Před 50 lety tehdy mladičký Vladimír Mišík nazpíval na album Meditace skupiny Blue Effect i píseň Stroj na nic. Zpívá v ní: "Dámy a pánové, stroj na nic nedělá nic / Po stisknutí tlačítka Chod se nic nestane!" Mladá prozaička Klára Vlasáková nedávno debutovala románem Praskliny, jehož děj stojí na podobném nápadu: na Zemi přistane koule, která levituje na jednom místě ve vzduchu. Nedá se s ní pohnout, nejde promáčknout, ale také nic nedělá.
Kolem pěkného nápadu Vlasáková představuje plejádu postav, jež v blízkosti koule živoří. Sledujeme silně dystopický obraz světa současnosti či málo vzdálené budoucnosti, kde lidé trpí pocitem naprostého odcizení vůči práci, kterou se musejí živit v korporátu. Zaměstnání požírá veškerou jejich energii, takže nemají sílu uniknout do privátního světa - v něm jen přespávají či umdleně odpočívají, protože všude je enormní horko a sucho.
Zalezlí a zemdlelí jsou všichni, a tak kromě výletů ke kouli - kde je třeba vystát několikahodinovou frontu a poté zjistit, že koule skutečně existuje, ale nic z toho neplyne - ani není kam jít.
Utlumené přežívání lze vydržet jen díky práškům a alkoholu, i ty je ale čím dál obtížnější získat. Románové postavy tak většinou leží či se mihotavě potácejí a jejich pocity plynule přecházejí v halucinace či noční můry, aniž by jim či nám čtenářům bylo zřejmé, kde končí jedno a začíná druhé.
Klára Vlasáková sugestivně rozehrává obraz krize světa, který není futuristický, naopak bude většině čtenářů známý: světa, z něhož se vytratila schopnost řídit a ovládat vlastní osud a namísto rychlé obranné reakce se všude rozprostřela apatie, nejistota a víra, že to snad vyřeší ta koule. Světa, jejž zaplavili kazatelé, kteří nabízejí jednoduchá, ale o to manipulativnější řešení. Světa, jemuž chybí odpovědnost za sebe, natožpak za jiné, protože všechny lidské síly byly vysáty.
Obraz je to pozoruhodně působivý a vyniká i na širokém poli dystopických vizí, které si česká próza oblíbila už před lety. První čtvrtina navnadí, vyprávění je nápadité, dějově nosné a zastřené působivým závojem tajemna. Jenže ve zbylých třech čtvrtinách se čtenáře víc a víc zmocňuje malátnost podobná té, kterou trpí i postavy.
Snů, pocitů či dialogů, jež nikam nevedou, je tu tolik, že splývají do mlžného oparu, v němž jen občas zazáří výrazná epizoda, výrok či pocit. Že se ztrácíme ve složitém spletenci jmen, vztahů a osudů, k vysoké a ambiciózní literatuře patří - složité věci nelze vyjádřit jednoduše. Při četbě Prasklin ale chybí důvod, proč takový spletenec rozuzlovávat.
Společenské romány se už několik staletí snaží vyjádřit, co je tam za okny špatně. Takže líčí nejen osudy a vztahy několika individuálních postav, ale také svět, do něhož byli tito lidé zasazeni. A dobré společenské romány umí rozehrát konflikt - mezi postavou a světem nebo mezi postavami jako protikladnými ztělesněními různých postojů ke světu navzájem.
Něco podobného Prasklinám fatálně chybí: v jejich centru stojí jen samotný obraz světa, který postavy vysává a ničí; a postavy jsou jen jakýmisi věšáky na ideje, které chce autorka sdělit prostřednictvím vypravěče.
Náplň, individualizace, aspoň trochu elektrifikující postoj vůči druhým chybí. Četba se tak blíží sledování mraveniště či voliéry, v níž jsou desítky andulek. To, co postava právě říká či dělá, se někdy jeví jako zajímavé, ale obvykle z toho neplyne nic, co by zafungovalo jako nosná součástka soukolí příběhu. Jako bychom se spíš dívali na obraz, než četli příběh, v němž by děj měl odněkud někam plynout.
I závěr Prasklin, který se přirozeně točí kolem tajemství koule, nakonec vezmeme s povděkem jako signál konce - a ne jako něco, na co jsme byli celou četbu zvědaví a nemohli jsme se toho dočkat.
Novinář Jan Bělíček v doslovu přirovnává Praskliny k některým dílům soudobé světové i české literatury, ale také k prózám Franze Kafky. Autorovi tohoto textu nejvíc evokují román Kafkova současníka - Zemi snivců od Alfreda Kubina. Také v ní mizí hranice mezi realitou a snem, také v ní přichází únava a neodvratný rozklad světa, postaveného na špatných předpokladech.
Kubinův dystopický obraz z roku 1909 dnes už působí zastarale, ale čte se s větší chutí, protože má funkční rám a hlavně postavy, kterým vidíme do duše či hlavy, a proto nás zajímají. Klára Vlasáková ty své nechala vedrem sežehnout možná až příliš: jako by je vložila do doby, kdy už je pozdě vyprávět příběh, protože jsou na tom všichni tak špatně. Ten pocit si z Prasklin bohužel odnese i ten, kdo je nebude číst za horkých dnů.
Klára Vlasáková: Praskliny
Nakladatelství Listen 2020, 232 stran, 279 korun
