Michael Žantovský: Stíny, které vrhal Amos Oz, s námi zůstanou dlouho

Michael Žantovský Michael Žantovský
29. 12. 2018 12:31
Včera zesnulý izraelský spisovatel Amos Oz měl velké ruce se silnými, mozolnatými prsty. Nebyly to ruce spisovatele-intelektuála, ale ruce zemědělce. Svědčily nejen o schopnosti člověka proměňovat a spoluvytvářet svět kolem nás, ale též o jeho schopnosti proměňovat a spoluvytvářet sám sebe.
Amos Oz před třemi roky ve svém domě v Tel Avivu.
Amos Oz před třemi roky ve svém domě v Tel Avivu. | Foto: ČTK/AP

Oz, vlastním jménem Amos Klausner, se nenarodil jako zemědělec. Patřil do rodu židovských intelektuálů, pedagogů a myslitelů, kteří spoluzakládali Izrael, zosobněného v postavě jeho strýce Josefa, historika a jednoho z kandidátů na prvního izraelského prezidenta.

S autorem článku Michaelem Žantovským roku 2009 v Praze.
S autorem článku Michaelem Žantovským roku 2009 v Praze. | Foto: ČTK

Klausnerovi se považovali za svého druhu aškenázskou intelektuální elitu, povznesenou ve vlastních očích nejen nad arabské obyvatelstvo britské mandátní Palestiny a nad jemu kulturně příbuzné chudé sefardské Židy z Blízkého východu a severní Afriky, ale také nad socialisticky orientovanou část aškenázských přistěhovalců představovanou kibucnickým hnutím. Nehlásili se jako většina tehdejších aškenázských Židů k prvnímu izraelskému premiérovi Davidu Ben Gurionovi a Straně práce, ale k sionistickým revizionistům, Lvovi Žabotinskému, Menachimu Beginovi a Bencionu Netanjahuovi, otci dnešního izraelského ministerského předsedy.

Po tragické smrti své matky, jejíž příběh tvoří páteř snad největší Ozovy knihy Příběh o lásce a tmě, Amos Klausner jako dvanáctiletý celé toto dědictví odvrhl, o dva roky později si změnil jméno na Oz (v hebrejštině odvaha) a odstěhoval se do kibucu Chulda, kde strávil dalších více než třicet let jako manuální pracovník (podle svých vlastních slov mizerný), příslušník ozbrojené ochrany kibucu, učitel a aspirující spisovatel.

Zde napsal své první prózy, z nichž ta třetí, Můj Michael, mu přinesla věhlas doma i v zahraničí. Následovalo třicet dalších románových, povídkových a esejistických děl, které z něho udělaly nejslavnějšího izraelského autora své generace a jednoho z nejznámějších světových spisovatelů.

Ačkoli Ozovy příběhy jsou povětšinou intimními dramaty lidské duše s převládající tragickou polohou, jeho veřejná aktivita byla nerozlučně spjata s izraelsko-palestinským konfliktem, základním dilematem a traumatem izraelské historie.

Oz se stal jedním z nejhlasitějších představitelů takzvaného mírového tábora, usilujícího o dohodu a usmíření s Palestinci. Spoluzakládal občanské hnutí Šalom achšav (Mír dnes) a stal se předmětem ostré kritiky izraelských šovinistů a nacionalistů, odmítajících dvoustátní řešení konfliktu. Mnozí vnější pozorovatelé ho proto pochopitelně řadili na izraelskou levici a očekávali od něj, že se ztotožní s mezinárodní kritikou Izraele a kroky majícími trestat Izrael za pokračující okupaci palestinských území.

Skutečnost je o něco složitější. Ačkoli Oz důsledně odmítal protiarabský rasismus a předsudky izraelské šovinistické pravice, zastával hodnoty tolerance a projevoval empatii s osudy prostých Palestinců, také se nezastřeně hlásil k sionismu jako k vůdčí myšlence židovského národa a izraelského státu. Coby voják bojoval za právo na existenci a obranu Izraele v šestidenní i jomkipurské válce. Opakovaně hájil izraelské právo bránit se vojenskými prostředky proti agresi a teroristickým útokům.

Stejným dechem však trval na tom, že Izrael nemůže dlouhodobě vládnout jinému národu, který si takovou vládu nepřeje. Ke konci života se stal o něco skeptičtějším, pokud jde o možnost usmíření s Palestinci, ale nadále trval na možnosti praktické kompromisní dohody, která umožní oběma národům vládnout si ve vlastním státu.

Ozův realistický pohled vzrůstající měrou kontrastoval s ideologizujícím pojetím evropské levice, omezujícím se na čím dál nereálnější slogany a jednostranné požadavky, a autora připravil o část popularity, které se u této skupiny těšil. Zde je zřejmě třeba hledat vysvětlení, proč už bude navždy patřit - společně s Marcelem Proustem, Jamesem Joycem, Jorgem Luisem Borgesem a Grahamem Greenem - do vybrané skupiny velkých spisovatelů, kteří nezískali Nobelovu cenu za literaturu.

Tak jako si Oz vytvořil svůj životopis, vytvořil si i osobnost záměrně odlišnou od vypjatě hádavého prostředí jeruzalémských intelektuálů, z něhož pocházel. Byl bezmezně oddán své ženě Nily a vlastní rodině. Přistupoval k druhým s pokornou laskavostí, trpělivě se podroboval obležení čtenářů i lovců autogramů, nepodléhal pokušení oplácet nenávistné veřejné útoky svých politických protivníků. Nejen povolání spisovatele, ale také tyto rysy ho spojovaly s Václavem Havlem a vedly k jejich sblížení hned při prvním setkání na světovém kongresu PEN klubu v Praze roku 1994.

Když Oz přijel do české metropole znovu v roce 2009 při příležitosti českého vydání Příběhu o lásce a tmě, setkali se s Václavem Havlem naposledy. Během večera, který jsme s ním strávili, Amos hovořil o svém vztahu k Praze, kde studovala i jeho maminka Faňa a odkud pocházel také jeden z jeho pozdějších učitelů, filosof Samuel Hugo Bergmann. Ať už právem či neprávem, spojoval Prahu se světlem židovského osvícenectví a emancipace, zatímco Halič a Litva, odkud pocházel jeho rod, byla pro něj spíš spjata s temnem protižidovského útlaku a náboženskou bigotností. Opravdovou lásku, jak se Oz domníval, zažila jeho matka právě v Praze.

Jedním z Ozových vzorů byl i jediný izraelský spisovatel, který Nobelovu cenu skutečně získal, Šmuel Josef Agnon. V jeho díle Oz obdivoval schopnost zachytit současně více rovin skutečnosti a jejího odrazu v lidské duši, schopnost "vrhat více než jeden stín". Tuto výjimečnou schopnost měl i Amos Oz. Stíny, které vrhal, s námi zůstanou po dlouhou dobu.

Autor je bývalý diplomat a současný ředitel Knihovny Václava Havla, do češtiny přeložil Ozův román Příběh o lásce a tmě.

 

Právě se děje

Další zprávy