Z plynové komory do života. Vyšlo svědectví muže, který musel asistovat v Osvětimi

Michal Plzák Michal Plzák
2. 1. 2019 16:37
Kdo viděl dokumentární opus režiséra Clauda Lanzmanna Šoa, nezapomene na nemilosrdnou vytrvalost kamery, která se ani na chvíli neodlepila od tváří zmučených vzpomínkou, kdy pamětníci holokaustu přemoženi emocemi už nemohli mluvit dál.
Koncentrační tábor Osvětim na snímku z ledna 1945 po osvobození Sověty.
Koncentrační tábor Osvětim na snímku z ledna 1945 po osvobození Sověty. | Foto: ČTK/AP

Režisérova krutost jako by chtěla držet krok s tím, co divákovi větu po větě odkrývali svědkové krutostí nacismu. Neuhýbali a ani kamera neuhnula, byť ji o to svědkové žádali. Beztak před tím neutečeš.

Filip Müller na poválečném snímku.
Filip Müller na poválečném snímku. | Foto: Wikimedia Commons

Mezi nimi byl i někdejší člen takzvaného sonderkommanda Filip Müller, který prosil: "Přestaňte natáčet!" Slovák, jehož vzpomínky nyní v překladu Vladimíra Čadského vydalo nakladatelství Rybka Publishers, popisoval scénu, která předcházela povraždění tisíců československých Židů v plynových komorách Osvětimi. Prostorem svlékárny se náhle rozlehl zpěv, lidé pěli českou a slovenskou hymnu a pak ještě Hatikvu, hymnu poválečného státu Izrael.

Do té chvíle se Müller upínal k jedinému - přežít za každou cenu, alespoň o hodinu déle, každý den navíc je dobrý. Najednou mu došlo, že za přežití platí zbytečně velkou cenu a důvod se ve zpěvu jeho krajanů vypařil. Müller vstoupil do plynové komory, aby zemřel s nimi. Tam k němu přišla jedna žena a začala ho vystrkovat ven: "Ty chceš taky umřít, ale to by nemělo žádný smysl. Čeho bys dosáhl? Život nám svou smrtí nezachráníš. Musíš odsud pryč, musíš povědět ostatním, jak jsme trpěli, co na nás spáchali… co se s námi stalo."

A Müller přežil a nemlčel. Na rozdíl od mnoha vězňů, kteří o této své minulosti nemluvili, neboť ostře vnímali stigma přežití a ušpinění, svědčil hned po válce. Vypovídal v osvětimském procesu ve Frankfurtu roku 1964. "Jsem jediný člen osvětimského a birkenauského sonderkommanda, který všechno přežil. Smrti jsem ušel vlastně zázrakem," zaznamenává jeho řeč Erich Kulka v knize Soudcové-žalobci-obhájci z roku 1966.

Další dva českoslovenští Židé, kteří přežili holokaust a jako svědkové vystupují ve filmu Šoa, již českým čtenářům svůj příběh zpřístupnili: Richard Glazar v knize Treblinka, slovo jak z dětské říkanky a Rudolf Vrba v pamětech Utekl jsem z Osvětimi. Svědectví Müllerovo se k nám nyní dostává takřka šest let po autorově smrti jako poslední, ovšem nikoli svým významem.

Filip Müller byl jako jediný ze jmenovaných členem sonderkommanda, tedy zvláštní jednotky převážně židovských mužů, jež táboroví esesáci vybrali k té nejstrašlivější práci v lágru: sonderkommanda doprovázela nicnetušící oběti do svlékárny, předpokoje plynových komor, odkud je pak mrtvé rozplétali a vytahovali k pecím, stříhali jim vlasy, trhali zlaté zuby, cennosti hledali v jejich tělech i šatech, šaty svazovali a házeli na korby připravených náklaďáků a kosti, které neshořely docela, rozbíjeli na prášek, který pak vysypávali do řeky.

K této práci se dobrovolně nehlásil nikdo, muži k ní byli přinuceni, často úskokem. Uniknout se dalo jen smrtí - ale ani to nebylo snadné, esesáci nikomu nedovolovali, aby projevil svou krajní svobodu a zabil se. A navíc, jak Müller konstatuje po prvotním šoku nad povahou této přidělené práce: "Čím víc hrozila smrt, tím silnější byla moje vůle přežít. Byl jsem přece ještě mladý," píše v knize. "Hromada mrtvol, kterou jsem viděl a kterou jsem z přinucení pomáhal likvidovat, jen posílila moje odhodlání udělat vše pro to, abych neskončil stejným způsobem, abych neležel na takové hromadě a nešoupli mne vozíkem do pece, nestrkali do mě železnou vidlicí a abych se nakonec neproměnil v popel a dým."

Výřez z fotografie č. 282, jedné ze čtyř dochovalých zachycujících práci sonderkommanda v Auschwitzu.
Výřez z fotografie č. 282, jedné ze čtyř dochovalých zachycujících práci sonderkommanda v Auschwitzu. | Foto: Wikimedia Commons

Vyprávění je lineární a selektivní - autor vystupuje pouze ve své roli "nositele tajemství", jak členům sonderkommanda říkali esesáci. Líčí proto dobu, kdy byl do této funkce zařazen: první měsíce od jara 1942, kdy pracoval v původním, jediném krematoriu základního tábora v Osvětimi, pak je téměř rok vynechán a znovu jej nacházíme ve druhém osvětimském lágru Birkenau, který sloužil jako tábor pracovní i vyhlazovací.

Od léta 1943 zde byla v provozu čtyři nová, na tu dobu velice "hi-tech" krematoria a v tom druhém Müller dělal topiče. Když ovšem bylo "práce" hodně, především koncem jara 1944, kdy začalo vyhlazování maďarských Židů, musel tam, kam ho poslali - do svlékárny k ještě živým, k třídění oděvů i pálení lidí v jámách pod širým nebem, neboť krematoria měla na rozdíl od plynových komor omezenou kapacitu.

Je možné, že režisér čtyři roky starého hraného maďarského oscarového snímku Saulův syn byl inspirován Müllerovým vyprávěním - však jeho film najisto zastínil i Schindlerův seznam.

Filip Müller v knize zachycuje klíčové a v dějinách nacistického táborového impéria bezprecedentní momenty, jako byl terezínský rodinný tábor a jeho tragický konec, do maximálních obrátek vytúrovaný vyhlazovací mlýnek přichystaný pro maďarské Židy a neúspěšné povstání sonderkommanda krematoria IV a částečně i krematoria II v říjnu 1944.

Zmiňuje i "starého přítele Alfreda Wetzlera", jehož útěkové paměti, přiměřenější skutečnosti a rozhodně lidsky pokornější, než jaké napsal jeho spoluprchající kolega Rudolf Vrba, před deseti lety reeditovali na Slovensku pod názvem Čo Dante neviděl. Máme tedy před sebou opravdu jedinečné svědectví člověka, který byl v té nejhrůznější funkci na každém místě běžícího pásu továrny na smrt.

Filip Müller a Claude Lanzmann při natáčení filmu Šoa.
Filip Müller a Claude Lanzmann při natáčení filmu Šoa. | Foto: New Yorker Films

Svědectví je to jedinečné, nikoli však jediné. Pokud se ještě v polovině 60. let minulého století Müller domníval, že ze všech "nositelů tajemství", kteří byli jakožto svědkové vraždění esesáky pravidelně likvidováni, přežil jen on sám, později již věděl, že to tak není. Nejobsáhlejší studií, která se osvětimskými sonderkommandy zabývá, je dnes dílo izraelského historika Gideona Greifa z roku 1999, anglicky vydané roku 2005 pod názvem We Wept Without Tears. Jeho autor na Müllerovo svědectví několikrát odkazuje, ale ve své práci používá jiný formát, a sice rozhovory s každým členem sonderkommanda zvlášť (v knize jich je devět).

Oproti románové formě Müllerovy knihy tento princip dovoluje více se domáhat přesnějšího výrazu, dolovat v paměti mnohdy ještě nikomu neotevřené a rozšířit příběh z Osvětimi o předválečný začátek a poválečný konec. Co je ale podstatné: při vší ošidnosti lidské paměti lpět na úzké perspektivě svědka, tedy spirálovitě dobývat tu ztracenou krajinu bytí, v níž tehdy jen sami pamětníci viděli, slyšeli, vnímali.

Výřez z fotografie č. 280 zachycující práci sonderkommanda v Auschwitzu.
Výřez z fotografie č. 280 zachycující práci sonderkommanda v Auschwitzu. | Foto: Wikimedia Commons

Vyprávění Müllerovo zde trochu uhýbá, je obohaceno o poválečnou reflexi a formuluje úsudky na základě vědomostí pocházejících z jiných zdrojů. V některých datech, popisech a otázkách je autor nepřesný, čehož ve virtuálním prostoru zneužívají takzvaní revizionisté, tedy obyčejní antisemité nového střihu. Podstatu jeho svědectví tím ale naviklat nedokážou.

V tomto ohledu lze nynějšímu českému vydání vytknout jedinou vadu, a sice prohození plánku krematoria II a III s krematoriem IV a V. Pozornému čtenáři snad ale dojde, že na základě Müllerova popisu je musejí zaměnit.

Kniha úspornými a lakonickými výrazy dokumentuje nejen to, co je nesdělitelné, ale podává i mimoděčné svědectví o tom, jak se proces vyvražďování Židů odvíjel metodou pokus-omyl, od technologicky amatérských, manažersky improvizovaných začátků vraždění omezených skupinek obětí v Osvětimi na jaře a v létě 1942 k ambicióznímu komplexnímu celoevropskému řešení židovské otázky roku 1944.

Fotografie č. 281 zachycující práci sonderkommanda v Auschwitzu.
Fotografie č. 281 zachycující práci sonderkommanda v Auschwitzu. | Foto: Wikimedia Commons

Dnes všeobecně sdílená obsese Osvětimí jakožto symbolem holokaustu totiž nenápadně podporuje teorie, podle nichž bylo o vyvražďování evropského židovstva v podstatě rozhodnuto už před válkou, jelikož šlo o Hitlerovu vůli, která se v nacistickém státě jedné strany zkrátka musela naplnit.

Jako by všechny případy lokálních masakrů Židů nevyhnutelně předznamenávaly Osvětim - tedy Auschwitz, důmyslnou fabriku, jež pomocí nejmodernějších technologií, racionalizace a byrokratizace práce včetně systematického zavlékání obětí z řad sonderkommanda a židovských rad do spoluviny utajeně produkovala smrt, tedy totální nic. Jako by všechno pronásledování Židů od samého počátku války a postupné přetavování v pogromy a systematické vraždění řídila jedna vůle z Berlína, která sama věděla, kam to vše chce dotáhnout. Müller bezděky dokládá, jak byla tato cesta plná zatáček a slepých uliček.

Máme před sebou opravdu jedinečné svědectví člověka, který byl v té nejhrůznější funkci na každém místě běžícího pásu továrny na smrt.

Je ale pravda, že on sám tento vývoj nijak nereflektoval, byl příliš blízko v prostoru i čase. Proto neudivuje, že několik jeho poznámek jako by podporovalo tyto dnes již překonané teorie, podle nichž byl holokaust ryzím produktem iracionální nenávistné ideologie. Ta sice v nacismu vytvářela nezbytnou politickou kontinuitu, ale nikdy "neoperovala" ve vzduchoprázdnu, vždy jen skrze lidi a zájmové skupiny, jimž ideologie zřídkakdy jako jediná motivace stačí.

"Hitler a jeho kumpáni tento záměr (vyhubit Židy) nikdy neskrývali a už dlouho ho nezakrytě hlásali. Celý svět to věděl a mlčel, a kdo mlčí, mysleli jsme si, ten souhlasí. Takové úvahy přivedly mě i mé druhy k přesvědčení, že svět musí být s tím, co se tady děje, srozuměn." Tyto řádky svědčí o naprosté opuštěnosti a deziluzi vězňů, neprostředkují však historickou pravdu. Nacisté vyhlazování pečlivě kamuflovali, nejen před světem a před německým obyvatelstvem, ale zrovna tak před samotnými oběťmi - o tom se Müller rozepisuje nadmíru výmluvně.

Filip Müller: Sonderbehandlung neboli zvláštní zacházení
Autor fotografie: Nakladatelství Rybka Publishers

Filip Müller: Sonderbehandlung neboli zvláštní zacházení

(Přeložil Vladimír Čadský)
Nakladatelství Rybka Publishers 2018, 248 stran, 278 korun

O nadřazenosti nerozumné ideologie, jež projektovala nepraktické vyvražďování, nad materiálními a politickými zájmy byl rovněž přesvědčen, když poznamenává, že "každý rozumný člověk by předpokládal, že všechny lokomotivy a každý železniční vagon jsou naléhavě zapotřebí pro válečné účely." Dnes je přesvědčivě prokázáno, že vyhlazování nejenže nestálo v protikladu s ekonomickými zájmy, ale že vidina a záhy i realita těchto materiálních zisků přímo poháněla vyvražďování jako lodní šroub.

Jako mnozí, kteří přežili nacistickou vyhlazovací mašinerii, dává i Filip Müller průchod zásadním pochybnostem nad motivací svého přežití. Pokud už nešlo jen o to, přežít, ani v jeho případě o otázku pomsty, ale především o to, aby o všem prožitém promluvil a konvenčními literárními prostředky vypověděl to sotva sdělitelné nekonvenční svědectví, dojde mu: Bude tomu někdo věřit? Bude to někoho zajímat? "Nespěje civilizace, v jejímž jménu a jejímiž prostředky zde byl vyhlazován starý kulturní národ, mílovými kroky k vlastní záhubě?" V době, kdy kniha německy vyšla, tedy roku 1979, trýznily tyto obavy sotva tolik lidí jako dnes.

Autor přednáší o holokaustu na CERGE-EI

 

Právě se děje

Další zprávy