Žít v Divočině je tady výsadou. Výsadou těch, kteří odešli z Města, apokalyptického prostředí nezdravého vzduchu, vody a vztahů. Malá Agnes v něm málem umřela, ale sotva ji matka vzala do Divočiny, hned se uzdravila. Navzdory zimě, hladu, stresu a škůdcům.
Komu by to připadalo prvoplánové, snad jej uklidní, že jiní členové skupiny literárních vysídlenců takové štěstí neměli - zmrzli, někam spadli nebo byli sežráni.
Čtenář se zaujetím sleduje boj, který společenstvo svádí s přírodou. Brzy ale pochopí, že nejde o klasický katastrofický scénář. Apokalypsa ještě nenastala, jen hrozí. Venku za zdí dál funguje původní svět, hrdinové se pouze rozhodli ho opustit. Museli o to usilovat, vysvětlit úřadům svou motivaci, aby byli vysazeni do přírody. Jsou tu pod dozorem a možná je to celé nějaký experiment s nejasným záměrem.
V Divočině se skupina musí o všechno postarat sama, ulovit si nebo nalézt jídlo, navíc plní zdánlivě nebo skutečně zbytečná zadání strážců. Ti například důsledně vyžadují, aby po lidech nikde nezůstal žádný mikroodpad, dokonce ani příliš zválená tráva. Sami přitom jezdí po Divočině náklaďáky. Paradoxní? Jistě, to je ale součástí hry.
Spisovatelka nevytvořila klasickou utopii o dni po katastrofě, spíš jakousi variantu Hunger Games - venku existuje svět, který ukládá pravidla té hrstce uvnitř. Obyvatelé Divočiny byli svého času i celebritami, ale dnes, po pár letech, se zdá, že na ně svět zapomněl. Nebo snad ne? A přinesou nově příchozí víc než novou dynamiku do vztahů a další vydatné příležitosti, jak nečekaně zemřít?
Diane Cook napsala čtivou knihu. Vypráví pozvolna jako koloběh ročních období, které jsou v Divočině základním měřítkem času. Dny v týdnu a hodiny dávno ztratily obsah.
To, že příběh rámuje jakási reality show, spisovatelce přináší nebývalou tvůrčí svobodu - nemusí se trápit s jakoukoliv pravděpodobností. Když je třeba děj posunout či zkomplikovat, jako deus ex machina do něj vstoupí nový rozkaz strážců a víc není třeba o věci dumat. Snad jen o tom, proč se vyděděnci na prahu smrti nevrátí zpět do civilizace, což jim pravidla umožňují. Budiž, asi je to strádání a umírání baví.
Autorka na více než 450 stranách pracuje s přehledným počtem postav i zápletek. I když už poněkolikáté líčí písečnou bouři nebo jiný úkaz, pokaždé je to nápadité. Právě popisné pasáže, kde se zdánlivě nic neděje, působí nejsilněji.
Divočina, která vede až kamsi k otrávené řece, se přitom čím dál intenzivněji stává kulisou drobného, přesto určujícího konfliktu: nemožnosti porozumění mezi Agnes a její matkou Beou. Vztah přitom přečká i dobu, kdy vůbec neexistuje.
Diane Cook ukazuje, že vztahy jsou pro člověka podobně stěžejní jako potrava, že jejich potřeba nezanikne, ani když dotyčnou pohltí odcizení. Ta pravá divočina zkrátka někdy bývá uvnitř.
Knize vydané v prestižní odeonské edici Světová knihovna by nicméně slušela nápaditější slovní spojení než "spočinout očima" nebo "rozběhnout se dopředu". Co čtenáře po dokončení objemného svazku překvapí ale nejvíc, je totální absence humoru. Příroda zkrátka není žádná legrace, bohužel.
Napínavý a plný deziluzí ale román je, bez obav. Lze ho číst jako kritiku industrializace a uniformity, nebo jako varování před chvilkovou úspěšností společenství, které se vzdá dosavadního rozhodování konsenzem a vydá se do rukou vůdce.
Nová divočina je vrstevnatá kniha. Je to survival o přežití v nehostinných podmínkách vlastní duše.
Kniha
Diane Cook: Nová divočina
(Přeložila Dominika Křesťanová)
Nakladatelství Odeon 2022, 472 stran, 599 korun.
