sám autor pod svými císařpánovskými licousy několikrát označil dobrodružství Franty Franty (která jsou mimochodem k dostání již ve třech knihách) jako „mašinkvér a magie“. Je to vtipné, napínavé, poučné... Vlastně Hříšní lidé světa koloniálních impérií pojatí coby retro fantasy.

A kam bude kráčet?

Dnes ovšem povídkám už kralují jiné tendence. Jejich nejnovější podoby mapují především sborníky Žoldnéři fantasie nakladatelství Straky na vrbě (v případných druhých Klenotech bych za několik let viděl z této stáje minimálně tři čtyři autory a autorky). Jireš však ukazuje, kde a jak tyto trendy začínaly, případně u koho získaly nejvýraznější podobu.

Nalezneme zde tedy například Petru Neomillnerovou a Pavla Renčína. Prvně zmíněná autorka se programově snaží psát příběhy drsné a realistické, nebojící se sexu a psychického týrání. Což se někdy samo stává klišé. Osobně se domnívám, že právě to se stalo i zde přetištěné povídce Noční lovy, ale na druhou stranu, málokdo napsal odvážnější fantasy román než Dítě skály... Je zajímavé, že v současnosti slaví Petra Neomillnerová úspěch se sérií příběhů pro děti Amélie a...

Od Renčína Ondřej Jireš vybral příběh Tanči mezi vločkami. Hypnotická variace na klasické fantasy motivy ukazuje Renčína jako mistra atmosféry. Později ovšem autor často sahal po motivech hororových a nakonec se našel na poli městské fantasy – tedy v příbězích, v nichž se samo město, jeho zákoutí a legendy stávají živoucími postavami a kde se prolíná naše realita s realitou magického světa.

Právě k tomuto typu příběhů dnes inklinuje velká řada autorů ze zmíněných sborníků Žoldnéři fantasie. Ovšem Renčínových kvalit (nebo kvalit nejlepších věcí Jany Rečkové, která se bližšímu přiřazení k některému trendu programově vzpírá a v Klenotech se představuje temnou pohádkou Závistiví, a Františky Vrbenské, jejíž šamanismem prodchnutý Trůn z říční mlhy pracuje s přírodou stejně jako Renčín s městem) ještě nedosahují. Nebo alespoň ne pravidelně.

Češi jsou někdy známí coby smějící se bestie. Čímž je myšleno, že laskavý humor jim, navzdory tomu, co tvrdí Zdeněk Troška, opravdu vlastní není. To spíš naopak ten černý, plný ironice a sarkasmu. V Klenotech jej reprezentují Jiří Pavlovský a Štěpán Kopřiva. Oba patřili v devadesátých letech ke spolku Rigor Mortis, oba jsou velcí fanoušci televizních seriálů a komiksů a oba nesnáší trradiční fantasy či příliš zdobné texty.

Češi jsou někdy známí coby smějící se bestie. Čímž je myšleno, že laskavý humor jim, navzdory tomu, co tvrdí Zdeněk Troška, opravdu vlastní není. To spíš naopak ten černý, plný ironie a sarkasmu. V Klenotech jej reprezentují Jiří Pavlovský a Štěpán Kopřiva. Oba patřili v devadesátých letech ke spolku Rigor Mortis, oba jsou velcí fanoušci televizních seriálů a komiksů a oba nesnáší tradiční fantasy či příliš zdobné texty.

Pavlovského Eskorta (o tom, kterak komunisté eskortují ze socialistického ráje na zemi anděla-trockistu) je vystavěna především na dialozích – ty jsou v nejlepší tradicí nejen popkulturního mága Josse Whedona, ale i staré dobré poučky Monty Pythonů: „šílenství jedné postavy se střetává s vyšinutostí druhé“. Výsledkem je fraška, u které je z některých scén až úzko, protože jejich absurdita přesně zapadá do atmosféry doby, v níž se příběh odehrává.

Kopřivův Idol má také výborné dialogy, ale mnohem více se na něj hodí označení koncepční povídka – příběh i všechny atrakce jsou totiž podřízeny hře s očekáváním žánrového čtenáře a s převracením zaběhnutých klišé. Postup, který Kopřiva dotáhl k dokonalosti v povídce Bedna, která na Idol navazuje (společně vyšly v knize Holomráz) a která přidává ukázkovou práci s motivem dílčích cílů a dedlajnů postavy.

Oba dva, Pavlovský i Kopřiva, rozhodně patří k vrcholům Klenotů a svorně dávají zapomenout na předsudky o fantasy coby konzervativním, staromilském žánru. S čímž jim pomáhá i Jana Jůzlová. Její Obojek by se s drobnými změnami (například pod názvem Hvězda a zasazený do Německa namísto na fiktivní souostroví) klidně prosadil jako příběh plus minus z poloviny třicátých let minulého století.

Jeho síla ovšem není jen v možných analogiích, ale v perfektním vystižení situace lidí, kteří už nemají kam ustoupit, nemohou si dovolit někomu důvěřovat, ale zároveň onu důvěru potřebují k přežití. Jůzlová si zaslouží pochvalu i za to, že povídku nevede k akčnímu závěru, ale prostě k působivému dialogu dvou hlavních antagonistů, který jen podtrhuje bezvýchodnost situace, do níž se dostali. Mimochodem, trochu mi připomíná povídku Jaroslava Mosteckého Nestvůry z knihy Čára hrůzy o holčičce skrývající se ve tmě před monstry, která se ukážou být gestapem (a holčička skrývající se Židovkou).

Z povídek, které jsem v Klenotech přečetl poprvé, mě potěšila zdaleka nejvíce. Už proto, že je to výborný obušek na všechny, kdo by snad měli ještě dnes potřebu mluvit o fantasy jako o únikové literatuře (ne že by některé z výše uvedených povídek, nebo třeba mile zlomyslný Těžký život sférozpytce od Martina D. Antonína, přesně tohle nenabízely – vždy však ve vysokém řemeslném standardu).

Jestli Klenoty fantasy nějak prezentují, pak jako velmi barvitý žánr, který si u nás za nějakých dvacet let vychoval hned několik sebevědomých generací autorů, kteří od původně čistě dobrodružných, byť často z prostředí a s postavami balancujícími na hraně morálky, příběhů (Šlechta, Žamboch) či podivné science fiction (protofantasy Ondřeje Neffa a Vilmy Kadlečkové) postoupili k propracovanějším příběhům reflektujícím domácí historii (Mostecký), literární tradice (Medek, Vrbenská), mixujícím žánry a objevujícím nové prostory (Renčín, Červenák) a současnou popkulturu (Kopřiva, Pavlovský).

V letošním roce rozhodně lepší antologii fantasy nenajdete, stejně jako příručku, kterak se snadno a rychle (a zábavně) orientovat v české fantasy. A bude zajímavé sledovat, jak se v případném pokračování za několik let prosadí nové trendy a autoři.

Klenoty české fantasy. Andres Adam, Antonín Martin, Červenák Juraj, Jůzlová Jana, Kadlečková Vilma, Kopřiva Štěpán, Kuglerová Ivana, Medek Leonard, Mostecký Jaroslav, Neomillnerová Petra, Pavlovský Jiří, Rečková Jana, Renčín Pavel, Šlechta Vladimír, Vrbenská Františka, Žamboch Miroslav, Neff Ondřej. Argo, 2014.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Slovenská sopranistka Gruberová získala německou operní cenu

Slovenská sopranistka Edita Gruberová získala německou cenu Oper! Award za celoživotní dílo. Pěvkyně, která letos v březnu ukončila kariéru v Bavorské státní opeře v Mnichově, je první laureátkou nově vyhlašovaného ocenění. Gruberová v 60. letech vystudovala operní zpěv na slovenské konzervatoři, roku 1970 získala první roli ve Vídeňské státní opeře, kde díky vynikajícím výkonům brzy dostala stálé angažmá. V Praze prvně vystoupila roku 1979, zatím naposledy účinkovala v Národním divadle v opeře Norma od Vincenza Belliniho. Svůj um předváděla na prknech operních domů v Miláně, New Yorku či Paříži.

Zdroj: DPA/ČTK
Další zprávy