Pozměněné kulturní dějiny, v nichž Michelangelo staví sluneční chrámy a Miguel de Cervantes končí mezi naháči jezdícími na chilských plnokrevnících, jsou jen jedním z vyústění alternativně historického románu Civilizace.
Kniha přepisující dějiny západního světa v 16. století předloni získala Velkou cenu Francouzské akademie, letos ji vydalo Argo a uplynulý víkend ji autor, Francouz Laurent Binet, představil na pražském veletrhu Svět knihy.
„Každý život je řetězcem drobných rozhodnutí, která mohou mít dalekosáhlé dopady. Každý rok na světě padají miliony rozhodnutí, která mění dějiny,“ vysvětloval v debatě prozaik, jenž na začátku příběhu vymyslel právě takový posun. Vikingové se začátkem 11. století plaví jižněji než na kanadský ostrov Newfoundland. Díky tomu naučí předchůdce Inků jezdit na koni, kout železo a také je nakazí evropskými chorobami, vůči nimž si místní postupně vybudují imunitu.
Historie už se ubírá jinudy, a když tak po staletích připluje Kryštof Kolumbus, čeká ho debakl. Po zuby ozbrojení původní obyvatelé jej zajmou, jednu loď mu rozflákají o skály, zbylé dvě vytáhnou na souš a slavného objevitele nechají z milosti dožít jako bláznivého slepce, od nějž pochytí základy španělštiny. Ty přijdou vhod, když Inkové vzápětí zamíří do Evropy.
Svržený Kolumbus
Monarcha Atahualpa s péřovou čelenkou na hlavě a princezna Higuamota v netopýřím plášti se vylodí v Portugalsku a začnou expandovat. Zděšeni tím, co vidí, rozpouštějí inkvizici a vyhlašují náboženskou toleranci. Do Španělska vozí zlato, kukuřice a lamy. Mocenskými intrikami, uzavíráním spojenectví i sňatkovou politikou pozvolna přepisují dějiny kontinentu, kde jednou bruselská šlechta oděná v kondořím peří oslaví narození Habsburka s inckou krví. Na nějakého Kolumba už historie nevzpomene.
Slavný mořeplavec to má poslední dobou těžké. Po loňských protestech hnutí Black Lives Matter, které podnítily širší přehodnocení koloniálních symbolů, bylo v Americe svrženo nebo odstraněno přes třicet Kolumbových soch. Podobně se v Mexiku místo pojmu Smutná noc, připomínajícího vyhnání conquistadora Hernána Cortése, začalo užívat označení Vítězná noc. Perspektiva se otočila skoro jako v Binetově románu.
Ten už však měl knihu tou dobou hotovou. „Nešokuje mě, že svrháváme sochy conquistadorů, stejně jako mě nešokovalo, když se svrhávaly sochy Lenina, Stalina nebo později Saddáma Husajna. Pohled místních považuji za legitimní,“ řekl v Praze, byť varoval, abychom Kolumba nevymazávali z učebnic. „Problém nezmizí, když ho zamlčíme. To už by byl revizionismus,“ dodal.
Binetův román není revizionistický. Francouzi ho řadí mezi takzvané uchronie. Ve světové literatuře posledních dekád bude patřit vedle Přeměny od Kingsleyho Amise, Spiknutí proti Americe sepsaného Philipem Rothem nebo Židovského policejního klubu od Michaela Chabona, které si též pohrávaly s alternativní historií. Z českých autorů se Civilizacím nejvíc blíží nedávná sci-fi tetralogie rabína Karola Sidona.
„Ve sci-fi si ale můžete dělat, co chcete. Uchronie si sice také pohrává s historií, avšak jako každá hra funguje jen tehdy, když dodržujete pravidla. Změníte jeden detail a pak už jen sledujete kauzalitu a snažíte se popsat všechny dopady,“ vysvětluje Binet.
Ten na téměř 300 stranách pečlivě aktualizuje milníky doby. Na vrata wittenberského kostela je místo 95 tezí Martina Luthera přibito 95 slunečních tezí. Dvanáct artikulů německých sedláků posuzuje sám incký monarcha. Erasmus Rotterdamský polemizuje s Thomasem Morem o přednostech incké víry oproti luteránství. A neboť jihoameričtí kolonizátoři uctívají boha slunce, Mikuláš Koperník okamžitě slaví úspěch s teorií heliocentrismu.
Jako v počítačové hře
Čím víc toho čtenář zná, tím víc detailů ocení. „Rešerše mi zabraly asi tři čtvrtiny času, co jsem na knize pracoval. Četl jsem islandské ságy o Vikinzích, texty španělských dobyvatelů o Incích, knihy o inkvizici, německém protestanství, korzárovi Barbarossovi,“ vyjmenovává Binet. Přiznává, že váhal, kdy přestat. „V uchronii si zvolíte počáteční bod, ale klidně byste mohli pokračovat do 19. století nebo do budoucnosti.“
To je možné ve stejnojmenné počítačové hře od Kanaďana Sida Meiera, která byla v 90. letech minulého století populární také v Česku a od té doby se dočkala několika pokračování. Hráč si v ní vybere libovolnou civilizaci, například Aztéky, kterou pak rozvíjí, a v rozporu s dějinami může postupně ovládat svět.
Binet román pojmenoval právě podle strategické hry. „Ta ale nekončí, můžete hrát až do budoucnosti a stavby vesmírných lodí, zatímco knihu někde skončit musíte,“ srovnává.
Přestože je příslušníkem někdejší koloniální mocnosti, Francouzovi se líbí pohled na dějiny z pohledu poražených. Od jihoamerických čtenářů má na Civilizace pozitivní ohlas. Například krajan Frédéric Werst mu ale vytknul, že Inkům v knize podsouvá evropské imperiální myšlení. Binet jako by naznačoval, že každá říše má expanzivní choutky a že silnější národy si nevyhnutelně porobí ty slabší, ať už vyhrají bílí Evropané, nebo snědí Inkové.
„Touha po dobývání ale skutečně není jen evropská, nýbrž všeobecná,“ namítl Binet pro deník New York Times s poukazem na mongolskou nebo aztéckou říši. V Praze zase zdůrazňoval roli náhody: incký monarcha v románu do Evropy původně prchá před svým bratrem, nikoliv s cílem ovládnout kontinent. Úspěch jeho tažení pak souvisí se vstřícnosti vůči židům a muslimům, které na rozdíl od křesťanů nepronásleduje, a také s rozdělenou evropskou společností vysílenou vzájemnými spory.
„Zejména v dnešní době, která zrovna nevybízí k optimismu, je důležité si připomínat, jak některé maličkosti změnily běh dějin. Právě v dobách jako této, která spíš budí strach, to je určitá forma naděje,“ argumentuje Binet.
Hlavně znát dějiny
Proti Civilizacím samozřejmě lze mít námitky. Někoho může unavit opakovaný vtip, kdy se Inkové neustále podivují zvláštním křesťanským zvykům, jiným možná přijde uspěchaný zvrat v pozdější části příběhu.
Nedostatky však vyvažuje hravá historická představivost a desítky vtipů včetně těch jazykových, k čemuž přispívá překlad Michaly Markové a práce redaktorů Anežky Charvátové s Michalem Zahálkou. Protože dějiny píšou vítězové, v knize se Nový svět neříká Americe, nýbrž Evropě. Místo ovcí tu běhají malé bílé lamy, víno zůstává lehce záhadným černým lektvarem a kronikáři dobu osmi let vymezují označením osm sklizní.
Román je nadto napsaný jako ironický pastiš několika historických stylů. Jedna část napodobuje staré severské ságy, jiná mořeplavecké deníky, další fragment pikareskního románu. Binet dokonce aktualizuje Lusovce, epos portugalského básníka Luíse Vaze de Camõese.
„Abyste tohle všechno věrohodně sestavili, musíte dobře znát historii,“ shrnuje devětačtyřicetiletý spisovatel, jehož otec je historik. „Učil dějepis, teď už je v důchodu, ale pořád mu dávám přečíst rukopis každé kapitoly a občas mi dobře poradí,“ říká.
Literatuře se začal věnovat až v dospělosti. V mládí se zajímal o tenis, byl zatčen za sprejování graffiti, později čtyři roky hrál na kytaru v rockové kapele Stalingrad. Pak deset let učil francouzštinu, nejprve na střední škole z pařížského předměstí, později na třech univerzitách.
Aby splnil tehdy ještě povinnou vojenskou službu, v polovině 90. let minulého století se vydal učit francouzštinu na vojenskou akademii v Košicích. Ještě několik let se pak vracel za slovenskou přítelkyní do Prahy, kde měl pronajatý byt. Tam už ale začal chodit po muzeích a dělat rešerše ohledně atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, o němž roku 2010 napsal svůj průlomový román HHhH.
Kniha dnes přeložená do více než třiceti jazyků získala Goncourtovu cenu za nejlepší prvotinu a vzbudila ohlas nejen v Česku. Dalece překročila žánr historické prózy, neboť byla zároveň románem o vzniku románu, kde autor opakovaně vstupuje do děje a přemítá, zda je v beletrii možné adekvátně ztvárnit historii. „HHhH ale bylo o snaze co nejvěrněji vyprávět, co se stalo, zatímco Civilizace k tomu přistupuje úplně jinak,“ srovnává.
Pár let nato Binet sepsal do češtiny nepřeloženou kroniku prezidentské kampaně Françoise Hollanda nazvanou Rien ne se passe comme prévu (Nic nejde podle plánu). Před šesti lety následoval ještě detektivní intelektuální román Sedmá funkce jazyka z prostředí francouzských filozofů a lingvistů.
„Tam byly rešerše nekonečné, protože jsem psal o intelektuálech mnohem chytřejších než já. Aby působili věrohodně, musel jsem si osvojit jejich jazyk,“ vzpomíná. Přestože ho Francouzi varovali, že specificky zaměřená próza bude zajímat jen pár odborníků, podle Bineta měla úspěch. „I tady na Světu knihy mi lidé k podpisu nosili skoro stejně výtisků Sedmé funkce jazyka jako HHhH, které jsem přitom očekával, že v Česku bude o hodně známější.“
Od vydání Civilizací pracoval na televizní adaptaci, která ale po neshodě s mexickým scenáristou uvízla v mrtvém bodě. „Nepochopil to, chtěl z příběhu vynechat Vikingy i Kolumba, čímž by to ztratilo smysl,“ poznamenává.
Nyní píše renesanční detektivku odehrávající se v Itálii 16. století, tedy éře, kterou už má načtenou. A kromě toho mu z dob, kdy žil v Praze a trochu mluvil česky, zůstává v šuplíku nevydaný francouzský překlad sbírky Praha s prsty deště od Vítězslava Nezvala. „Nedaří se mi pro ni sehnat vydavatele. Ale vždy, když jsem byl v Praze, jsem navštěvoval Nezvalův hrob na Vyšehradě,“ poznamenává.
Jestli to stihl tentokrát, ani v poslední den veletrhu Svět knihy nedokázal říct. Za dva dny tu Laurent Binet absolvoval autogramiádu, dvě debaty a rozhlasové interview, další poskytl jiným médiím. Vrátil se po letech. „A zažil jsem jediný kulturní šok: přemrštěnou cenu, kterou mi naúčtoval taxikář cestou z letiště. Naštěstí ale převažují pozitivní zážitky,“ dodává Laurent Binet.
