Jak rozumět populární kultuře? Fiskeho kniha po letech vyznívá prorocky

Ladislav Nagy Ladislav Nagy
28. 12. 2018 12:16
Už svým názvem může zvláštní pocity vzbudit kniha nazvaná Jak rozumět populární kultuře. Vždyť populární kultura je něco, čemu jaksi přirozeně rozumí každý, aniž by potřeboval průvodce. A na druhé straně: proč seriózně zkoumat něco, co je bytostně efemérní? A když už to uděláme, do jaké disciplíny naše snaha patří?
John Fiske už akademickou dráhu opustil, dnes se věnuje obchodu se starožitnostmi. Na snímku s díly ze své sbírky.
John Fiske už akademickou dráhu opustil, dnes se věnuje obchodu se starožitnostmi. Na snímku s díly ze své sbírky. | Foto: Kevin Clark pro Washington Post/Getty Images

Těmito otázkami se zabývá v českém kontextu dosud nepříliš známé dílo devětasedmdesátiletého amerického teoretika Johna Fiskeho. Jeho nejznámější publikaci letos do češtiny přeložil literární vědec Petr A. Bílek a zjevně začíná rezonovat - už teď, na konci roku, se Fiskeho práce objevuje v různých žebříčcích knih roku.

Budiž řečeno hned zkraje, že Bílkův překlad je podařený a kniha edičně dobře připravená: vedle samotného textu v ní najdeme stať Henryho Jenkinse nazvanou Proč má Fiske stále co říci, kterou vydání vybavil také anglický nakladatel, dále zápis diskuse o Fiskeově díle a na závěr esej překladatele, který nastiňuje důvody českého vydání a debatu o populární kultuře zasazuje do českého kontextu.

Ten se poměrně dosti liší od situace v anglosaském světě. Fiske svou zásadní práci psal koncem 80. let minulého století a z dnešního pohledu je v mnohém překonaná. Vznikala v době, kdy studium populární kultury - hlavně rockové hudby, ale třeba také módy - ještě zdaleka nepatřilo mezi zavedené akademické disciplíny, a proto je autorův přístup značně defenzivní.

Fiske potřebuje publiku vysvětlit, proč má smysl populární kulturu studovat. Dlužno podotknout, že to činí způsobem poměrně neotřelým a sympatickým. Namísto dlouhých argumentů předkládá čtenáři vlastní nadšení. Fiske není ideolog, nesnaží se populární kulturu vtěsnat do šablony té či oné doktríny, prostě ji má rád. Se stejným zápalem a nadšením píše o módě džínsů a rockové hudbě jako o televizních seriálech nebo televizních soutěžích.

Jak v doprovodné studii podotýká Petr A. Bílek, zpoždění mezi vydáním anglického originálu a českého překladu je vlastně případné. Takzvaná "kulturální studia" jsou v našem prostředí v situaci, která není nepodobná anglosaskému světu na sklonku osmdesátých let. Tam ovšem toto zkoumání mezitím dospělo do druhého extrému: z někdejší popelky se stalo dominantní formou, jež šmahem odvrhuje tradiční metody humanitního bádání, včetně literárního a filosofického kánonu, zhusta ve jménu nějaké ideologie. Nic takového u Fiskeho díkybohu nenajdeme.

S určitým a nevyhnutelným zjednodušením by se dalo říci, že Fiske chápe svůj obor bádání v definici vůči něčemu, co se jeví jako tradiční, ale zase tak dlouhou tradici nemá. Studium moderní filologie bylo na světových univerzitách zavedeno poměrně pozdě a v mnohém se neslo ve znamení modernistického opovržení masovou kulturou 19. století.

Přísné rozdělení na vysokou kulturu a tu ostatní je poměrně nedávnou záležitostí - 19. století ji ještě neznalo, jak Fiske v knize případně poznamenává. Dickense tehdy četli intelektuálové stejně jako masy.

Henry Jenkins, jehož stať je součástí českého vydání, a autor knihy John Fiske.
Henry Jenkins, jehož stať je součástí českého vydání, a autor knihy John Fiske. | Foto: www.henryjenkins.org

Nicméně zájem o populární kulturu ještě nezakládá její studium. Třeba bystré eseje Umberta Eca Cestování v hyperrealitě čtenáře nepochybně zaujmou dílčími postřehy, ale k ucelenému zkoumání mají daleko - jakkoli se tváří důležitě sémioticky.

Fiske na sémiotické pojetí navazuje, avšak nikoli na Eca, spíše Rolanda Barthese. Ze svých postřehů se pokouší vytvořit ucelenější systém, aniž by sklouzával k schematičnosti.

Například hned první kapitola jeho knihy nazvaná Amerika v džínách může být čtena jako samostatná esej o určitém kulturním fenoménu a jeho různých konotacích: dědictví westernové mytologie, obdiv k fyzické práci, aspekt tělesnosti a sexuality. Zároveň však tato kapitola tvoří integrální součást celku, který se zaměřuje na zkoumání nikoli jen spotřeby, ale distribuce významů.

"Jde o studium výpovědí, nikoli o studium jazykového systému," píše Fiske, a zjevně tak navazuje na práci francouzského sociologa Michela Foucaulta. Jemu je blízký také svým pojetím moci: ta není něčím, co by bylo vykonáváno určitými jedinci shora dolů, ale naopak čímsi všeprostupujícím. Účastní se jí všichni, kdo jsou součástí systému, přičemž v tomto systému zaujímají různá místa.

John Fiske: Jak rozumět populární kultuře

John Fiske: Jak rozumět populární kultuře

(Přeložil Petr A. Bílek)
Nakladatelství Akropolis 2018, 324 stran, 320 korun

Fiske jde svou teorií osvěživě proti marxistickému a neomarxistickému pojetí. Konzumenti nikdy nejsou jen konzumenty a už vůbec ne obětmi nějakého systému; nikoli, tvoří jeho součást a konzumací populární kultury se dobrovolně účastní na distribuci významů.

Fiske svou knihu psal ve druhé polovině 80. let minulého století, kdy médiím vládla televize a neexistoval internet, natož sociální sítě. Jeho dílo je tedy v mnohém nepochybně zastaralé, nicméně v jiných ohledech přímo prorocké. Fiskeho vývody potvrzuje dnešní rozvoj a dynamika sociálních sítí, kde probíhá čilé vyjednávání mezi konzumenty a producenty, přičemž role jsou často zaměnitelné.

 

Právě se děje

před 9 minutami

Tunel Blanka se po čtyřech letech dočkal kolaudace

Tunel Blanka je po čtyřech letech od zprovoznění zkolaudován. Odstraněna byla podmínka dostavby vnějšího okruhu. Náklady stavby jsou asi 40 miliard korun.

Zdroj: ČTK
Další zprávy